Karel Kovanda

„Strahov v té době – možná dodnes, to netuším – bylo místo, kde v kolejích žila spousta studentů. Ty koleje stále měly nějaké infrastrukturní problémy a jedním z těch infrastrukturních problémů bylo, že vypadávala elektrika, vypadávala světla. Studenti se nemohli učit a ausgerechnet během zkouškového období. Tak jednou to lidi naštvalo a nějak – myslím, že spontánně, aspoň jsem nikdy neslyšel o tom, že by to bylo mělo nějaké jádro –, spontánně se studenti shromáždili na strahovském plácku a dali se na pochod, vydali se směrem do města. Po Nerudově ulici, zdá se mi. A vydali se směrem do města s hesly 'Chceme světlo' a podobně. A komunistická strana zrovna v té době zasedala na Hradě a přišlo jim to jako obrovská provokace. Policajti začali dost řádit a dost lidí tam dost hrubě zmlátili. ,My dobře víme, jaké světlo chcete’ a podobně. Tohle bylo v roce 1967. Takže tohle byly strahovské události. A my [zástupci studentů] jsme o tom psali a psali a psali a žádali a žádali. A já jsem v té době vystoupil s jedním dobrým projevem, v němž jsem říkal, že Benno Ohnesorg, což byl jeden člověk, který přišel o život při berlínských studentských událostech, že je jenom náhoda, že my nemáme svého Benna Ohnesorga, že u nás nikdo zmlácený k smrti nebyl. A že tohleto není možné a že si to nemůžeme nechat líbit, bla bla bla a tak. Takže to bylo poměrně dobré vystoupení.“ 

„Rada bezpečnosti OSN byla jak bezhlavé kuře. A mně bylo čím dál jasnější, že tohle není žádná humanitární katastrofa, jak to někdo nazval během diskuzí, že to není žádná obyčejná tragédie, ale že to je genocida. Psal jsem do Prahy například, že chtít, aby Tutsi a Hutu dospěli k příměří, jenom pomůže Hutuům, aby vraždili dále, protože příměří je záležitost té občanské války, ale přitom tam probíhal dvojí konflikt – jeden byla občanská válka mezi vojáky z obou stran a druhý konflikt bylo to vraždění. No a chtít, aby Tutsi a Hutuové uzavřeli nějaké příměří, to je, jako kdyby Hitler a Židi měli uzavřít příměří, že ano? O čem tady mluvíme? To jsem psal domů – mluvíme tady o genocidě. Říkal jsem: 'Podívejte se, kolik Tutsiů je už teď povražděno, a promítněte si to do statistik svého národa. A hned vidíte, že nemůže nejít o genocidu. Ale trvalo to měsíc, než jsem při jedné příležitosti při veřejném zasedání Rady bezpečnosti řekl, že podle našeho soudu tady nejde o nic menšího než o genocidu. A to bylo poprvé, co slovo genocida padlo veřejně na půdě Rady bezpečnosti. Předtím jsme se snažili, jak jen se dalo, nějak zmobilizovat, vzmužit tu Radu bezpečnosti, aby něco dokázala dělat. Za pomoci zejména mého neuvěřitelně chytrého novozélandského kolegy a možná některých dalších. Prezident Kagame to posléze ocenil a dal nám metál, ale ve skutečnosti jsme ničeho moc nedosáhli v té Radě bezpečnosti.“

„Tak já se dostal ven díky tomu, že jsem se narodil v Anglii a měl jsem britský pas, který jsem si kdysi před rokem nebo dvěma lety pořídil.“ – „Ten jste měl tajně?“ – „Ten britský pas jsem nechal u svojí přítelkyně v Rakousku. Můj švagr z Dánska, manžel mojí sestry, nás tehdy navštívil. Dal jsem mu instrukce, které si zapsal do svého notýsku v dánštině. V představě, že kdyby ho Češi našli, nerozuměli by tomu. A tím pádem by mu bylo jasné, co má dělat. A co měl dělat? Napsat mé kamarádce ve Vídni, co má dělat s mým pasem. Mezitím jsem zajel na americkou ambasádu, kde věděli o mé americké přítelkyni a tedy také věděli, co chci. Požádal jsem o americké vízum a řekl jsem jim, že si ho vyzvednu ve Vídni, až bude hotové. Ať mi dají vědět. Poslali telegram do Spojených států, naúčtovali si za něj 144 korun. Poté jsem si zařídil letenku do Budapešti, což bylo snadné, protože jsem nemusel mít výjezdní doložku. Když mi pak přišla zpráva, že na mě vízum čeká, moje vídeňská kamarádka jednala podle instrukcí, které dostala z Dánska. Na maďarském velvyslanectví zařídila maďarské vízum pro někoho, kdo se mi trochu podobal. Například měl vousy. A on šel na maďarské velvyslanectví a zařídil maďarské vízum. Až vše bylo připraveno, pozval jsem ji do Prahy. Přijela se svým novým přítelem a přivezla mi můj britský pas s maďarským vízem. Nasedl jsem do letadla a na pasovce [pasové kontrole] jsem ukázal svůj český pas, že letím do Maďarska. Po příletu do Maďarska jsem ukázal britský pas se vstupním vízem. Nasedl jsem do vlaku a odjel do Vídně.“

„Studentskou stávku jsme vymysleli, a u toho jsem byl skutečně přítomen, asi dva týdny před 17. listopadem 1968. S několika přáteli, a nebylo nás velmi mnoho, jsme seděli ve studentské kavárně, která byla ve Vltavě, což jsou dneska, myslím, nějaké aerolinky na konci Revoluční třídy. A setkali jsme se tam s kluky z Nitry, z vysoké zemědělské nebo lesnické, kteří nám říkali, že chtěli na toho 17. listopadu něco udělat. 17. listopad je, jak známo, starý český studentský svátek, příležitost připomenout Jana Opletala a masakr českých studentů ze strany Němců v roce 1939. Nás to zaujalo a začali jsme připravovat něco podobného v Praze. A skutečně, 17. listopadu vypukla tahleta studentská stávka, která spočívala v tom, že za prvé na každé fakultě existoval akční výbor. V Praze byl celostátní pražský akční výbor. Toho jsem byl shodou okolností předsedou a ty akční výbory se staraly o to, aby studenti na svých školách měli soustavně co dělat. Což ale byla vedlejší věc. Ta hlavní věc byla, že jsme se dohodli na desetibodovém programu, který jsme vyhlásili, který myslím už sedmnáctého zazněl na aktivu novinářů v pražské Lucerně. Těch deset bodů zahrnovalo takové samozřejmosti jako ,chceme svobodu tisku’ a ,chceme svobodu shromažďovací’. A potom tam byly věci méně samozřejmé – z dnešní doby už vůbec ne. Například: ,Nechceme kabinetní politiku,' což znamenalo, že jsme nechtěli, aby státoprávní věci a personální rozhodování probíhalo někde v zákulisí ve stranických kuloárech. Také jsme říkali: ,Chceme pokračování ekonomické reformy.' Já si těch deset bodů z hlavy už nepamatuju, ale každý článek o té studentské stávce je cituje. Tady bych například připomenul Jaroslava Pažouta, což je aktivista ze severních Čech, který napsal významnou knihu o studentském hnutí, hlavně o studentském hnutí v západní Evropě, potažmo ve Francii, potažmo o našich trockistech, ale je tam i hodně o tom, co jsme dělali my, pražští radikálové. Takže takhle vypadala ta studentská stávka. Ta hlavní záležitost politická a řekl bych kulturně společenská spočívala v tom, že jsme obsadili vysoké školy. Veřejnost ne nutně pochopila, proč se tomu říká okupační [stávka], což bylo spjato ještě s Hitlerem. A tak to jsme taky vysvětlovali, že obsazujeme vysoké školy a žijeme v nich. Přitom panoval pozoruhodný společenský život. Na vysoké školy přicházeli umělci a spisovatelé a filozofové a vysokoškolští učitelé a přednášeli, bavili nás, dohadovali se s námi a podobně. Když se někdo podívá na film, který o pražských radikálech vymyslela Olga Sommerová, tak tam je například záběr z toho, jak na vysoké škole stavební v Dejvicích vystupoval Smrkovský a jak naši lidi se to tam snažili řídit. Takže takhle to asi vypadalo. Spali jsme tam. Někdy jsme spali ve dvojicích, to byl náš věk, a podobně.“