Josef Kovářík

„Já si pamatuju, že v roce 1951 na Svornosti byl mimořádný nástup a dozvěděli jsme se, že utekli dva. Ti šli naostro přes dráty, přes čtyři nebo šest drátů. Najednou ten brigadýr, mukl to byl, zloděj nebo vrah dokonce, zařval: ,Utěkají, utěkají!‘ Hned to všecko zalarmoval a hned byl morový poplach. Nadběhli je, Kyndl a ten druhý byl Bulhar. Jim se potom podařilo dostat pryč, ale bohužel skočili kdesi do baráku, policajti je našli a celý samopal do toho jednoho vevalili, kdoví jestli ne aj do obou. V tom baráku je nekompromisně zastřelili. Mirek Sobotka z Napajedel končil směnu a nesl je nahoru na lágr 256 schodů na nosítkách, aby nám je ukázali. My jsme museli být nastoupení. Oba dva mrtví, samozřejmě, třicet ran ze samopalu. Pamatuju si velký průšvih. To bylo v roce 1955, my jsme tam měli takzvané kulturáky. Tenkrát dávali film Cirkus bude. Nahnali nás tam, protože to bylo polopovinné, a druhý den ráno byl nástup a scházelo asi deset nebo jedenáct muklů, na Nikolaji. Tož hned se to zalarmovalo. To se divím, že to žádný z nich nepráskl. Z prvního baráku, tam byla truhlářská dílna, oni si zdvihli desky a odtamtud se prokopali. A to šli pod drátama pod koridorem. Že se esenbáci, když chodili v drátech, neprobořili… Oni se tam prokopali a všeci utekli pryč. Několik jich chytli. Aj mě tam brali, jestli jsem o tom nevěděl. To se divím, že jedenácti klukům se podařila tato akce. Můj názor je takový, že je to krásné utéct, ale jestliže nemám okamžitý odvoz pryč z toho prostoru… Na Jáchymovsko se chodilo jenom na povolenky a do lázní směla jenom esenbácká rodina nebo něco takového. Je to pěkné utéct, je to hrdinství. Ovšem rychle z toho prostoru pryč. Zahodit hadry, vzít si druhé a pryč. Prvně se zbavit hader.“

„Tak nás zavezli do Domečku na Hradčanech, tam jsme spali na zemi celou noc. Stráže tam byly asi čtyři, jak jsme se pohli, bylo zle, na záchod horko těžko a druhý den nás vezli k výslechu a už to začalo: ,Pojď sem, pojď sem! Cos to říkal, že bude fajn, že s váma půjdu?‘ A už jsem jich dostával pendrečiskem, už jsem jich dostával. No tož vybúchal se a pak nás hned odvezli z toho Domečku na Pankrác. Tam jsem byl tři měsíce do 15. června 1949, kdy byl soud. To už jsme věděli, že kapitán Karel Sabela je odsouzen k trestu smrti, protože nám ho ještě při konečném rozsudku 18. června 1949 ukázali. Už měl distinkce pryč, holá uniforma už byla a povídá: ,Pane předsedo, když to tam máte napsané, tak je to tam.‘ Byl odsouzen k trestu smrti. Vynikající člověk to byl, vynikající člověk. Byl jsem na Nikolaji, to bylo myslím roku 1958, a byl tam Laďa Fišer, zápaďák. On se vrátil ze Západu jako nadporučík a to už musel něco vědět. Povídá mně: ,Josefe, tys sloužil v Žatci na vojně? Povídám: ,Ano.‘ ,U Karla Sabely?‘ ,Ano, u Karla Sabely, to byl můj velitel.‘ On povídá: ,Hnus! Já jsem ho ve Francii nesl v náručí do lazaretu s přeraženýma nohama a oni ho pověsí jak hada!“

„Na Svornosti byl kasař jménem Arnošt Jiljí. Byl to synovec Klementa Gottwalda. On mně říkal, možná mě tak lákal: ,Mně kdyby strýc dával amnestii, tak ji v životě nevezmu, protože to byl živel práce se štítící. Mizerně se vyučil stolařem a jenom verboval do stávek. Nic jiného nedělal. Já bych si tu amnestii od něho nevzal.“

„Na nádraží nás čekali s autama a vezli nás do kasáren. Našim velitelem byl zápaďák, kapitán Karel Sabela. Nastoupil jsem ke čtvrté tankové rotě. Kterýsi den přišel desátník hodnosti výkonného rotmistra Laďa Janáček, volal mě do kanceláře a ptal se, jestli mě má zaregistrovat jako nekomunistu. Povídám: ,Já je nemám rád.‘ Že prý se chystá nějaká akce na Prahu. Povídám mu: ,No tak to bude fajn, to s váma půjdu.‘ Teď jsem byl na dovolené, přijel jsem zpět do kasáren po dovolené, Laďa Janáček tam ještě byl a povídá: ,Josefe, je zle.‘ Povídám: ,Co je?‘ ,Karla Sabelu zavřeli.‘ Přišel 9. březen 1949, končil jsem službu na chodbě, ještě jsem hvízdal nástup na oběd, volali mě do kanceláře a povídají: ,Odevzdejte nám zbraň, jste zatčen.‘ Bylo za pět minut dvanáct.“

„Jak nás vedli s rancama do auta, než jsme jeli na Vykmanov, třetí C měla vycházku. Přede mnou šel podle abecedy podplukovník Klein a proti němu akorát šel zřejmě už odsouzený generál. A podplukovník Klein mu povídá: ,Nazdar bratře generále.‘ A on mu říká: ,Nazdar bratře podplukovníku.‘ Tak jsme přešli pár kroků a ptám se: ,Pane podplukovníku, kdo to byl?‘ On povídá: ,Generál Kutlvašr.‘ Je vidět, že to byli staří legionáři z první světové války, že se určitě z legií znali. Generál Kutlvašr byl velitelem Pražského povstání. Nebyl komunista samozřejmě a lifrovali ho pryč. Táhli ho s rozbitýma nohama na popravu na Pankráci. Neštítili se ničeho, naprosto ničeho.“

„Tento paragraf 1, to byl návrh na trest smrti, protože my jsme byli souzeni podle zákona 231 na ochranu republiky. To byla vojenská velezrada. U toho soudu byly veliké tresty, akorát pár malých trestů. Já jsem byl předpokládám nejmladší a dostal jsem jeden z nejvyšších trestů, a to dvanáct roků. A jedenáct bez asi tří týdnů jsem si odseděl. 9. března 1949 mě zavřeli a propustili mě myslím na tu podmínku 18. února 1960.“

„Potom přišel šedesátý rok. Koncem ledna, nebo začátkem února volali mě k tomu referentovi, který měl na starosti propouštění, a on povídá: ,Půjdete ke komisi na podmínečné propuštění.‘ Povídám: ,Proč já?‘ ,No, pravděpodobně budete propuštěn. To víte, když se kácí les, lítají třísky.‘ Já jsem si myslel: ,Ty blbečku, drahé třísky, drahé třísky!‘ Povídá mně ten, Hrbolín jsme mu říkali: ,Co budete dělat, až přijdete ven?‘ Povídám: ,Jedenáct roků su tady, co já vím, jak to venku vypadá?‘ Prý: ,No, normálně, normálně.‘ Povídám: ,To si myslíte vy, ale já ne.‘ Tak jsem šel do stavebních a u bagru jsem zůstal do důchod dvacet sedm roků.“

„Táborák přišel, zavelel nástup a ‚se všema věcma se dostaví Kovářík, Křivánek, Kyndl‘. Asi patnáct nás vytáhli a odvezli zpátky na Vykmanov. Povídám: ,Co toto može znamenat?‘ Naložili nás do autobusů a jeli jsme na takzvané Drobilky. To bylo na Bratrství, tam se zpracovávala ruda tak jako na Věži smrti na Vykmanově, ručně všechno. Tam jsme jezdili ve dne v noci. Akorát neděla byla volná, sobota se makalo. Tak nás vozívali dobrý měsíc. Potom přicházelo jaro, sluníčko a prachu a prachu. Když jsme drtili smolinec, to bubnovalo v hlavě, hrůza, hrůza, ta koncentrace toho radia, no hnus, hnus! Měli jsme noční a prachu plná hala. Tak jsem vzal hadicu a postříkal všecko, hotovo. Mistr, to byl civil, chodívával kolem třetí hodiny a povídá: ,Kdo to postříkal?‘ Já říkám: ,Já, kdo bude žrat ten prach?‘ Neřekl nic. Přišli jsme ráno po směně na tábor: ,Kovářík, Kyndl, Křivánek, seberte si své věci a na nástupiště.‘ Tak nás zavezli na Svornost.“