Ladislav Kovařík

„Mně bylo povolené, to tam ještě byl Morozov, ten ruský velitel pluku, tak mně byl povolený poslední let a seskok padákem. Věřte mi nebo ne, tehdy jsem byl v situaci, já jsem si to udělal z dvou tisíc metrů, čili času jsem měl dost, když jsem vyskočil. Tak jsem přemýšlel, mám to pustit dolů, nemám otevřít padák, čili rozumíte, psychicky už byli… To jsem nebyl sám, to byli i mnozí jiní, kteří byli propuštěni a vyhozeni z armády a byli už psychicky unavení a dotlačení k tomu, že přemýšleli třeba i o té sebevraždě – pustit to do země. No pak jsem si říkal, vždyť máš rodinu, máš synátory. Neuvědomil jsem si, co to bude obnášet, když budu propuštěn, jestli se dostanou na školy. No nicméně otevřel jsem si padák a žil jsem dál.“

„Okupace sovětskými vojsky. Samozřejmě na letišti taky. Bylo to velmi nepříjemné, protože to byl zrovna pluk, který byl ve východním Německu a my s nimi měli takové přátelství, tenkrát se tomu říkalo družba, a tito nás přišli okupovat! Byli jsme z toho přepadlí a tak jsme mluvili a velitel toho pluku nám vyčítal, říkal: ‚Já jsem musel řídit přistání svých pilotů z letadla! Vy jste vypnuli bližnou, dálnou, všechny přístroje. To bylo nebezpečné, vždyť tam šlo o krky těch pilotů!‘ A my říkáme: ‚Proč? Vždyť vy jste okupanti.‘ Byl z toho celý vedle, říkal: ‚Ne ne, my jsme přišli na cvičení.‘ Zjistili, že jsou opravdu okupanti a že jim ti jejich představení lhali. A my jsme jim ani vodu nedali, ani jídlo nedali, ani ubytování nedali, nic, absolutně nic. Bylo to opravdu velice zlé a už se pochopitelně začaly formovat takové skupiny, naše, české skupiny, že to je správné atd. Nicméně ten velitel pluku, když to řekl pilotům, že jsou okupanti, no ti z toho byli taky přepadlí a chtěli, aby přijeli jejich představení z Moskvy. Ti přijeli, ale ve velmi krátké době celý tento útvar byl odsunutý do Ruska a přišel nový útvar. Tamti už byli nespolehliví. Kde skončili, jestli na gulagu, anebo kde, těžko říct.“

„Byli jsme vybraní na kopání zákop. To byly protitankové, hluboké, snad třímetrové, čtyřmetrové zákopy.“ Tazatel: A ve Zlíně jste to měli? „Ne, byl to úsek Valašské Meziříčí, to byly různé úseky, prostě Němci byli důslední.“ Tazatel: A to bylo v kterém roce? „V čtyřicátém čtvrtém, na podzim. My s Frantou Tlakem jsme utekli. A to utíkali hodně. A byli jsme za Valašským Meziříčím, v Beskydách, u partyzánů…“ Tazatel: Takže vy jste se k nim normálně přidali? „Myslíte, že to bylo z přesvědčení? Ne, to bylo opravdu z dobrodružství a každá akce byla taková napínačka, hra.“ Tazatel: A to vám bylo kolik? „Necelých osmnáct let.“

„Já jsem byl dost aktivní, byl jsem třeba zvolený jako delegát k Dubčekovi, s předáním darů a k jeho podpoře, když se vrátili z Moskvy. Tak jsme tam jeli, ale to všechno bylo červenou tužkou podtržené pro další jednání s námi. Vyloučení z partaje samozřejmě. A kdo je vyloučený z partaje, musí jít z armády. A to se týkalo i nás. Bylo divné, že mnozí přátelé, kteří byli přátelé v uvozovkách, říkali: ‚Ty musíš, ty musíš, ty jsi dobrý, ty pojedeš za Dubčekem, ty budeš náš takový mluvčí.‘ Tak titíž lidé, když se hlasovalo, kdo je pro to, aby podplukovník Ladislav Kovařík byl vyloučen z komunistické strany, tak všichni tito lidé poctivě zvedli ruce.“