„My, volyňští Češi, jsme byli prostě špatně zapsaní. Ve dvaapadesátém roce nás zatkli, protože otec měl bratra, který byl také nadporučíkem ve Svobodově armádě, ale utekl za hranice. A proto nás také zatknuli. Já i otec jsme byli ve vězení čtyři a půl měsíce, sestra Stázinka měsíc. Byli jsme vězněni na Cejlu v Brně.“
„Naši vojáci nebo ruští, to bylo sto a jedna. Jim bylo všechno jedno. Když měli něco na pití, tak prostě ‚nas mnogo‘, šli a nestýskali si. I naši se rádi napili, každý se rád napije, ale nikdy si neříkali ‚nas mnogo.‘“
„Otec jim řekl, jak to vypadá v Sovětském svazu, a proto byl špatný. Proto na něj chodilo z obce hodně udání, navíc si koupil dům v Brně. Proto byl on i já se sestrou zatčen.“
„Otec potom byl ve výcvikovém středisku a já jsem tam šel za ním, dělal jsem tam spojku. Byl to jeden slovenský důstojník Laurinec, dělal jsem mu pucáka. Pucoval jsem mu boty, ráno vždycky musely být pěkně vyčištěné. Když potřeboval někde něco vyřídit, tak mě poslal. Vydržel jsem s ním až do konce války. To byl takový dobrý člověk, viděl, že jsem kluk, tak i když jsem dělal chyby, měl pro to pochopení.“
„Potom všechny Židy postříleli. Ženský, chlapy, děti, všechny. Vykopali veliké hluboké jámy, tam si museli svlečení lehnout, esesáci chodili a stříleli. Ten strýc Jaroslav je vozil nákladním autem na pohřebiště. Jenže tam stáli esesáci se zbraněmi, takže nemohl nikomu pomoct. Asi dvacet osm tisíc jich tam v Ludsku tenkrát popravili.“
„Uniformy jsme si nechali, protože jsme neměli žádný civilní oděv. Dostali jsme sice šatenky, za které jsme si nakoupili v Praze civilní oděv, ale poslali jsme to v kufrech sem. Jenže cestou se to ztratilo, kufry přišly prázdné. Tak jsme neměli zase nic. Asi dva měsíce jsme chodili dál v uniformách, dokud jsme si někde nesehnali civilní oděv.“
„Otec tam také zachránil několik židovských životů. Poschovával je u přízně. Znal je, věděl, že to jsou dobří lidé. Po válce odešli všichni do ciziny a nevzpomněli si, že jsme jim zachránili život. Jen s jednou paní, která teď žije v Brooklynu, jsme v kontaktu.“
„Ve výcvikovém středisku jsem dělal pucáka jednomu slovenskému důstojníkovi. Byl to dobrý člověk. I když mé služby nebyly vždy perfektní, viděl, že jsem ještě kluk, a měl pro to pochopení.“
Jaroslav Kozák se narodil 5. července 1929 ve Volyni jako nejmladší dítě Františka a Zdeňky Kozákových. V roce 1944 nejprve odešel do armády jeho otec a nejstarší dcera Emílie, následovala je i druhá dcera Anastázie. Jaroslav zůstal doma s matkou sám, otci se však podařilo zařídit, že i oni dva byli do armády přijati - Jaroslavovi bylo tehdy patnáct let. Zatímco matka pracovala v kuchyni, Jaroslav dělal pucáka důstojníku Laurincovi. S československou armádou se tak dostal do Prahy. Po válce pobýval s rodinou nejprve v Žatci, poté na jižní Moravě. Pozemky, které tam získali, jim však byly záhy znovu odejmuty. V roce 1952 byli František, Jaroslav a Anastázie Kozákovi zatčeni a čtyři měsíce strávili ve vězení. Jaroslav Kozák zemřel 3. prosince 2014.
Rodina Kozákova za války v lese na polském území začátkem roku 1945 (zleva: otec František, matka Zdenka, nejstarší sestra Emilie, starší sestra Anastazie)
Rodina Kozákova za války v lese na polském území začátkem roku 1945 (zleva: otec František, matka Zdenka, nejstarší sestra Emilie, starší sestra Anastazie)
