Josef Kozák

„(Konaly se potom nějaké německé akce u vás v obci, v Lipinách, v průběhu těch let, než se vrátili zpět Sověti?) Ale pak v tom v třiačtyřicátým roce zase tam byla taková nenávist mezi Polákama a Ukrajincema. Ty osadníky, co byli polský dál od města, tak tam je banderovci likvidovali. (Možná kdybyste řekl, co to byli zač, ti osadníci, co to bylo za lidi?) To byli hospodáři, kteří buď zdědili ňákej ten majetek, pole, usedlosti, anebo koupili. (Já jsem slyšel, že oni měli něco společnýho s armádou, že to byli bejvalí vojáci polský armády nebo polský legionáři nebo že dostávali nějaké zvýhodněné majetky.) To nevím přesně, ale dostávali nějaký... říkali tomu panství, ale to byli asi takoví možná vyšší důstojníci nebo nějaká šlechta. (Takže těmhle lidem, těm polským osadníkům v okolí ubližovaly ty ukrajinské bandy?) Ty je likvidovaly. (A co se tam dělo konkrétně, jak to probíhalo?) No, když přijeli, oni utekli do Lucka. A ve dne si přijeli tam na to hospodářství něco vzít, odvézt nějaký živobytí nebo sklidit z pole. Ve dne, ale v noci už tam nesměli bejt, už museli utéct do Lucka. Když je tam zachytili ti banderovci, ty bandy ukrajinský, tak je zlikvidovali. Naházeli je do studně, dráty ostnatý navázali, uškrtili, upálili a všelijak. Němci zase s nima, s těma Polákama, jezdili jako doprovod sklízet ty pole ve dne. Oni tam jeli, sklízeli to, odváželi, protože Němci měli z toho užitek. No, a ti banderovci zase je likvidovali, protože věděli, že Němci, ty je chráněj, tak byli proti nim. Tak se to vraždilo mezi sebou. (Oni asi chtěli vlastně jakoby to území vyčistit etnicky, ti Ukrajinci, protože počítali s tím, že bude součástí Ukrajiny třeba jednou...) Oni jim Němci slibovali zezačátku samostatnou Ukrajinu. No a pak, když todleto ztroskotalo, když je pronásledovali, když jim sebrali právo, jak se říká, na všechno, no tak se začaly tvořit ty bandy a byly proti Němcům. (Víte o nějakých případech, kdy banderovci ublížili třeba nějakým Čechům v Lipinách konkrétně?) V Lipinách, tam se nestalo nic. (Ublížili tam někomu Němci za války?) Banderovci akorát zabili za těch druhejch Sovětů ňákýho Hokše. Vyvedli ho, přišli do baráku v noci, ať jim ukáže cestu, nějakej směr. On vyšel ven, že jim to ukáže, a tam ho zastřelili. (A jakej k tomu měli důvod?) Nikdo, nikdo neví...“

„Taky tam zajatce u Karla, u Štěpánka, u studně zastřelili. Šel se napít ke studni, přilezl, byl raněnej do nohy a do ruky, chtěl se napít. Němci se tam naskytli, tak ho odstřelili. Nařídili Karlovi, aby ho naložil na trakař a odvezl ho ze dvora ven. (A vy říkáte zajatce, ale to nebyl zajatec ruskej, ten se tam prostě naskytl, zraněnej voják se tam připlazil a Němci ho viděli poprvý vlastně v tu chvíli, a zastřelili ho jako na místě...) Ano, ano... (A řekněte mi, ty vaše domy, proč se dostaly takhle mezi ty válčící strany, ti Rusové jakoby stříleli na Němce z toho žita nebo jak to?) Rusové vyšli z těch lesů do těch polí, do toho obilí... (A útočili na ty Němce...) A útočili na Němce, protože jsme se dověděli potom od těch sovětskejch, který tam byli raněný, že ti velitelé jim říkali, že útočej na Berlín. Tak je hnali přímo, jak se říká, na jatky. Tam jich padlo, to si nikdo nedovede představit. Já jsem tam chodil se strejdou potom po těch bojích. Tam u Štěpánků, u Karla, měli takovej záhon jahod. Třiadvacet padlejch tam bylo. Potom dál samý zabitý, padlý, koně tam byli u kanonu, leželi, jak byli zapřažený. Plno pušek, granátů, všelijakého střeliva, obilí rozježděný. No hrůza. Potom tam nahnali za týden asi nebo za deset dní – protože to bylo vedro, v červenci, že, a ta těla nabotnávala k prasknutí, byl tam smrad – tak tam nahnali Židy z Lucka, přivezli je autama. Tak kopali tam hroby hromadný, tam je stahovali a tam je házeli do těch hrobů.“

„Ti Němci přišli do toho žita na tu pěšinu a Rusáci po nich vystřelili. V tu ránu tam ale zase jelo pancéřový auto, jelo zase po cestě jako k těm Mlejnkům, no, těm Němcům naproti. Ti Němci naskočili do toho auta, vystřelili rakety, to jsem viděl, jak vystřelili červený rakety tři, a spustila se mela. Za náma, i když ti Němci odešli, tak za náma za stodolou z obilí vykukovali Sověti, vojáci. První linie u Štěpánků, u Karla, že, za stodolou, za chlívama, tady všude a už se táhli jako níž do vesnice. Jenomže když začala ta střelba, oni taky stříleli. Němci nastoupili, pancéřový auta a tank přijel k našemu dvoru, před barák. My jsme akorát stačili utýct do sklepa. Otec se strejdou nestačili utýct do sklepa, vlezli do sklepa pod barák. Tam byl taky sklep, takovej s poklopem. Skočili tam, začala střelba, všechno spálili. Shořel dobytek, chlívy, stodola, akorát barák ještě stál. A babička ještě říká – ta střelba nějak tak utichla už odpoledne k jedný hodině – a babička říká: ‚Chvála Bohu, aspoň nám barák zůstal stát.‘ Jen to dořekla, Němci vystřelili z toho tanku. Ten eternit začal praskat, chytlo to všechno, ta střecha, ten vršek. Teď my jsme měli sklep blízko, tak babička namočila pytel do kbelíku do vody a hodila ho na dveře, aby ty plameny, aby nás neudusily. Tak jsme prožívali... Utichla střelba, tak vyběhli a tahali vodu ze studně a ze sudu – tam byly sudy připravený, obrovský kbelíky – začali hasit. A když začali střílet, tak seskočili dolů zas a schovávali se, a jak přestala střelba, zase hasili. Takže uhasili jenom spodek toho baráku. Ještě i někde stropy začaly prohořívat, ale to dohasili.“

„(Teď bych se chtěl zeptat ohledně Židů na Volyni. Za Němců tedy jim začaly těžké časy, nebo ony možná už začaly za Rusů, ale za Němců to měli asi o hodně horší ti Židi. Jak vy na to vzpomínáte, byl jste svědkem nějakých protižidovských opatření nebo ubližování Židům?) Zahnali je do lágru, vytvořili lágry, zahnali je do těch lágrů, a z těch lágrů pak... Obrali je o všechno, co měli, nějaký hodnoty, Židi se buď vypláceli, nebo jim to sebrali, museli to odevzdat. A vzpomínám si, že jsme s otcem jeli do města – nevím, co jsme, něco jsme potřebovali do hospodářství, něco otec potřeboval koupit – jeli jsme s koňma na voze do města a na ulici od toho lágru, z tý dlouhý ulice vyváželi na autě, na nákladním autě vyváželi Židy. Museli ležet na podlaze, vpředu stál s puškou jeden ten Ukrajinec – to byli, to byla ta ukrajinská policie, kterou Němci utvořili na pořádek, schutzmanni jim říkali – vzadu na autě seděli dva na těch bočnicích, taky s flintama, a odváželi je za Luck, to byla osada Hnidava. Tam museli vykopat obrovský jámy, obrovský hroby. Tam je vždycky svlíkli, postavili na okraj a postříleli. Spadli dolů, některý byli raněný – protože já jsem tam u toho nebyl, ale říkali, vyprávěli to zase občané z tý Hnidavy, že ještě na druhej, na třetí den, že ještě ta půda, jak to zasypali, že ještě se to hýbalo. Některý nebyli úplně zastřelený, byli raněný, některej tam spadl jenom postřelenej... (A snažili se třeba ti místní občani nějakým způsobem těm Židům pomoct ven, těm zraněnejm, když viděli, že se tam hejbe ta hlína nebo...?) Nesměli tam vůbec. (To někdo hlídal, ti Ukrajinci...?) To bylo hlídaný těma schutzmannama. Projít tam mohli, že, oni tam procházeli, protože tam byly různý pěšiny a pole tam měli ti občané... No, a takhle to vyvezli všechno a vyvraždili.“