„Tenkrát u Lucka začal hořet Český Malín, prý tam byli nějací zrádci. Němci vyhnali všechny chlapy do školy a všechny usedlosti vypálili. Bylo to asi 30 kilometrů, bylo nám hrozně, když jsme viděli, jak to tam všechno hoří.“
„Generál Svoboda byl kamarádský. Šel na frontu, chodil do první linie. Jezdil na koni a říkal: ,Kluci, jak se vám daří, kluci, musíme to vydržet, kluci, dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, nesmíme nechat Československo, aby nám ho sebral cizí stát.‘ “
„Krosno, to byly těžké boje. Stáli jsme tam asi tři týdny a nemohlo se to pohnout. Spojky nám nosily fotky padlých, jestli je nepoznáme. Jen z mých spolužáků jich tu zemřelo osm. Po válce za mnou jezdili jejich rodiče, jestli jsem je viděla a kde přesně padli.“
Emilie Kozáková se narodila v roce 1926 ve Sklyni na Volyni. Byla nejstarší ze sedmi dětí a navštěvovala polskou školu, kde se setkala s odporem Ukrajinců proti Čechům. Odmala se cítila jako velká vlastenka. Stala se svědkem vypálení obce Český Malín v roce 1943. V červnu 1944 se přihlásila do 1. československé samostatné brigády, kde byla přidělena k polní poště. Zúčastnila se bojů u Krosna a u Dukly, kde utrpěla zranění, ale odmítla převoz do SSSR. V květnu 1945 se účastnila osvobozování Prahy. Po válce byla vyznamenána Řádem rudé hvězdy. Žila v obci Řídeč na Olomoucku, její děti a vnoučata jí vynahrazovala všechna utrpení, kterými si za války musela projít. Zemřela 28. října 2013.
