Petr Kozánek

„Jsme chtěli jít dál a tam byl hlouček milicionářů. Jeden tam přišel a řekl: ‚Ne, nikam nepůjdou.‘ Jsme hleděli. Ten můj kolega, Jaroslav Kvíd se jmenoval, nebylo to přímo na drzo, říká asi v tom smyslu: ‚Asi to tak strašný nebude,‘ nebo něco takového. Ale slušně, ne něco vysloveně urážlivého. Ten chlápek, jak měl samopal, tak ho vzal přes krk a přes hlavu, srazil ho k zemi. ‚K zemi! Roztáhnout ruky,‘ nás prohledali. Hnali nás do autobusu a tam nás mlátili jak idioti. Potom nás vezli kamsi do Košířů a do prvního patra. Tam už byli nasáčkovaní kluci, různě zvraceli, prostě hrozné divadlo to bylo. Po cestě furt mlácení, ale nemělo to žádný smysl, nikdo tam nic nedělal. Nás mlátili a řvali, prostě idiotské divadlo. Měl jsem dvacet roků, tak jsem z toho samozřejmě byl zděšený, co se jako děje. Do rána jsme tam byli a potom nás postupně vozili na Pankrác. Na Pankráci, myslím, že jenom dole nějaké mlácení, taková ulička. Nacpali nás, to si pamatuji, patnáct na celu pro dva lidi. Bez dek, bez všeho jsme museli spát na zemi. Bez toaletního papíru, jako nic. Tam nebylo ani umyvadlo. Mohl jste se umýt tak, že jste musel zabouchat a požádat dozorce, aby vám spláchl záchod, splachování bylo z druhé strany. Takže jste šel na záchod, a když jste se chtěl umýt, tak jste musel i pít vodu z toho záchodu. Nedostali jsme vůbec žádnou vodu. Tak jsme tam byli přes měsíc.“

„Potom, když jsem jel s Veronikou, tak oni dostali výborný nápad. Jednak mi vždycky dávali kazety VHS, tak nám darovali přehrávač a dali nám počítač. To byl první počítač, jak když Marťani přiletí. Dostali jsme komputer, obrovský, abychom si mohli přehrávat a já nevím co všechno. To bylo v originálním balení, obalené polystyrenem, a byla to obrovská bedna. My jsme měli vzadu otevřený kufr, protože to byla veliká bedna, a tam to bylo všechno nacpané. Přijeli jsme na hranice a oni z toho byli perplex. Tady nás odstavili. Říkám: ‚Veroniko, musíme se dobře pomodlit.‘ Ale ona vůbec nezačala vyšilovat, nebo že by měla s tím nějaký problém. Tak jsme se hezky modlili, oni nás tam nechali asi hodinu a potom to začali rozebírat. Čekali, že v těch krabicích něco bude. Vytáhli krabice, to bylo originální balení. Vytáhli počítač, ten byl deklarovaný, my jsme samozřejmě všechno přihlásili. To bylo přes hodinu, přesně si to nepamatuji. Pointa byla v tom, že oni se unavili, já si to myslím, a dál už nešli. Vyhrabali toto všechno, zjistili, že tam nic není. Tak řekli: ‚Tak si to sbalte.‘ Ale neřekli: ‚Dobrý, jdeme dál.‘ Tak jsme to sbalili, jeli jsme. A provezli jsme tehdy tu literaturu.“