Karel Kožíšek

„Tehdy celé ty první tři bloky, co jsou blíž ke Škodovce, byly zbořené [po náletu]. Z toho už si pamatuju jenom to, že když se ty bloky likvidovaly, tak tam vyndavali plynové hodiny, to byla prostě taková plechová baňka s okýnkem, to bylo sklíčko, a oni z těch baráků ty plynoměry vyndali před barák a bylo jich tam třeba třicet. A protože já jako správný Karlovák jsem měl šísprak, tak kdo vystřílí ta sklíčka… Mně se to taky povedlo, správce Karlova, pan Špilar, to v hospodě žaloval tátovi, že jsem to tam vystřílel a že ty nádoby kovové byly prohnuté od těch kamenů. Tak táta si musel ty poškozené vzít domů a letoval ty prohlubiny cínem a potom je nalakoval, aby je nemusel platit. Šlo to možná do šrotu stejně. Samozřejmě byl výprask. Pak si z pěti let pamatuju, že v každé ulici byl požární hlásič, to byla asi půlmetrová nádoba na baráku, taky se sklíčkem, a starší kluci – kdo se trefí. Trefil jsem se já.Ten kámen byl trošku větší, cvrnknul do knoflíku a za pět minut tam byli hasiči ze Škodovky. Samozřejmě se to na mě povědělo, když jsem šel k zápisu do školy, tak ředitel školy říkal: ‚Aha, to je ten, co přivolal hasiče.‘“

„Pamatuju si, to mi byly asi čtyři roky, když Američané přijeli na Karlov, a tam dětem rozdávali čokolády a plechovky s džusem, dodnes cítím tu chuť. Také jsem byl odměněn. Potom si pamatuju ty svačinky americké, které se tam dostávaly přes UNRRU. Ale lépe na tom byli ti starší kluci, kteří vyprávěli, že kolem letiště byly rozbité tanky a auta, ti si tam vybrali různé nářadí a měli ho dlouho a dlouho potom. Dokonce tam byl jeden člověk, který měl kompletní indiánský kroj, takže ti na tom byli trochu lépe než my mladší.“