The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ideje nás vedou, práce nás živí a láskou žijeme
narozen 24. 5. 1907 v Bystřici pod Hostýnem
1920 - vstoupil do Sokola
od roku 1922 hrál volejbal
1924 - zúčastnil se 1. mistrovství ČSR ve volejbale, později třikrát mistrem ČSR
1929 - absolvoval Učitelský ústav v Kroměříži
1931-1945 - učitelem Baťových škol ve Zlíně
po 1945 práce ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze
1972 - odchod do důchodu
v 90. letech se aktivně zúčastnil realizace třetí školní reformy a reformy činnosti Sokola
působil proti komerčnímu vlivu sdělovacích prostředků
zemřel 21. 10. 2012
PaedDr. Jaroslav Kozlík
„Bez idejí, bez práce a bez lásky není život životem.“
Jaroslav Kozlík, neúnavný propagátor školství a tělovýchovy, otec lyžařských i jazykových kurzů v přírodě, se narodil se 22. května 1907 v Bystřici pod Hostýnem. Do obce se jeho otec, Smíchovan vyučený v oboru lahůdkářství, přiženil na inzerát, který si podala maminka, mladá vdova s dcerou. Rodiče společně ve městě provozovali vyhlášené lahůdkářství a vinárnu, babička, moravsky „stařenka“, vedla zájezdní hospodu, kde se Jaroslav už jako dítě snažil pomáhat. První výdělek získal s ostatními dětmi v pěti letech od pana faráře. „Na Hostýně, významném poutním místě, se konala mariánská slavnost. Pan farář nás děti poprosil o pomoc s pletím záhonů na náměstí v Bystřici, aby městečko bylo upravené před slavností. Pětikoruna byl můj první výdělek.“
Byla bída a hlad, v roce 1917 jsme neměli nic
Tatínek Jaroslava Kozlíka narukoval za 1. světové války do Srbska. Maminka vedla lahůdkářství i vinárnu, ale brzy vážně onemocněla zánětem srdeční blány. Starost o početnou rodinu – vyrůstala v ní maminčina dcera z prvního manželství a další tři děti – převzal Jaroslav jako nejstarší syn pod dohledem stařenky. Jídlo neúnavně sháněl po okolních vsích a městech, vyměňoval za ně třeba listy tabáku. „Byla bída a hlad, v roce 1917 už nebylo nic. Nejenže jsme některé dny vůbec nejedli, neměli jsme ani mycí a prací prostředky. Následkem nedostatečné hygieny jsme dostali svrab.“ Rodina se živila prodejem zboží, které jí přidělil starosta, obyvatelům Bystřice. „Jednou nám bylo přiděleno uhlí, v noci jsem hlídal vagon. Jindy jsme rozprodávali ryby a při tom se maminka nachladila a vážně onemocněla.“
Pan Jaroslav Kozlík si vybavuje vyhlášení vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy jako jedenáctiletý s ostatními chlapci strhával symboly rakousko-uherské monarchie. Po skončení první války se vrátil i tatínek, ale rezignoval na starost o zabezpečení a péči o rodinu, což bylo předmětem sporů mezi ním a synem.
Hrazdu na švestku a kruhy z hrušky
Městečko Bystřice nabízelo kulturní vyžití v pěveckém sboru a v místním Sokole, kde však nebyl odbor žactva. Proto si Jaroslav se šesticí kamarádů vytvořili improvizovanou letní tělocvičnu. „Hrazdu jsme umístili do rozsochy švestky, bradla jsme vytvořili ze čtyř sloupků, lana s kruhy zavěsili na švestku a už se cvičilo. Já měl už tehdy třífázový trénink – ráno na zahradě, v poledne na zahradě, večer na zahradě.“ Jednou chtěli kluci představenstvu Sokola předvést, co se naučili, a Jaroslav se při veletoči zranil, což se mu stalo celoživotním varováním. Do Sokola byl potom přijat a po celý dlouhý život této sportovní organizaci zůstal věrný.
Přes nesouhlas rodičů si prosadil studium čtvrté třídy měšťanky v Holešově, což byla podmínka pro další studium na pedagogické škole. „Holešov jsem si vyvzdoroval. Zavřel jsem se na latríně, odmítal tam kohokoli pustit a tvrdohlavě jsem odmítal jídlo a pití.“ Rodiče rezignovali. Učil se dobře a v roce 1922 složil úspěšně zkoušky na Pedagogický ústav v Kroměříži. Tak se před ním otevřely „hanácké Athény“, jak se tehdy Kroměříži říkalo.
Kroměříž se stala volejbalovým centrem Moravy.
Na učitelském ústavu se seznámil s novým sportem – odbíjenou, které se věnoval a propagoval ji po celý život. Založil volejbalový oddíl v rodné Bystřici i v Kroměříži, pořádal turnaje a zúčastnil se prvního mistrovství Československa v tomto sportu. „Kroměříž se stala volejbalovým centrem Moravy. Působilo zde asi sedm týmů, skoro každá organizace měla své družstvo – husitská církev, škola, učitelský ústav, Sokol.“ Jaroslav Kozlík se stal oporou kroměřížského mužstva, které se třikrát stalo mistrem republiky (1929, 1932, 1936) a desetkrát vyhrálo přebory Všesokolských sletů. „Přitom jsme hráli v nesrovnatelných podmínkách – sami jsme si upravovali hřiště, cestovné jsme si platili sami, byt a stravu nám poskytovaly hostitelské rodiny našich sportovních soupeřů.“
Uspěli i na mezinárodním poli, a tak zaučovali v tomto sportu Poláky a Chorvaty. V Mariboru byli po slavnostním večírku vyzváni místními k zápasu přímo na vinici a tak se svými žáky vesele prohráli. Byl také iniciátorem změn pravidel odbíjené a navrhl odstranit „tahavé míče“. Na zápase ve Strakově akademii (dnes sídlo předsednictva vlády) poprvé zažil blokování na síti a moderní lotyšský servis nad hlavou. S hráčskou kariérou se rozloučil v roce 1941.
Jakmile napadl sníh, vyráželi jsme na lyže
S lyžemi se Jaroslav Kozlík poprvé setkal, když je v Bystřici továrničtí synkové poprvé předvedli jako žhavou novinku. Od té doby bylo jeho snem vyzkoušet si lyžování. Tento sen se mu splnil teprve na vojně, kdy absolvoval „za trest, že nepřipravil silvestrovský večírek pro důstojníky podle jejich představ“, šestitýdenní lyžařský kurz. „První setkání s lyžemi bylo velikým zklamáním, důstojnický kurz byl spíš kurzem zdatnosti v těžkých zimních podmínkách. Však jsem tam schválně zlomil troje státní lyže.“ Lyžování jako sport ale Jaroslavu Kozlíkovi uhranulo, začal pravidelně lyžovat v Hostýnských vrších, kam později jako pedagog vozil své žáky. Ve Zlíně na Masarykově pokusné diferencované škole zavedl lyžařské sobotní zájezdy na Tesák a kurzy pro žactvo. „Vymohl jsem si na učitelském sboru privilegium, že jakmile napadne sníh, mohu si vybrat jakoukoli třídu a jet s ní na půl dne lyžovat.“ Na jeho popud nakoupila firma Baťa pro žáky dvacatery lyže a boty, najala „servismana“ a u školy vybudovala lyžařský svah. „Za protektorátu se nejdřív lyžovat nesmělo, tak jsem naše lyže schoval ve škole na půdě do malého kamrlíku.“ Lyžařský výcvik prosadil Jaroslav Kozlík za svého působení ve Výzkumném ústavu pedagogickém v roce 1949 do školních osnov a je tvůrcem první metodiky lyžování pro školy.
Po vystudování Učitelského ústavu v Kroměříži nastoupil Jaroslav Kozlík jako učitel na dívčí škole. Ve své první třídě měl 53 děvčat a věnoval se jim i ve svém volném čase. Po dvou letech se přihlásil do konkurzu na učitele tělocviku do Masarykové pokusné diferencované školy ve Zlíně a uspěl. Ve zlínské diferencované škole pak učil v letech 1933–1945. Diferencovaná škola byla zvláštním druhem měšťanské školy, která proslula rozdělením studentů podle jejich studijních schopností na tři skupiny, na jednotlivé skupiny se pak kladly rozdílné studijní nároky. Tato pokroková škola také zavedla způsob projektového vyučování, známého dnes především díky alternativním vzdělávacím systémům. Éra progresivního vzdělávání v diferencované škole skončila s odchodem jejího podporovatele Jana Bati do emigrace.
Ranní rozcvičku jsme s Baťou zakončili zpěvem
Jaroslav Kozlík byl na začátku svého působení v diferencované škole pověřen vedením tělovýchovné sekce a prosadil nové pojetí tělesné výchovy včetně hygienických, zdravotních a bezpečnostních prvků. Začátky nebyly jednoduché: „Ředitel školy měl představu, že nejlepší hodiny tělovýchovy mají probíhat na holé louce. Já naproti tomu přišel s návrhem moderně a účelně vybavených tělocvičen, a přesto jsem uspěl.“ Jaroslav Kozlík navrhl vybudování nové tělocvičny, tělovýchovného areálu a tělocvičného nářadí.
Jaroslav Kozlík se stal organizátorem škol v přírodě, které byly inspirovány jeho setkáním s českým skautingem. „Na celostátním školení skautů, kam jsem se dostal, jsem se blízce spřátelil s Miroslavem Preiningerem, náčelníkem skauta… Naše školy v přírodě probíhaly ve zbudovaných tábořištích, vše na náklady firmy Baťa.“ Dále inicioval soutěž o odznak zdatnosti, jazykové kurzy v přírodě, lyžařské kurzy a pobyty učitelů s rodiči a dětmi. K tomu stihl ještě každé ráno vést ranní rozcvičky Jana Antonína Bati a synů generálního ředitele firmy Baťa Dominika Čipery. „Nejdříve jsem měl z Bati strach, bál jsem se, jak spolu vyjdeme. Ale jakmile jsme si nasadili rukavice – boxovali jsme, zápasili, skákali přes švihadlo, nervozita ze mě spadla. Baťa rád zpíval a pamatuji se, jak jsme doběhli a na zahradě jsme pak zpívali k úžasu dělníků, kteří chodili do práce a divili se, cože s Baťou tak blbneme.“ Rozcvičky u Bati probíhaly každé ráno od 6 do 6:20, potom pan Kozlík pokračoval na rozcvičku k synům Dominika Čipery, generálního ředitele firmy Baťa.
Ve Zlíně platilo: „Co potřebujete?“ a v Praze: „Co zase chceš?“
Na turnaji odbíjené Sokola Jihlavy o Štít Vysočiny v srpnu v roce 1937 okouzlila Jaroslava Kozlíka kapitánka vítězného družstva turnaje žen Anna Chalupová z Brna. Imponovala mu zjevem, chováním a skromností. Zaujala ho tak, že se po desetitýdenní známosti 27. října 1937 vzali. Po obřadu absolvovali pěší svatební cestu ze Zlína do Hostýnských vrchů.
Postupně se jim narodily tři dcery. Za první pohromu, která je potkala, považuje Jaroslav Kozlík bombardování Zlína v listopadu 1944, které proběhlo těsně před narozením nejmladší dcery. „Manželka byla v nejvyšším stupni těhotenství. Ukrývali jsme se v bunkru na zahradě, který jsem pro nás vytvořil.“ Začátkem prosince 1944 se pak narodila třetí, nejmladší dcera. „Manželka byla v porodnici, trpěla vysokými horečkami. Já s mladšími dcerami jsem byl v náhradním bytě, protože náš vlastní byl při bombardování natolik poškozen, že se stal neobyvatelným. Obě dcery dostaly k Vánocům zánět středního ucha, manželka ležela v horečkách na klinice a já jezdil mezi Zlínem a náhradním bytem v Lukovském u Fryštáku, kde jsme nechali veškeré zvířectvo. Tyto Vánoce byly jedním z nejtěžších okamžiků v mém životě.“ Další těžkou zkouškou byla manželčina rakovina, která ji postihla až později, patrně v důsledku vyčerpání ze zaměstnání, péče o dcery a o domácnost. Z nemoci se však téměř zázračně vyléčila.
V roce 1945 nastoupil Jaroslav Kozlík do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze a snažil se uplatnit to, co si předsevzal před válkou i za války. Praha však nebyla Zlín, doba i lidé se prudce měnili. „Když jsem něco potřeboval, šel jsem za tím, kdo by mi mohl poradit a vyhovět. Ale zatímco ve Zlíně platilo: ,Co potřebujete, pane Kozlíku?‘, v Praze jsem slýchával: ,Co zase chceš, soudruhu?‘“ Přesto neúnavně vedl boj za novou tělovýchovu, a to i s přispěním takových legend, jako byl Emil Zátopek a „Otec Jandera“.
Jen škoda, že to bylo na úkor rodiny. Přes usilovnou snahu v padesátých letech pochopil, že se staronový model školství z třicátých let nedá prosadit. Školství následovalo velký sovětský vzor a z kantorů se měli stát političtí pracovníci. Příchod „spřátelených armád“ v roce 1968 ho vedl k odchodu do ústraní, z Výzkumného ústavu pedagogického byl pro nesouhlas s pobytem cizích vojsk na našem území „odejit“. Uchýlil se na rodinnou chatu v Posázaví, kterou postavil vlastními silami po manželčině nemoci, kdy jí bylo doporučeno pobývat často na čerstvém vzduchu.
Dnešní školní reformy dělají teoretici
V devadesátých letech se Jaroslav Kozlík zapojil podle svých možností do diskusí o školské reformě, psal články i knihy. S přibývajícím věkem se musel vyrovnat s postupným úbytkem zraku a s poklesem možnosti uplatnit se a být užitečným. Sám na samém závěru svého dlouhého a pestrého života konstatoval: „Ideálem je jasno v hlavě, dobro v srdci, síla v těle. Já sice prožívám ještě jasno v hlavě, ale bolest v srdci a nemohoucnost těla.“ Navzdory slábnoucím tělesným silám se stále živě zajímal o své celoživotní poslání a osud, totiž školství a tělovýchovu. Neodpustil si výtku na adresu dnešního školství: „Dnešní školní reformy, kdy je každý rok něco nového, dělají teoretici, kteří nemají o škole ani ponětí… Teď mě mrzí, že musím odejít, ale tolik věcí by se dalo ještě napsat, a tak jednoduše.“ Život Jaroslava Kozlíka, sokola, sportovce, pedagoga, se uzavřel 21. října 2012 ve věku 105 let.
Podle vyprávění pana Jaroslava Kozlíka zpracovala Andrea Jelínková s použitím nekrologu Petra Zemánka v říjnu a listopadu 2012.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Witness story in project Stories of 20th Century (Petr Zemánek)