„První praxi jsem měl v uhelném dole Socialistický Donbas, v hloubce 1 100 metrů. Byla to hrůza. Každý den to tam někoho zabilo. Jste v naprosté tmě, máte jen lampičku, která ale nevydrží šest hodin, musíte ji rozsvěcet, jen když se potřebujete na něco podívat. Většinou pracujete ve tmě po hmatu. Neustále je slyšet hluk, jakési rány, běží tam stroje – všechno to hučí. Pak se najednou ozvou rány a křik: ‚Orel!‘ Čelo štoly je vždycky trochu nakloněné, vozík se tam spouští samovolně na laně. Lano se pak zvedá a namotává na naviják a hornina se vyváží. Vozík je těžký, lano se opotřebovává a někdy se přetrhne. Vozík pak nabere rychlost a ty tuny se řítí dolů. A když vozík překoná určitou kritickou rychlost, vykolejí a letí. Říká se tomu ‚letí orel‘. Křičí se: ‚Orel, orel, orel!‘ Všichni musí po kolících vylézt co nejvýš, držet se pod stropem a doufat, že tam, kde zrovna jsou, vozík nevyskočí a nevrazí jim do zad. Hodně často někoho vytahovali – zkrvaveného, černého, špinavého –, protože ho to přimáčklo, ošklivě poranilo.“
„Nemohli jsme tomu uvěřit. Svět byl vzhůru nohama. Několik nocí jsme nemohli spát, prostě tomu nebylo možné uvěřit. Je to totéž, jako bychom se s Natašou navždycky pohádali, chápete? Nechci to slovo vůbec vyslovit – jako bychom se rozešli. A tady je najednou všude smrt. Tolika lidí! Je to strašné. Hrozné. A pak slyšíte, jak hlasatelé a propagandisté říkají: ‚To přejde, všechno bude dobré. Pojedeme do Kyjeva, budeme se tam procházet a naši manželé budou koukat po černovlasých ukrajinských děvčatech a všichni se budeme objímat.‘ Taková bolest. Nikdy. Už nikdy.“
„Takže přespávali v klášterech. Jeli autem a byl tam jeden duchovní – dobrovolník, ten je navigoval od jednoho kláštera k druhému, tam jim dávali najíst. Takže do Prahy jela takhle sedm dní. Odvezli ji do Polska a odtud už jela autobusem do Prahy. Dala řidiči můj telefon, volal mi: ‚Vaše maminka je už tady, přijdete pro ni?‘ Přijel jsem na Florenc. Autobus už tam byl. Ptám se: ‚Jedete z Ukrajiny?‘ – ‚Ano.‘ Chodím tam, koukám, ale nikde ji nevidím. A pak si všimnu, že zády ke mně tam stojí žena. Poznal jsem její kabát, límec a čepici. A když šla kolem mě, podíval jsem se jí do tváře – byla jak zmačkaný hnědý balicí papír. Nepoznal jsem ji. Koukám na ni a ptám se: ‚Mami, jsi to ty?‘ – ‚Ach, Sašenko!‘ Rozplakala se, objala mě a jeli jsme domů. Tam už čekala vnoučata, měli pro ni květiny.“
Alexander Kozlov se narodil 28. ledna 1961 ve vesnici Pokrovskoje v Dněpropetrovské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Studoval na Doněcké technické škole průmyslové automatizace a pracoval v uhelném dole Socialistický Donbas. V roce 1985 absolvoval s vyznamenáním Doněckou uměleckou školu. V roce 1990 absolvoval Leningradskou vyšší uměleckoprůmyslovou školu V. I. Muchinové. V roce 1989 byl zatčen, vyslýchán a zbit KGB za protest na Něvském prospektu proti vládním lžím o havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Rok se skrýval před KGB v Horlivce v Doněcké oblasti. V roce 1990 uprchl do zahraničí a získal politický azyl v Československu. Po rozpadu SSSR dostal pas OSN. Pracoval jako sochař – restaurátor barokních objektů v Německu, Francii, Švýcarsku, restauroval sochy a kostely v mnoha regionech České republiky. Zhotovil kopii sochy Panny Marie od Matyáše Brauna a Panny Marie od Jana Michala Brokoffa. Na začátku totální ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 byli v Mariupolu zabiti rodiče jeho manželky a jeho matka uprchla před raketovými útoky z Olšan v Sumské oblasti do Prahy. Pomohl mnoha ukrajinským uprchlicím s dětmi v Česku, organizoval ubytovny v Českém Brodě a Kouřimi.