Jan Král

„Pamatuji si, jak nám v roce 1977 ve škole vykládali o Chartě. Jednak jsme už předtím nesměli chodit do školy v oblečení, které na sobě mělo nějaký nápis, natož anglický. A součástí naší výchovy byla přednáška o Chartě. Soudružka učitelka nám říkala: ‚Děti, chodíte přece ze školy domů po té Leninově třídě, na které je knihkupectví a ten obchod Dílo. A představte si, že jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy to ale vidíte, když jdete kolem toho knihkupectví, že tam je spousta knih. A v tom Díle zase visí obrazy. Takže to není vůbec žádná pravda, co ti lidé říkají.‘ To si pamatuji dodnes. Už tehdy mně bylo jasné, že nám lžou. Ta lež byla zřetelná. Tuhle přednášku bych dokázal zrekonstruovat úplně přesně. Kdybych psal scénář pro nějaký film z té doby, tak ji tam klidně vrznu.“

„Kontakty se Státní bezpečností měly několik kapitol. Ze začátku to bylo lámání ke spolupráci. Říkali vám, jak jste inteligentní člověk a jak se jednou oženíte a budete potřebovat lepší práci a lepší byt a více peněz. A to že oni všechno mohou zařídit. To byla první taková fáze. Další fáze spočívala v tom, že vám o jiných a více známých disidentech vyprávěli, kolik dostávají ze Západu dolarů. ‚A vy jste dostal nějaké dolary? Nedostal, že jo? No tak vidíte.‘ A jim zase vykládali, že ty máničky jsou jenom narkomani a opilci. Proč se s takovým póvlem vůbec zahazují. Jenže tahle jejich taktika ani na jednu skupinu nefungovala. Vždy jsme se potom setkali a měli z toho legraci.“

„Myslel jsem si, že se režim nikdy nezmění. Neuměl jsem si to představit. O emigraci jsem skutečně často a dlouho přemýšlel. Státní bezpečnost mně emigraci nabízela a skutečně by se tím změnil celý život. Emigrace prostě byla v mých myšlenkách každý den. Určitě. Ty úvahy, jestli se tady na to všechno nevykašlat a neodjet a nezačít si užívat normálního života. Ale že by to tady někdy mělo padnout, to jsem si nedokázal představit. Byli optimisté, jako třeba Tomáš Hradílek, který říkal, že to brzo padne. To byli ti osmašedesátníci, ale ta naše generace nikdy nic jiného než tu normalizaci nezažila. Výměna Svobody za Husáka, to byla největší politická změna za dvacet let.“