The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Král (* 1934)

• narozen 17. ledna 1934 ve Varnsdorfu

• v roce 1938 byl jeho otec Jiří Král vězněn v německém internačním táboře

• po propuštění otce odešla v roce 1938 rodina pamětníka z Varnsdorfu do Mladé Boleslavi

• pamětník německé okupace v letech 1939 až 1945

• na konci války zažil bombardování Mladé Boleslavi sovětským letectvem

• hned po válce vstoupil do Skautu

• byl praktikujícím věřícím a ministrantem

• v roce 1953 maturoval na obchodní akademii v Mladé Boleslavi

• pracoval jako účetní a kontrolor v traktorové stanici v Březné

• v roce 1968 vstoupil do obnoveného Skautu

• v roce 1969 se vydal na ekumenickou cestu do francouzského Taizé

• v roce 1969 vedl obnovený skautský oddíl v Mladé Boleslavi

• po opětovném zákazu Junáka musel v roce 1970 oddíl rozpustit

• v roce 1970 vstoupil do turistického oddílu

• v roce 1988 nastoupil na místo účetního do Středočeských uhelných skladů v Mladé Boleslavi

• po sametové revoluci v roce 1989 znovu obnovil skautský oddíl v Mladé Boleslavi

• od roku 1990 do roku 1994 pracoval jako okresní tajemník Československé strany lidové

• v roce 1994 odešel do důchodu a začal psát kroniku Mladé Boleslavi

• v roce 2013 skončil s městským kronikařením a začal psát rodinný rodokmen a kroniku

• v roce 2023 žil v mladoboleslavské čtvrti Čejetice

Na domech byly bílé šipky

Jiří Král se narodil 17. ledna 1934 ve Varnsdorfu, tedy v pohraničí Československa. Jeho otec byl úředníkem na okresním úřadu a maminka pracovala v továrně na dámské punčochy. Po podepsání mnichovské dohody v roce 1938 začala v pohraničí velká výměna obyvatelstva. „V pohraničí už řádili ordneři.[1] Tatínek byl nejprve upozorněn, aby do vnitrozemí poslal mne s maminkou.“

Pan Král byl jako český úředník pro poněmčování oblasti nepohodlný. Předseda okresního úřadu tedy pamětníkova otce zatkl a odvezl ho s dalšími českými úředníky do Magdeburgu, kde byl několik měsíců internován. Maminka se synem odjela do manželova rodiště, do Mladé Boleslavi, kde bydlela u své švagrové. Poté, co byl její muž propuštěn, se přestěhovali do vlastního bytu. Znovu se stěhovali v roce 1940, kdy je jejich židovští přátelé poprosili, aby bydleli u nich v domě, když byli transportováni do koncentračních táborů.

V Mladé Boleslavi trávil Jiří Král většinu času hraním s kamarády na ulici. „Naše eldorádo bylo v parku na Komenského náměstí.“ Jako mnoho jiných dětí během války, i on se zamiloval do četby Mladého hlasatele od Jaroslava Foglara a s kamarády založili foglarovský klub.

Na konci války se Mladá Boleslav stejně jak mnohá jiná československá města stala cílem spojeneckých náletů. Bylo vyhlášeno povinné zatemnění, které mělo bombardérům komplikovat orientaci. V ulicích byly vybudovány kryty, kam se mohli lidé schovávat před střepinami. „Na domech byly namalované takové bílé šipky, aby lidi věděli, kam mají utíkat. Sirény měly asi tři druhy houkání. Jedno bylo nějaký avízo, že jsou někde v dálce, a pak když už byl bezprostřední nálet.“

Jiří Král si vzpomíná, jak přes jejich město přejížděly transporty s vězni a po nich už dorazila Rudá armáda, která Mladou Boleslav osvobodila od nacistů. „První přijeli s koňmi a bryčkami. Ty se s námi začali kamarádit. Pásli koně a koupali se v Jizeře. Lovili ryby jako v Rusku – tak, že házeli granáty do Jizery.“

Na nás zbyly uhelné sklady, ač jsme neměli doly

Během války vychodil pamětník čtyři třídy obecné školy a pak nastoupil na jednoletý učební kurz. Poté vystudoval obchodní akademii, kterou absolvoval v roce 1953. Zaměstnání se tehdy dostávala na tzv. umístěnku. Maminka nechtěla, aby syn odjel daleko od domova, a tak začal pracovat jako mzdový účetní v traktorové stanici v Březně. Po absolvování vojenské služby se vrátil do zaměstnání a působil zde postupně jako skladový a výrobní účetní.

Změna přišla v roce 1960, kdy se sloučily okresy Mnichovo Hradiště a Mladá Boleslav a traktorová stanice se z Března stěhovala pryč. Jiří Král nechtěl do práce dojíždět tak daleko, a ze zaměstnání tedy odešel. Práci si našel v závodech Škoda ve strojně-početní stanici, kde dělal kontrolora a časem odborného referenta. Ve Škodovce pracoval až do roku 1988, kdy nastoupil na místo účetního do Středočeských uhelných skladů v Mladé Boleslavi. „Bylo to tak, že za socialismu každý okres měl něco. Třeba Benešov měl lesy, Kladno mělo cukrárny a na Mladou Boleslav zbyly uhelné sklady, i když tady žádné doly nebyly.“ Po sametové revoluci byly uhelné sklady v Boleslavi zrušeny a pamětník nějakou dobu působil jako okresní tajemník lidové strany.

Věděl jsem, že po prázdninách už je nesvolám

Jiří Král byl odmalička vychováván ve víře. K hodnotám daným vírou se přidal ještě hodnotový žebříček skautingu, kterému propadl za války při četbě foglarovek. V roce 1945 nadšeně vstoupil do obnoveného Junáka. „První tábor, to je takovej životní zážitek, jsme měli v Dolním Maxově u řeky Kamenice.“ Bohužel byl Junák po pár letech opět zrušen, tentokrát komunistickou mocí.

Pamětník chodil ministrovat do kostela, kde se seznámil se skauty, kteří také nemohli provozovat činnost. Společně i po zákazu pořádali putovní cyklistické tábory. „Tehdy jenom jeden z těch kluků měl přehazovačku, my ostatní ne. Vozili jsme na nosičích rance se všemi věcmi.“

V padesátých letech byli pronásledováni nejen skauti, ale i věřící. „Celý život se se mnou neslo v posudku, že jsem nábožensky zatížený. Tím pádem jsem třeba neměl nárok na vyšší postup a patřičné ohodnocení.“ I Jiří Král a jeho kamarádi museli jít k výslechům na StB. „A taky v jednom případě si nás postupně volali i na Státní bezpečnost, poněvadž zase ten jeden starší náš bratr, kterej nás vedl, tajně studoval na kněžství. No, tak pochopitelně na nás udělali nějaký dotazy a vyptávání a sháněli informace. Byl to celkově takový nepříjemný pocit.“

Po roce 1968 byl znovu obnoven Junák. Jiří Král odjel na lesní školu, kde se připravoval na vedení oddílu. Zde také přijal skautskou přezdívku Orel. Velmi brzy však začalo být jasné, že skauting opět nebude moci svobodně fungovat. V roce 1970 odjel se svým oddílem na poslední tábor. „Měli jsme ještě ten tábor tam nahoře u Jindřichova a věděl jsem, že už po tom táboře ty kluky nesvolám, že už se nesejdeme... A tím, že jsem je nesvolal, tak jsem vlastně měl pokoj, a když potom tady začaly ty likvidace a ostatní oddíly musely vydávat majetek a seznamy lidí a kdesi cosi, tak kupodivu tím jsem se toho vlastně ušetřil. Ale bylo to smutný, to je jasný, že by se tam člověk s těmi dětmi rád viděl, ale jak jsem jim to měl říct...“

Konec státního dozoru

V mládí se Jiří Král také dostal ke své celoživotní zálibě – psaní. „V padesátých letech jsem chodil v podstatě ilegálně přepisovat farní kroniku z 19. a 20. století, kdyby se musela odevzdat ke zničení. Tím se člověk dozvěděl různé věci.“ Po roce 1968 byl znovu obnoven skauting a pamětník začal pro Junáka dělat tiskového zpravodaje. Psal především do novin Mladoboleslavsko a do časopisu ve Škodovce.

V roce 1969 se Jiří Král zúčastnil společně s evangelickým knězem Alfrédem Kocábem ekumenického zájezdu do Taizé ve Francii. Tehdy bylo skutečně náročné získat povolení k cestě za hranice. Další velkou cestu pamětník podnikl v roce 1974 do Sovětského svazu. Sametová revoluce měla pro něj kromě možnosti cestovat ještě jeden významný aspekt. „Konečně skončil státní dozor nad církvemi.“

Po sametové revoluci Jiří Král organizoval skautské výstavy a k jedné z nich vytvořil almanach. Od roku 1994 píše pro město kroniku Mladé Boleslavi. „Měl jsem smlouvu s městem, že každý rok dám dohromady asi sto stránek o životě Boleslavi. Pochopitelně je to něco jiného než písmáci kdysi na venkově. Ten život ve městě je rozdílný.“ V současnosti se věnuje především sestavování rodinné kroniky a rodokmenu. „Ten, co jsme měli, co musel tatínek za války předložit jako důkaz nežidovského původu, bohužel děti zničily.“

[1] Sudetoněmecký sbor dobrovolníků.