Franziska Krampfl

"Co mi tehdy hrozně vadilo, byl na nádraží přibitý nápis: 'Psům a Němcům přeprava zakázána!' To mě tehdy tak vzalo, že jsem to už nikdy nezapomněla. To nebylo pěkné. A potom, když jsme šli na nákup, museli jsme opravdu čekat, až si všichni Češi nakoupili a potom jsme teprve přišli na řadu. To také ještě vím. Jinak nevím nic. Já jsem nežila ve vesnici, ti z vesnice vědí víc, my jsme u nás měli náš klid, mohli jsme žít v míru."

"My jsme si také vozili věci do Bavorska pro případ, že nás vysídlí. To tehdy bylo trochu… byli jsme prostě moc mladí. Já si jen vzpomínám na mého bratra. Velký bratr už s námi nebyl, ten byl v Česku na nucených pracích, ale ten menší bratr, ten chodil s námi. A jednou byl tak unavený, že mu otec řekl: 'Ne, posaď se tady na štokrle, než přijdeme zpátky, pak si tě vyzvedneme.' A tak to bylo, spal tam, protože dál už nemohl. Ano, tak to bylo. Ale nebylo nám to nic platné. Nebylo to daleko, bylo to v Lohbergu, kde jsme skladovali věci. Byl to kamarád z války od našeho souseda, u něj jsme skladovali věci. Nebylo to daleko od hranice. Od nás to bylo taky jen kousek, přecházeli jsme nedaleko Ostrého, od Malého Ostrého vedla taková stezka na druhou stranu. Tu oni znali. Byl tam vždycky někdo s námi, kdo nás převáděl."

"Byli jsme na poli, můj otec a já, pracovali jsme na bramborovém poli a najednou přišel zdáli jeden mladý muž, v ruce měl nějaký poukaz a ten poukaz dal otci. A na něm stálo, že máme být zítra ráno v osm hodin připraveni, že jsme zařazeni do odsunu. A dole stálo, že tímto přechází všechen majetek Němců na český stát. A konec. To bylo vyvlastnění. Otec ihned vypřáhl voly a jeli jsme zase domů. Můj bratr už tam byl, ten to věděl dřív než my. Toho už tehdy propustili domů. Pak jsme byli doma. Otec řekl: 'Tak zítra nás vysídlí!' Neměli jsme nic nachystáno, žádné bedny, nic. Teprve se to rozbíhalo, my jsme byli už v těch prvních transportech. Poblíž byla pila, tam on zašel za tím pánem a řekl mu: 'Musíš mi bezpodmínečně stlouct pár beden, jdeme zítra do odsunu a nemáme si co vzít s sebou.' On to pak udělal, stloukl primitivní bedny z prken a věci šly dál. Ano, bylo to zlé. A co si člověk bral s sebou? Řekli nám padesát kilogramů, na osm dní jídlo s sebou do tábora, na osm dní jsme se museli zásobit. Tak to tehdy bylo."

"Hluboko na Šumavě, tam leží mé rodné místo, je to už pěkně dlouho, co jsem odtamtud pryč. Ale vzpomínka, ta se mnou zůstává, že na Šumavu zapomenout nemůžu. Bylo to na Šumavě, tam stála má kolíbka, na krásné, zelené Šumavě. Bylo to na Šumavě, tam stála má kolíbka, v krásném, zeleném lese. Ještě jednou, Pane, nech mne spatřit domovinu, tu krásnou Šumavu, údolí a výšiny. Ráda se vrátím a s radostí zavolám: Opatruj se Šumavo, já zůstávám doma!"