Marie Krásová

„Vždycky přišlo do vesnice deset nebo víc lidí a do dvojic se rozprchli po vsi. To byli většinou dělníci asi ze Škodovky, říkalo se to tak. My jsme měli velká vrata a vedle vrátka. Přišli a za vrátky stáli dva. ‚Je někdo doma?‘ slyšeli jsme. My na to koukali z okna. Tatínek přišel a ptal se jich, co si přejí. ‚My vás chceme přesvědčit, abyste šel do družstva, abyste dal své pozemky družstvu.‘ Tatínek řekl: ‚Počkejte, já hned přijdu.‘ Šel do chlíva, chytl vidle a ty vidle nesl takhle proti vrátkům. Vrátka měla nahoře špryclíky, bylo vidět. ‚Koukejte zmizet, nebo to do vás zabodnu!‘ Začali mu vyhrožovat, tatínek prostrčil skrz vidle a oni odešli. Byli pryč.“

„Jednou brzy na jaře jel tatínek orat, něco jel dělat na pole a měl se tam zdržet. Ráno odjel a za hodinu byl zpátky hnojníkem, to byl vůz, který měl čela dřevěná a prkenné postranice. Odjel s tím a my koukali z oken, když jsme viděli, že přijel. Honem jsme běželi ke dveřím. Zahnali nás dovnitř, tak jsme koukali z okna. A protože jsme byli trochu výš, viděli jsme, že v tom voze je sláma a že tam někdo je. Najednou vystoupil z vozu nějaký pán. Tatínek s ním odešel. Pak jsme se dozvěděli, že ho schoval ve stodole. Přišel domů a říkal: 'Tak děti, tohle jste neviděly, to je jeden pán, bylo mu špatně.' Nakonec jsme se dozvěděli, že utekl z Prahy, odkud už nevím, ale utekl před německým komandem. Oni ho honili, honili víc lidí. Jemu se podařilo [utéct] přes Mladou Boleslav, přes pole, lesíky a schovával se ve vrbičkách. Tatínek dal vědět těm Pánkovým a někdo si pro něj přišel. Tak ho dovedli k partyzánům.“

"Jsem jednou – no to už byl vlastně konec války – dostala rozkaz pást housata na louce, asi 400 metrů to bylo od domu. Tak jsem hlídala housata a najednou vidím, jak od nás ze zahrady někdo běží, byl to tatínek. Mával rukama, křičí, já jsem tomu nerozuměla. Běžela jsem mu naproti a tatínek, poprvé jsem ho viděla, že má slzy v očích, a volal: 'Je konec války! Natrhej kytky! A ať jsou bílé, červené, modré!' Říkám: 'Proč právě tohle?' 'Kopretiny, zvonky, vlčí máky, protože to jsou naše národní barvy. A my tu kytici připevníme na vlajku, kterou jsme vyvěsili.'“

"Ke konci války jezdily přes Kněžmost od Sobotky na Mnichovo Hradiště kolony tanků ozbrojených a seděli na nich vojáci, měli pušky, měli samopaly a doprovázeli kolonu německého obyvatelstva, Němců, kteří byli usídleni v tom pohraničí, které nám zabrali, a utíkali. Utíkali na západ, utíkali před Rudou armádou. A my jako děti jsme si hrávali venku. Bylo nás tam tenkrát asi sedm osm u sousedů, měli cukrářství. A tam byl takový plácek a my jsme tam povykovali, běhali. A jela ta kolona. A my jsme věděli už, že to Němci prohráli, že utíkají a nevěděli jsme nic moudřejšího, než že jsme na ně mávali a smáli se a vysmívali se. Tak jeden – jeden nebo byli dva, nevím – začali střílet. Myslím, že dodneška ty díry po kulkách v tamtom domě jsou, v Kněžmostě. Paní Pažoutová vyběhla z obchodu, měla mezi námi tři děti, zatahala nás, nahnala nás dovnitř a tam nám... To nejhezčí, co řekla, bylo: 'Blbci!' Zpohlavkovala nás, my jsme si to vůbec neuvědomili, co jsme dělali."

"Že byla mobilizace, to jsem věděla, protože se o tom pořád mluvilo. Když potom to bylo rozpuštěno, armáda, vojáci se vraceli domů, a protože neměli peníze, tak cestovali pěšky. I u nás se zastavil jeden voják, přespal u nás a zase – byl z Moravy, maminka mu dala s sebou jídlo. A myslím, že byli dva. Že tam přespal ještě jeden. Ale ta atmosféra, to bylo – i jako malé dítě jsem cítila, že prostě něco hrozného se děje. Lidi plakali, nebylo to pěkné."