The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Krásová (* 1934)

• narodila se 13. února 1934 v Mladé Boleslavi

• vyrůstala v Kněžmostě, kde její rodina vedla velké hospodářství

• rodina během druhé světové války pomáhala partyzánům

• po Marii a dalších dětech stříleli prchající němečtí vojáci na konci války

• otec odmítl vstoupit v roce 1948 do družstva, komunisté mu majetek zabavili

• Marie se i přes špatný kádrový posudek dostala na univerzitu, její sestra ale dál studovat nemohla

• během studií se vdala za Vítězslava Krásu, měli spolu dceru Ingrid

• manžel nemohl dokončit studia medicíny kvůli přátelství s politickým vězněm Jaromírem Zástěrou

• působila jako učitelka v Kněžmostě, Sobotce, Bakově nad Jizerou, Branžeži, Dolním Bousově

• kvůli protikomunistickým postojům obtížně sháněli s manželem bydlení

• během okupace v roce 1968 se připojila k protestní petici

• jako předsedkyně ROH se účastnila prověrek učitelů na bousovské škole

• se sestrou získaly po roce 1989 v restituci zpět rodinné pozemky

• v roce 2022 žila v Bechově

Dětství a druhá světová válka

Marie Krásová, rozená Knoblochová, se narodila 13. února 1934 v Mladé Boleslavi. Její rodiče měli hospodářství a oba celý život pracovali v zemědělství. Marie tak byla zvyklá odmala na statku pomáhat. „Denně jsme měli určité povinnosti. Neměli jsme vodovod, museli jsme nanosit vodu, připravit uhlí, dříví do kamen, pást husy, starat se o slepice, sbírat vajíčka a pomáhat i na poli už v raném věku.“

Během mobilizace byla ještě malé dítě, přesto říká, že si něco pamatuje. „Že byla mobilizace, to jsem věděla, protože se o tom pořád mluvilo. Když to potom bylo rozpuštěno, vojáci se vraceli domů a protože neměli peníze, tak cestovali pěšky. I u nás se zastavil jeden voják, přespal u nás, byl z Moravy a maminka mu dala s sebou jídlo. […] Ale ta atmosféra, i jako malé dítě jsem cítila, že prostě něco hrozného se děje. Lidi plakali, nebylo to pěkné.“  Přímo od nich z vesnice bylo povoláno asi deset nebo patnáct lidí. „Nebylo pěkné, co vyprávěli. Abych tak řekla lidově, byli naštvaní, že jsme se nebránili. Pak změnili docela názor, jak se o tom mluvilo později. Že by to byl masakr, že by nás tady Němci úplně zničili.“

Asi rok před koncem války pamatuje, že se jednou tatínek vrátil z pole dříve, než bylo běžné. „Na voze byly kupy slámy, tatínek nás zandal dovnitř a my jsme číhaly u okna. Z té slámy se vynořil pán, tatínek ho zavedl do stodoly, tam spolu povyprávěli.“ Ještě ten den večer se pak tento muž přidal k partyzánům, kteří se ukrývali v okolních lesích. „Vesnice je živila, lidé dávali partyzánům jídlo, takže je vlastně živili. Nenašel se nikdo, kdo by je prozradil.“

Přímo s Němci se pak Marie potkala také na samém konci války. „Ke konci války jezdily přes Kněžmost od Sobotky na Mnichovo Hradiště kolony tanků ozbrojených a seděli na nich vojáci, měli pušky, měli samopaly a doprovázeli kolonu německého obyvatelstva, Němců, kteří byli usídleni v pohraničí, které nám zabrali, a utíkali. Utíkali na západ, utíkali před Rudou armádou. A my jako děti jsme si hrávaly venku. Bylo nás tam tenkrát asi sedm, osm u sousedů, měli cukrářství. A tam byl takový plácek a my jsme tam povykovaly, běhaly. A jela ta kolona. Věděly jsme už, že to Němci prohráli, že utíkají a nevěděli jsme nic moudřejšího, než že jsme na ně mávaly a smály se a vysmívaly se. Tak jeden nebo byli dva, nevím, začali střílet. Dodneška, myslim, že ty díry po kulkách v tam tom domě jsou, v Kněžmostě. Paní Pažoutová vyběhla z obchodu, měla mezi námi tři děti, zatahala nás, nahnala nás dovnitř a tam nám... To nejhezčí, co řekla, bylo ‚Blbci‘. Zpohlavkovala nás, my jsme si to vůbec neuvědomily, co jsme dělaly.“

Přímo na okamžik, kdy se dozvěděla, že skončila válka, si Marie pamatuje velmi přesně. „Jsem jednou, no to už byl vlastně konec války, dostala rozkaz pást housata na louce, asi čtyři sta metrů to bylo od domu. Tak jsem hlídala housata a najednou vidim, jak od nás ze zahrady někdo běží, byl to tatínek. Mával rukama, křičí, já jsem tomu nerozuměla. Běžela jsem mu naproti a tatínek, poprvé jsem ho viděla, že má slzy v očích, a volal: ‚Je konec války. Natrhej kytky! A ať jsou bílé, červené, modré.‘ Říkám: ‚Proč právě tohle?‘ ‚Kopretiny, zvonky, vlčí máky, protože to jsou naše národní barvy. A my tu kytici připevníme na vlajku, kterou jsme vyvěsili.‘“  Rudou armádu pak vítali s nadšením, které ale příliš dlouho netrvalo…

Kolektivizace a komunistický režim

Její rodinu totiž samozřejmě velmi zasáhla kolektivizace. „Velice brzy začaly zakládat jednotná zemědělská družstva, přemlouvat lidi. Sedláci nechtěli vstupovat, byly všelijaký schůze, přemlouvání, hrozby. K nám přišli asi dva takoví náborčíci a tatínek je vyhnal, v ruce držel přitom vidle, a to bylo špatně.“ Z vesnice, kde bydleli, byli vystěhováni dva největší sedláci, pak měla přijít na řadu i Mariina rodina. Tatínek měl v té době už tuberkulózu, tak vystěhováni nebyli. Samozřejmě ale o spoustu věcí tak jako tak přišli. „Tatínek ještě nedávno před tím koupil stroje, výfukovou řezačku, pohrabačku, to všechno sebrali.“

„Tatínka jsem obdivovala, že to snesl, že to přežil. Nejhorší bylo, když nám odváděli kobylky. Dostaly lidská jména, jedna byla Olina a jedna Lenka, to jsme obrečeli všichni. To bylo asi to nejhorší, co s tím JZD souviselo.“

Mariina sestra mohla studovat jen dvouletou zemědělskou školu v Mladé Boleslavi a Marii rodiče raději přemístili ke známým do Bělé pod Bezdězem. „Neměli děti, tak já jsem pak u nich vlastně přebývala, abych se dostala do školy.“ V roce 1953 odmaturovala v Mladé Boleslavi. A přestože v posudku od ČSM měla napsáno, že je přisluhovačkou imperialismu, na vysokou školu se dostala. „Nezažila jsem za celé čtyři roky nikoho, kdo by při semináři, při přednášce nějakým způsobem někoho osočil, poškodil. Na semináři v užším kroužku jsme mohli říct, co jsme chtěli.“ V druhém ročníku musela podepsat prohlášení, že pokud bude potřeba, půjde učit. A protože bylo málo učitelů, tak se také a celý život byla učitelkou

Pamatuje si samozřejmě i na srpen 1968, zejména na to, jak všude jezdily nepřetržité proudy vozidel. „To jsme všichni oplakali. Jezdily celé kolony ozbrojených vojáků Rudé armády a pamatuju se, že jsem vyšla před školu, stoupla jsem si k plotu a tím nejhorším pohledem jsem se na ně dívala, aby poznali, jak je nenávidím. Nejsou to dobré vzpomínky. Od té doby, jak jsem měla ráda ruskou literaturu a ruskou hudbu, tak od té doby ten vztah k Rusku, Rusům se velice změnil. Dodneška.“ Ihned po okupaci začali lidé organizovat různé podpisové akce. „Dobrovolníci se jenom hrnuli do práce. Vyzvedli si na radnici listy a podpisové archy a rozdělili si, kam půjdou. Většina lidí se samozřejmě podepisovala proti okupaci. Nevím přesně, kolik se se sesbíralo podpisů. Ale byli i takoví, kteří, jakmile nastala normalizace, tak se od toho odtáhli a nechtěli se k tomu přiznávat. Ale těch bylo naštěstí málo.“

Shodou náhod byla Marie v té době předsedkyní ROH, což znamenalo, že seděla i při normalizačních prověrkách. Říká, že naštěstí skoro nikoho ze školy nevyhodili, protože by pak neměl kdo učit.

Dnes je Marie již v důchodu a mezi její záliby už dlouhá léta patří hudba, a to hlavně opery. Nejraději má Rusalku a pak ty italské. Vždycky ji také zajímala historie a hodně četla. Dnešní mladé generaci přeje následující: „Abyste neprožili to, co generace před vámi ve století minulém. Abyste vždycky našli dost síly a odvahy se tomu zlému postavit.“