Vladislav Krátký

„Když zazněly poplachové sirény, všichni občani se museli uchýlit do krytu. Jakmile se rozezněly sirény, opustili jsme náš dům. Tvrdilo se, po zkušenostech z Německa, že několikapatrové domy jsou odolnější než vilka, která po přímém zásahu je srovnána se zemí. Každou noc, kdy byly nálety, jsme běhali asi sto padesát metrů do ulice, kde byly vysoké nájemní domy, a tam jsme přečkávali nálety. Nálet trval asi tři čtvrtě hodiny, pak jsme šli zpátky a čekali, jestli náš dům ještě bude stát. Měli jsme to štěstí, že ačkoliv bomby dopadaly na západě Plzně, před továrnu Škoda, náš dům měl jen poškozenou střechu a občas rozbitá skla. Jako kluci jsme se také chodívali dívat, se smíšenými pocity, jestli není poškozená škola. Byli jsme tak svědky dost drastické podívané, kdy na dvoře bývalé reálky, na Mikulášském náměstí, byly narovnané rakve s těly obětí.“

„Anglické nálety se konaly v noci, a konec roku 1943, a 1944 do roku 1945 byly denní nálety americké. Byly jsme v našem domě, ale tehdy byla fáma, že tyto domy, pokud dostanou zásah, jsou totálně zničeny. A pak se to prokázalo. To bych mohl potvrdit, kdy, kdo, kde a jak. Říkalo se, že nejlepší je co nejrychleji, když byl vyhlášen poplach, se dostat do nějakého velkého činžáku, čtyř- nebo pětipatrového nejlépe, a tam v tom krytu přežít, dá-li Bůh, nálet. Tam je ulice, řekněme nějakých 200 metrů, s vysokými domy, po levé straně je to ulice Vrchlického, to asi není důležité. Jakmile byl zahoukán poplach, tak už jsme měli sbalená zavazadla, no kufříky, a už se šlo. To už začalo střílet protiletadlové dělostřelectvo, už zvonily střepiny o chodníky a už jsme začali vidět na obloze tzv. vánoční stromečky, což byly britské osvětlovací rakety, které osvětlovaly cíl. To už jsme tam vnikli, tam jsme si sedli. To byl normální sklep, který měl jen zazděné okno, zpravidla byla proražená zeď do sousedního domu, sousedního sklepu a stropy a stěny byly podepřeny trámy. Teď tam byly podle zdí dlouhé lavice a tam se sedělo a čekalo na svůj osud.“ Měli jste tam připravené nějaké zásoby? „Ne. To, co bylo v kufru, tam se vzalo třeba chleba, takovéhle věci zásadní, potravinové lístky, což bylo velmi důležité. Tam se sedělo a přečkával se nálet. Tam se projevovaly lidské vlastnosti. Slyšet hvízdající bomby nad hlavou je velice nepříjemné, pokud je slyšíte, jak hvízdají, tak odborníci říkají, to je dobrý. Minou. Ale ty dopady byly poměrně blízký a celá budova se jakoby houpala. A teď ty povahy lidí. Někdo proklínal, někdo se modlil, někdo plakal, někdo seděl a stoicky čekal, co se stane. My jsme seděli celkem v klidu, poněvadž moji rodiče měli válečné zkušenosti z Ruska.“

„Ten rok 1953 jsem působil ve výzkumnym ústavu. Nebudeme to idealizovat, šlo o peníze pracovníků. Poněvadž bylo řečeno, že žádná měnová reforma nebude. A najednou byla. A už předtím se to ukazovalo, že najednou se začalo nakupovat zboží, takže potom třeba v obchodě textilním už byly k dostání jenom ramínka. Tady došlo k té skrumáži 1. června, kdy celá řada zejména dělníků vyrazila na náměstí, na radnici a do soudu, vyhazovaly se dokumenty. Pak z toho byly různý tresty, vypovězení z Plzně. Já jsem seděl v laboratoři a k nám to nedoznělo. Akorát tam tenkrát byl jistý dělnický ředitel v ústavu a někteří naši laboranti, když tohle viděli na ulici, tak že se taky připojí. A on se jim postavil ve dveřích u východu a oni mu vrazili pár facek. On říkal: ‚Co mi to, kluci, děláte! Já jsem chtěl, abyste se nedostali do maléru!‘ Tak oni se připojili a pak se do toho maléru dostali. Bylo jim přikázáno pracovat v dílně na podřadných místech, úklidy atd. Jenže to nestihlo jen tyto lidi, to stihlo i další, úředníky atd., kteří s tou dílenskou akcí neměli nic společného. A docházelo k různým zraněním, takže poměrně rychle je zase vrátili zpátky do kanceláře, poněvadž kdyby je byli léčili z těch zranění, tak by je to přišlo daleko víc, daleko dražší by to bylo. Ovšem nesli na sobě ódium, že u některých, ale ne u tolika, že jejich děti třeba nebyly připuštěny k dalšímu studiu, ale to se většinou netýkalo těch našich lidí, to se většinou týkalo lidí, kteří byli samostatně podnikající, do jistý míry, třeba měli obchod nebo továrničku, i když už to bylo znárodněno, ale do jistý míry tam měli vedoucí pozici. Ti bývali vystěhováni do 24 hodin z Plzně kamsi, nedaleko nebo daleko do pustin okolo pohraničí. Ty se zase postupně za čas vraceli zpátky. Ty hoši, jejich synové obvykle nastupovali k PTP.“