„Pro rodiče to bylo hrozné, protože byl nařízený svoz dobytka. Uprostřed obce byla váha a Němci určovali, který dobytek si vezmou a který si lidé můžou nechat. Samozřejmě nejvíc brali dobytek sedláků, kteří měli šest nebo sedm krav. Tak jim klidně tři nebo čtyři vzali. My jsme třeba měli dvě krávy. Tak ti lidé je zkrátka uprosili, aby si ten dobytek mohli nechat. Vydali nařízení, že se dědina bude stěhovat, že z toho bude střelnice. Stěhovalo se to ve dvou etapách. Napřed se stěhovala Otinoves, Drahany. Lidé v domnění, že to nebude dlouho trvat, že válka brzy skončí, vždycky když začne válka, tak si každý myslí, že nebude dlouho trvat. Třeba k nám se do výměnku nastěhovali z Otinovsi. Bydleli u nás asi dva měsíce, stěhovali jsme se potom stejně zas všichni. Každej si někde našel místo. My jsme si našli s dvěma rodinama v Kanicích.“
„Chtěli samozřejmě mermomocí dostat peníze z UNRRy, protože tam bylo ještě poměrně hodně peněz. Jan Hudec, protože byl křesťansky založený, tak jim ty peníze nechtěl dát. Zařídil to tak, aby se peníze rozdělily mezi dědiny. Tady v Rozstání se koupila sanitka, což na tu dobu byl obrovský pokrok, protože parkovala tady, a kdokoli z okolních dědin potřeboval sanitku, tak byla k dispozici. Byl tady jeden, co s ní jezdil. U nich to vyvolalo obrovský vztek, protože jim někdo brání, když byli neomezení páni. Samozřejmě se svým způsobem sami zesměšňovali. My jako osmnáctiletí kluci jsme z toho měli pochopitelně legraci. Já už nevím, koho to napadlo s těma letákama. Naráz se objevil leták: Važte si komunistů, nebudou. Byl to takový pásek, pro nás to byla sranda. Byla muzika, tak jsem to chlápkovi strčil do kapsy. Takovým způsobem se to dělo. Samozřejmě pak vám to řádně zhodnotili. Další věc byla iniciativa strejce kvůli volbám, že chceme svobodný volby. Tak že napíšem dopis a pošleme ho do Prahy na americké velvyslanectví, protože jinde to nemá cenu dávat.“
„My, když jsme se vrátili, tak jsme museli chodit na určitý čas na obecní úřad. Musel jsem se sebrat s matkou a jít tam podepsat vstup do družstva. Přišli jsme tam a tam seděli dva Králi. Oba dva se jmenovali Králi. Jeden byl předseda obecního úřadu a strany a druhej byl takovej jeho kocmrda, taky ze strany. A ještě tam seděli další. Otevřeli jsme dveře a Král povídá: ,No tady to bude jednoduchý. Francka, to podepíšeš. Ty budeš ráda v družstvě.‘ Moja máti: ,Já do družstva nepotřebuju jít.‘ A já říkám: ,My všechny dodávky plníme. Nám družstvo neschází.‘ Král mi povídá: ,Ale prosím tě, přece bys nechtěl jít zpátky, odkud jsi přišel.‘ Tak cos chtěl. Tak já bych ti to řekl: Buď to podepíšu, nebo mě znovu zavřou.“
„Celou noc nás vyslýchali, že jsme chtěli utéct. Já jsem absolutně o ničem nevěděl. Vyslýchal nás jeden estébák s ženskou. Strašně na nás řvali a ta baba mně mlátila hlavou o zeď a furt mně vykládala, jak to bude, až mě budou věšet. Já jsem furt tvrdil, že o ničem nevím. Vždycky tě hodinu mordovali vevnitř v těch kancelářích v hrozným horku a pak tě vyhodili ven, kde byla zase hrozná zima. Teď jsme stáli venku, byly dvě hodiny ráno a my jsme se drkotali. Čtyři strážní, co nás hlídali se samopalama, tak jeden z nich říká: ,Co se třepeš, je ti zima?‘ Jeden z vězňů se zlomenou rukou to asi nemohl vydržet, tak řekl, že jo. Strážný zařval, ať se zahrabají do sněhu. Tak brácha toho vězně se zlomenou rukou musel zahrabávat do sněhu. No zkrátka Cirkus Humberto. Takhle nás mořili asi do čtyř hodin ráno. Ve čtyři přijelo nákladní auto, naložili nás a odvezli do Vykmanova na ústřeďák do korekce. V korekci jsme byli čtrnáct dní a nikdo nám nic nevysvětlil.“
„My jsme se vrátili a z toho vyhozenýho mostu jsme měli v kuchyni jeden betonový pilíř. Propadl skrz střechu. Dům byl zpustlej. Máma se nechtěla do Rozstání vrátit. Bylo to tady hrozný. Vyhozený most, jáma. U mostu byl krásný barák, kde býval řezbář. Zkrátka v hrozným stavu. Pole, vysoké bodláčí, protože se to neobdělávalo. Náš otec si umínil, že chce zpátky. Od Rusů koupil koně, že nás bude odstěhovávat domů. Máma to oplakala a já taky, protože já už jsem tam měl kamarády. No nic, tak jsme se museli vrátit. Vrátili jsme se, všecko se pospravovalo, pooraly pole. Ten první rok den co den práce. Péře se vytahovaly. Bylo to strašný, ale vrátili jsme se.“
Ladislav Kratochvíl se narodil 14. září 1931 na rodinném hospodářství v Rozstání v Drahanské vrchovině. V této obci také prožil mnoho těžkých chvil. Kvůli rozšiřování vyškovské vojenské střelnice vysídlil nacistický režim v roce 1943 všechny místní obyvatele. Souviselo to s německým plánem vytvořit koridor, který měl spojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku s německým osídlením na Vyškovsku. Rodina tak žila dva a půl roku v nájmu v obci Kanice. Po návratu do Rozstání dalo rodině mnoho práce obnovit zpustošené hospodářství. Jen za to, že rozdal pár neškodných protikomunistických letáků, Ladislava Kratochvíla 29. listopadu 1950 zatkla Státní bezpečnost. Vůbec tehdy netušil, že provádí nějakou závažnou protistátní činnost. Prožíval krásné období. Bylo mu devatenáct let a byl zamilován do Věry Zbořilové. V soudním procesu nazvaném Jan Hudec a spol. ho 2. listopadu 1951 poslali za velezradu na sedm let do vězení. Spolu s ním odsoudili i jeho bratra a několik příbuzných. Trest byl tehdy vynesen nad dvanácti občany a rodáky z Rozstání. Otci pamětníka tato křivda podlomila zdraví a rok po zatčení synů zemřel. Ladislav Kratochvíl pak několik let strávil v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku, než ho v září 1954 propustili. Sedmnáct dní po propuštění nastoupil na vojnu k Technickým praporům, kde zůstal dalších šestadvacet měsíců. Po celou dobu na něj jeho milá Věra čekala a ještě během pamětníkovy služby u Technických praporů se za něj provdala. Ladislav Kratochvíl dodnes žije na svém hospodářství v Rozstání, bohužel již bez manželky, která v roce 2006 zemřela.
