The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Kraus (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 24. října 1927 v Mělníce

• navštěvoval obecnou školu, ve druhém ročníku stěhování do Prahy

• studoval gymnázium nejprve v Praze, později přešel do Pardubic

• otec úředník, v roce 1938 přesměrován do Pardubic

• má 2 syny, 6 vnuků a 4 pravnoučata

• celý život pracoval jako podnikový právník v Průmstavu Pardubice

• rodina osobně nepostižena perzekucí během nacismu ani komunismu

• vyvražděná židovská rodina Kaufmanových, otce pamětníkovy druhé ženy Marcely

• prožíval intenzivně dobu mnichovské dohody a celé druhé světové války

• velký obdivovatel Edvarda Beneše, zklamán současnou chybnou interpretací dějin

• zažil počátky komunistického převratu na vlastní kůži

• procesy v 50. letech ani komunismus se ho výrazněji nedotkly

• celý život se věnoval práci a do politiky aktivně nevstoupil

• zemřel 12. prosince 2021

František Kraus je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Za svůj dlouhý život zažil mnoho dějinných událostí, které má v živé paměti. Jak uvádí, dnes se mnohé z nich vyprávějí v trochu jiném světle a jsou společensky a politicky překrucované.  

„Byl to špatnej, ale intenzivní život. Nám třeba šlo i o život, byly tady nálety, bylo bombardování. Byl konec války, tady ještě jezdili mladí hitlerčíci, my jsme smazávali nápisy německý, ale oni na nás mohli také střílet. No a pak jsme žili v takovém uzavřeném světě, říká se tomu komunismus nebo socialismus, který nastal v tom osmačtyřicátém roce. Ale my jsme pracovali, my jsme museli pracovat, museli jsme se učit, já jsem musel dostudovat. Měl jsem rozestudovanou vysokou školu, tak jsem ji dostudoval. Že nastala změna poměrů, že tady vládla jedna pevná ruka, je pravda, ale my jsme museli pracovat.“

Stěhování, studium a zaměstnání

Narodil se 24. října 1927 v Mělníce a během druhého ročníku obecné školy se rodina stěhuje do Prahy, na Vinohrady. Zde pamětník nastupuje na gymnázium. Otec, povoláním úředník, je na počátku druhé světové války převelen do Pardubic, kde se rodina již natrvalo usazuje. František Kraus se do Prahy ještě vrátí na studia práv, po jejich ukončení se ovšem vrací do Pardubic. Více než čtyřicet let pracuje jako podnikový právník ve společnosti Průmstav Pardubice. „Já dodneška, když jedu po vlastech českých, tak vidím obilný sila, televizní věže, fabriky, továrny, jedna elektrárna, druhá elektrárna, čtvrtá elektrárna, prostě to byla práce za náma. Prostě zůstalo po nás něco...“

Odchod z Prahy byl pro rodinu žádoucí, Praha byla během války složitým místem k životu. „Začala válka, ta Praha začala být strašná. Ke konci války byla Praha opravdu hrozný město. Jednak bylo zatemnění, jednak bylo svinstvo a jednak se neopravovalo nic. A nebylo nic k mání.“

Mnichovská dohoda a mobilizace

První informace o novém uspořádání Československa se pamětník dozvídá z vývěsky v ulicích. „Pamatuji si jako dneska tu ulici, s kamarádem jsme stáli před vývěskou, kde jsme četli denní noviny, že nás Slovensko opouští. Předtím to byla Podkarpatská Rus. To byl osmatřicátej rok, hodně špatnej. Začalo zatemnění. První bylo, když byla vyhlášená první mobilizace. Vědělo se, že nám Hitler nadával. Pamatuju si, jak táta poslouchal Hitlerův projev, kde nadával Benešovi. To si pamatuju, jako bych to dnes zažíval.“

Mobilizace probíhá velmi rychle, během tří dnů. Na pražských Vinohradech byly kasárny i školy plné vojáků. Do armády dobrovolně vstupuje i rodinný známý z Mělníka. Jak František Kraus říká, Češi byli velice aktivní a táhli za jeden provaz. Je přítomen velké demonstraci v roce 1938.  „Fakt je ten, že jsme to brali, já nevím, no, my jsme si věřili jako český národ. Jako Čechoslováci jsme si věřili, že se to nemůže stát, že se nebojíme nikoho, že se  zhoufujem. To prostě byl jeden národ, to byla jedna masa. To nebylo, aby každej nadával ‚ty blbče‘ a tak dále, to neexistovalo. To byla jedna masa. Já se pamatuju na ty demonstrace pražský, který jsem ještě teda zažil v tom osmatřicátém, když bylo narvaný náměstí… jak se jmenuje, před parlamentem bývalým… prostě to bylo narvaný lidma. To dunělo a řvalo se: ‚Dejte nám zbraně, dali jsme vám na ně!‘ Ten národ se chtěl bránit, národ se chtěl bránit a lidi chtěli střílet.“

Národní síla a Benešova reakce na Mnichov se dnes hrubě relativizují

František Kraus, jak říká, zažil tuto dobu, žil v ní a jako student gymnázia ji reflektoval. Není spokojený s tendenčností dnešních výkladů tehdejších nálad ve společnosti. „Ono dneska se začíná kritizovat. Já s tím absolutně nesouhlasím, že se začíná jako přemýšlet o tom, že jsme se měli bránit. Že jsme se neměli bát. My jsme se nebáli, ale ten Hitler a ta zrada z toho Západu, která přišla, byla tak strašná, že ten národ šel do kolen. Ten národ šel do kolen, už ztratil veškerou naději, a strašně rychle, to šlo strašně rychle, že přestože to šlo rychle, tak zase spousta, velká část toho národa byla proti, v ilegalitě, ilegálně pracovala proti tomu režimu německému tady. A dneska ten Beneš by se rád zkritizoval, že to bylo špatně a tak dále. Nebylo. My jsme ho milovali. Neříkám sto procent, ale devadesát devět procent národa ho milovalo.“

Protektorát

Období podle pamětníka vypjaté, drsné a nejisté. Sama rodina Krausových nebyla přímo nacistickým režimem výrazněji ovlivněna, ale do problémů se dostala rodinná větev otce jeho manželky. Manželka Marcela byla poloviční Židovka po otci, Dr. Kaufmannovi, a matce árijce a křesťance. Marcela musela být v domácím vzdělávání. Tchán Františka Krause, jakožto i celá linie Kaufmannových, byl později poslán do koncentračního tábora a zplynován.

Změny po vyhlášení protektorátu nastávají rychle. Během týdne se mění směr jízdy na silnicích a železnicích na pravou stranu. Všude se objevují nápisy dvojjazyčně. Platí tvrdá pravidla a panuje atmosféra strachu. Rodina Krausových schovává do sklepa nevhodnou literaturu, například Hovory s T. G. M. Jako mládežník ale prožívá pamětník nejhezčí období svého života, navštěvuje biograf a žije studentským životem. Uvědomuje si však všeobecný tlak Němců na Čechy. Jak sám uvádí, pro jeho otce to muselo být leckdy politicky těžké situaci ustát.

„Jednak jsme museli... asi za týden... museli jsme jezdit napravo. Včetně tramvají, včetně všeho. Najednou byl befel ze dne na den, mění se to. Ale to je maličkost, samozřejmě. Okamžitě se všechno muselo poněmčovat. Všechno muselo být německý a k tomu český nápisy. Představte si, že jsem šel třeba na fotbal a ono se muselo... ty mančafty se tam musely takto narovnat. Musely hajlovat, těch jedenáct nebo dvanáct kluků, co tam stálo, a zařvat: Vlasti zdar! To bylo nařízený, to se muselo udělat, jinak by někdo šel do koncentráku nebo by ho rovnou zastřelili. Protože tady ta moc byla taková, že člověk nevěděl ze dne na den, jestli bude živej.“

Operace Anthropoid a heydrichiáda

František Kraus vzpomíná na tvrdost režimu, stálou přítomnost gestapa v ulicích, genocidu Ležáků a vývěsky plakátů zavražděných po celé České republice.  „Dozvěděli jsme se toho dost až potom, protože tady jsme do toho byli namočený. Jednak vyvraždili tady na Vysočině Ležáky, o tom jsme věděli, to publikovali, že ty Ležáky zlikvidovali. Ty lidi taky vystříleli. Pak jsme se dozvěděli, že ten jeden partyzán byl na tý veselce za číšníka, že tam chodili gestapáci hrát na veselku karty. Kdo s nima hrál karty, ten to ještě po válce odnesl.“

Mnoho věcí po heydrichiádě definitivně skončilo. Například Sokol. Pro české občany život velice přitvrdil. „Ta heydrichiáda, to si pamatuju jako dneska. Jak tadyhle jezdily ty auta s těma odsouzenejma do Zámečku, kde je stříleli. To bylo slyšet. To už mi bylo patnáct šestnáct let, to už jsme slyšeli a viděli jsme, jak ta máma, která byla doma... tenkrát maminky byly doma, nebyly tolik zaměstnané jako dneska... jak z toho je úplně vydřená, jak to poslouchá. V těch šestnácti sedmnácti letech jsme to slyšeli, taky jsme to brali... pamatuju si to. To auto vidím jako dneska, co jezdilo s těma gestapákama.“

Tisíce zabitých denně gestapo ohlašovalo na pouličních vývěskách. „Heydrich byl vrahoun první třídy, ten vymyslel, jak vyvraždit Čechy. To dneska nikdo neříká, že jeho manželka bere možná stále důchod po něm. To byl vrahoun a po něm se to ještě zhoršilo všechno.“

Benešovy dekrety nejsou Benešův projekt

Možná je to snaha opět změnit postoj lidí k Německu, polemizuje pamětník s dnešní kritikou Edvarda Beneše za jeho nařízený odsun německých lidí z pohraničí. „To jsou ty Benešovy dekrety. Všechno muselo odsouhlasit ustavující Federální shromáždění, jako prezident to podepsal. Jako celá vláda. Dneska se furt říká, jako by to on vymyslel, jako by on odsunul Němce. To vůbec není pravda. Ten odsun Němců byl odsouhlasenej a schválenej z anglický strany. Naši do toho neměli moc co mluvit. Ani ten Beneš do toho neměl moc co mluvit. To jsou dneska takový pověsti, no. Nahrává to všelijakejm těm, že ti Němci nejsou zas tak špatní, že my jsme se tady neměli zas tak špatně. To není pravda. To jsou takový pohádky.“

Komunistický převrat

Zastihl jej ve třetím semestru na PF UK. Mnoho studentů v této době zažívá represe, procházejí prověrkami, kádrováním a mnoho z nich musí školu opustit. František Kraus vnímá, že komunistický puč v podstatě vyburcoval k odporu jen studenty vysokých škol, kteří se proti komunistickému násilí sjednocovali. Čelili však masám ozbrojených dělníků. „Převrat jsem prožil, že jsme se šťouchali a pošťuchovali s dělníkama, jako studenti. Protože my jediný jsme se dokázali zhoufovat proti tomu komunistickému násilí, který nastalo. A to bylo velký násilí. Do dneška, můžu vám říct, to vidím, třeba taková... národní socialisti měli takovej určitej barák, […] vedla k tomu taková velká ulice narvaná dělnickým kádrem, kterej každej měl flintu ještě. Oni jim dali pásky červený, to měl v klobouku nebo v čepici, ale měl flintu. A to bylo plný. […] Proti těm lidem stála takováhle masa ozbrojených lidí, takže to nemohlo jinak dopadnout. Ale kdo se dokázal jedinej zmobilizovat, jsme byli my študáci. Proto se taky na nás na začátku totáče dívali dost divně, skrz prsty.“

Měnová reforma

František Kraus je v té době na vojně v Bratislavě na cvičných střelbách. Vzpomíná, jak prezident Antonín Zápotocký národ v rozhlase utvrzoval v tom, že se nemusí obávat, ale na druhý den k reformě stejně došlo. „Den předtím říkal ‚Zápotonda‘, že nebude nic, ale my jsme věděli, že bude, protože jeden kluk od nás měl maminku ve státní tiskárně cenin a ta byla odvelena někam na Slovensko, kde měli pobočku, a tam tiskli nový peníze. Takže my jsme od toho kluka věděli, že maminka jela někam na přísně tajný poslání, byla tiskařka a tiskla peníze. Tak jsme to tušili. No, nejlepší bylo, když se to vyhlásilo, tak jsme vlastně zjistili, že nemáme žádný peníze, že jo. A v Bratislavě v tu ránu všechny ty bary a vinárny, to čepovalo zadarmo… Všichni věděli, že ty peníze, který by si vydělali, tak druhej den z nich stejně nic nebude, takže ty podniky točily zadarmo, limonády a tyhle věci…“

Rodinu Františka Krause však měnová reforma příliš nezasáhla. „Moc jsme toho neměli...“ vzpomíná pamětník. Aby měl nové bankovky, půjčil mu kolega z vojny minimální možnou částku na výměnu, tj. 300 korun. Z tohoto období má jednu zajímavou vzpomínku.  „Ve středu Bratislavy je takový náměstíčko, tomu říkali Manderlák, to byl v tý době jako mrakodrap, nejvyšší budova v Bratislavě, měl asi sedm pater. Na tom náměstíčku byla parková úprava, trávníček, a tam klečely vedle sebe dvě dívky. Jedna stará, to byla máma, a jedna mladá, to byla dcera, a mlátily hlavama o zem. „My jsme tolik pracovaly, abychom si vydělaly, a teď o všechno přijdeme...“ To nebyly žádné dámy, že jo. To byly kněžky lásky a obě mlátily tou hlavou a hrozně nahlas bědovaly, co to bylo za práci ty peníze vydělat...“

Pokrucování minulosti dnešními politiky

I když se František Kraus v rámci tohoto rozhovoru na účet dnešní doby a politiky detailně nerozpovídá, je cítit z těchto náznaků velké zklamání. Pamětníci mohou okolnosti tehdejších režimů vidět a pojmenovávat jinak a často to i dělají – jak je vidět z této konkrétní zkušenosti. Překrucování faktů a manipulace politickými elitami se však podle Františka Krause v současné době opět stává realitou.  „Mládež by měla víc žít realitou svých rodičů a prarodičů,“ uzavírá své vyprávění pamětník.