„Jednak jsme museli... asi za týden... museli jsme jezdit napravo. Včetně tramvají, včetně všeho. Najednou byl befel ze dne na den, mění se to. Ale to je maličkost, samozřejmě. Okamžitě se všechno muselo poněmčovat. Všechno muselo být německý a český nápisy. Představte si, že jsem šel třeba na fotbal a ono se muselo... ty mančafty se tam musely takto narovnat. Musely hajlovat, těch jedenáct nebo dvanáct kluků, co tam stálo, a zařvat: Vlasti zdar! To bylo nařízený, to se muselo udělat, jinak by někdo šel do koncentráku nebo by ho rovnou zastřelili. Protože tady ta moc byla taková, že člověk nevěděl ze dne na den, jestli bude živej.“
„Fakt je ten, že jsme to brali, já nevím, no, my jsme si věřili jako český národ. Jako Čechoslováci jsme si věřili, že se to nemůže stát, že se nebojíme nikoho, že se zhoufujem. To prostě byl jeden národ, to byla jedna masa. To nebylo, aby každej nadával ‚ty blbče‘ a tak dále, to neexistovalo. To byla jedna masa. Já se pamatuju na ty demonstrace pražský, který jsem ještě teda zažil v tom 38., když bylo narvaný náměstí… jak se jmenuje, před parlamentem bývalým… prostě to bylo narvaný lidma. To dunělo a řvalo se: ‚Dejte nám zbraně, dali jsme vám na ně!‘ Ten národ se chtěl bránit, národ se chtěl bránit, lidi chtěli střílet.“
„Je tam všechno, je tam prostě ta heydrichiáda. To pamatuju jako dneska. Jak tadyhle jezdily ty auta s těma odsouzenejma do Zámečku, kde je stříleli. To bylo slyšet. To už mi bylo patnáct šestnáct let, to už jsme slyšeli a viděli jsme, jak ta máma, která byla doma... tenkrát maminky byly doma, nebyly tolik zaměstnané jako dneska... jak z toho je úplně vydřená, jak to poslouchá. V těch šestnácti sedmnácti jsme to slyšeli, taky jsme to brali… pamatuju si to. To auto vidím jako dneska, co jezdilo s těma gestapákama.“
„Ono dneska začíná se kritizovat. Já s tím absolutně nesouhlasím, že se začíná jako přemýšlet o tom, že jsme se měli bránit. Že jsme se neměli bát. My jsme se nebáli, ale ten Hitler a ta zrada z toho Západu, která přišla, byla tak strašná, že ten národ šel do kolen. Ten národ šel do kolen, už ztratil veškerou naději, a strašně rychle, to šlo strašně rychle, že přestože to šlo rychle, tak zase spousta, velká část toho národa, byla proti, v ilegalitě, ilegálně pracovala proti tomu režimu německému tady. A dneska ten Beneš by se rád zkritizoval, že to bylo špatně a tak dále. Nebylo. My jsme ho milovali. Neříkám sto procent, ale devadesát devět procent národa ho milovala.“
„To jsou ty Benešovy dekrety. Všechno muselo odsouhlasit ustavující Federální shromáždění, jako prezident to podepsal. Jako celá vláda. Dneska se furt říká, jako by to on vymyslel, jako by on odsunul Němce. To vůbec není pravda. Ten odsun Němců byl odsouhlasenej a schválenej z anglický strany. Naši do toho neměli moc co mluvit. Ani ten Beneš do toho neměl moc co mluvit. To jsou dneska takový pověsti, no. Nahrává to všelijakejm těm, že ti Němci nejsou zas tak špatní, že my jsme se tady neměli zas tak špatně. To není pravda. To jsou takový pohádky.“
František Kraus se narodil za první republiky, 24. října 1927, v Mělníce. Matka byla v domácnosti a otec pracoval jako úředník. On sám studoval gymnázium a později práva na PF UK v Praze. Dětství prožil střídavě v Mělníce, na pražských Vinohradech a později v Pardubicích, kde od počátku gymnaziálních let, začátku druhé světové války, žil až dodnes. Politicky neangažovaný, celý život pracoval jako podnikový právník v pardubickém Průmstavu. Práce mu byla koníčkem a ve vysokém věku i zdrojem hrdosti na množství realizovaných staveb po celé ČR. Pamětník byl svědkem mnoha dějinných událostí, období druhé světové války a komunistického období. Silně nesouhlasil s relativizací událostí okolo mnichovské dohody a ochotou Čechů bojovat, jakožto i s kritikou Edvarda Beneše v době poválečné. Byl dvakrát ženatý, má dva syny z prvního manželství, šest vnuků a čtyři pravnoučata. Se svojí druhou ženou Marcelou, rozenou Kaufmannovou, poloviční Židovkou, vychovával jejího syna. Celá linie ze strany jeho tchána Dr. Kaufmanna byla vyvražděna v koncentračních táborech. František Kraus zemřel 12. prosince 2021.
