Friedrich Kraus

"V červenci 1944 jsme v osmi lidech vyjeli na výlet na kole z Mariánek na Šumavu. Byl jsem tehdy v Jungvolk, to bylo v době, kdy do války už brali i úplně mladé i úplně staré lidi. Měli jsme s sebou zbraň, malorážku, a o jídlo jsme se starali sami. Tu jsme zastřelili nějakou tu slepici, tu jsme očesali třešně. Vajíčka jsme si vyžebrali u sedláků, to byli milí, velmi štědří lidé, většinou to byli Češi. Každopádně jeden z nás vždycky musel zbraň nést. Jednou jsme si zrovna znovu udělali přestávku, abychom si obstarali jídlo. Na téhle přestávce byla zbraň předána jednomu mému velmi dobrému příteli - a najednou výstřel! Spoušť se zachytila o kolo, proto to vystřelilo. Kamarád spadl k zemi, ale byl plně při vědomí. Podívali jsme se na něj a viděli jsme, jak mu z žaludku tečou namíchané třešně. Každopádně to trvalo hodně dlouho, než náš vedoucí povolil, abychom šli pro lékaře. Tehdy bylo velmi těžké nějakého vůbec sehnat, byli jsme uprostřed prérie. Než přišla pomoc, tento mladý hoch zemřel, už mu nebylo pomoci. Jen těžko můžu popsat, jaké to pro nás bylo – zkrátka hrozné. Potom v noci jsme si chtěli postavit stan, jenže přišla hotová průtrž mračen. Tak jsme se jen schovali pod plachtu a šlapali domů. To byl nejstrašnější cyklovýlet, který jsem kdy zažil, jak psychicky, tak fyzicky. Byl to můj opravdu dobrý kamarád, tak mě to hodně ovlivnilo. Ten mladý muž byl následně pochován ve Třech Sekerách. Když jsem se tam jednou později stavil, hřbitov byl hodně zničený. Nemohl jsem pochopit, proč aspoň mrtvé nemohou nechat v klidu. Tohle je věc, která mě zasáhla hodně. Pořád ještě z toho mívám noční můry. Někdy se v noci vzbudím úplně propocený. Pořád se mi to vrací.“

"V pozdějších letech jsem si pořád častěji všímal vlaků, které převážely nějaké zajatce v mundůrech a čepicích. Dozorovali je jejich lidé. Ti z toho měli nějaké výhody nebo tak nějak. Viděli jsme hrozné věci, a já si přitom říkal: Pane bože, v jakém systému to žijeme, kde si vlastní lidé tolik ubližují?"

"15. května 1993 se v Chebu na náměstí konala výstava okresu Klingenthal. Postavili jsme tam stánky s hudebními nástroji, klingenthalská městská kapela vyhrávala. Byla to má srdeční záležitost, hodně jsem se v tom angažoval. Pravděpodobně jako první Němec po hodně dlouhé době jsem mohl na chebském náměstí pronést zdravici. Myslel jsem si: To snad ani není možné. Tady jsem chodil do školy, tady mě to zasypalo, tady jsem pracoval léta na letišti. A teď tady ten malý Kraus stojí a na náměstí pronáší projev. Ohromný zážitek, nikdy na něj nezapomenu. Taková malá náhrada za to, co jsem všechno za války a po válce prožil."