"My jsme se v té vazbě Státní bezpečnosti setkali s mnoha lidmi, kteří byli i ve vazbě gestapa. Všichni se shodli na tom, že gestapo mělo jiné praktiky. Oni nebyli daleko od rány a lidi tloukli. StB s tím šetřilo, ale ta psychologická snaha lidi zničit tím, že člověk musel spát v pozoru, ve světle a každých pět minut ho vzbudili, tak to bylo daleko dokonalejší. Z těch lidí se během několika měsíců stávaly trosky a přiznali se ke všemu, co oni chtěli. Mně se konkrétně stal takový příběh na Vánoce ve vazbě v Bartolomějské ulici, kde stál bývalý klášter, ze kterého udělali narychlo čtyřpatrové vězení. Z cel pro jeptišky se staly cely pro vězně. Den před Štědrým dnem 1951 jsem si musel vzít všechny věci s sebou a odvezli mě na Karlovo náměstí do jiné vazby městského soudu v Praze. Ta vazba městského soudu byla úžasná. Měli jsme zde opět jména, na Státní bezpečnosti jsme neměli jména, tam jsme měli číslo. Místní bachaři nebyli estébáci a bylo to lidštější a mohli jsme třeba koukat z okna, což na Státní bezpečnosti nebylo možné. Říkal jsem si, že konečně budu v lidštějším prostředí. Na Štědrý den se objeví estébák v uniformě a řekl, ať si vezmu všechny věci s sebou. Šel jsem dolů do auta se zavázanýma očima a odvezli mě zpět do Bartolomějské ulice a na Štědrý den odpoledne mě umístili do podzemí, do cely pro jednoho bez oken, což bylo něco příšerného. Mně bylo sedmnáct let a v těchto místech jsem strávil Vánoce roku 1951, kde jsem dostal nejoceňovanější dárek svého života. Na Štědrý večer se najednou otevřela ta špehýrka ve dveřích cely a estébák mi podal tzv. pankrácký bochníček chleba. Tak jsem si řekl, že i mezi nimi jsou slušní lidé. Tak jako mezi Němci tehdy, tak i mezi StB byli občas slušní lidé."
"Tehdy jsem dostal pažbou pušky na Václavském náměstí před Melantrichem, kde se pokoušeli hlavně vysokoškolští studenti, ale i my jako gymnazisti, také přidat. Jako dnes si vzpomínám, jak jsme stáli před Melantrichem, kde sídlil tiskový orgán Národní socialistické strany, tehdy Svobodné slovo, dříve České slovo. Tam se demonstrovalo. Jako dnes si vzpomínám, že v těch vyklápěcích oknech Melantrichu stála děvčata a skandovala: 'Ať žije svoboda slova!' Dole stojící studenti odpovídali stejným pokřikem. Za chvíli se objevili uniformovaní příslušníci SNB s puškami a začali nás pažbami mlátit. Ve stejný den si myslím, že se konal studentský pochod na Pražský hrad, ale toho jsem se nezúčastnil. Před Melantrichem jsem to ale dostal poprvé."
"Pochopitelně, děti jsou děti. Já si vzpomínám, jak jsme byli na dovolené v Rychnově nad Kněžnou v době protektorátu a tam byl tábor Hitlerjungend. Každou neděli dělali obrovskou parádu na náměstí v Rychnově nad Kněžnou, kde měli bubínky, pochodovali a byli to normální kluci. Musím se přiznat, že jsme jim s kamarády záviděli, když jsme na ně koukali, a naši rodiče nás hnali. Hitlerjugend totiž ukradla mnoho ze skautingu, měli velmi podobné uniformy. Až na to, že skauti nenosili dýky jako Hitlerjugend, která je dnes předmětem sběratelských snah. To byl taky pohled dětí, ale jinak jsme byli samozřejmě proti nacismu a věděli jsme, o co jde."
Emil Krause se narodil 3. srpna 1934 v Jilemnici. Po mnichovském diktátu opustil z bezpečnostních důvodů Sudety, konkrétně Olšany, kde jeho otec pracoval v tamních papírnách. Za protektorátu žili v Praze na Palmovce, vzpomíná na nálety na Prahu v únoru a březnu roku 1945. Po komunistickém puči v únoru 1948 zorganizovali se spolužáky odbojovou skupinu. Vydávali časopis V boj a plánovali sabotáže. V roce 1951 se pokusili utéct přes hranice, kde chtěli přejít do armády a osvobodit republiku. Byli chyceni pohraniční stráží a Emil Krause skončil v sedmnácti letech ve vazbě Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Soudce vynesl díky nezletilosti shovívavý rozsudek a svým vřelým chováním ho inspiroval k tomu být jednou soudcem. V roce 1953 byl znovu chycen při přechodu hranic, tentokrát v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Po téměř roce ve vazební věznici byl propuštěn a narukoval na vojnu k Technickým praporům (TP). Domohl se zákazu dalšího studia a po maturitě ho přijali k dálkovému studiu práv. Promoval v roce 1962. Od roku 1964 působil jako civilní soudce v Nymburce. Soudcovství vykonával po celou normalizaci a prý se nikdy nevzdal naděje na zlepšení poměrů. V roce 1990 byl tehdejší ministryní spravedlnosti Dagmar Burešovou jmenován předsedou středočeského soudu. V 90. letech se podílel na transformaci české justice. Emil Krause zemřel 1. března roku 2023.
