Eliška Krausová-Chavez

* 1946

  • „Protože přišly týdny a měsíce, a on to pak pochopil [manžel Ignacio pochopil její obavy], kdy mně se zdálo o tom, jak se vracím a jak na hranicích za mnou utíkají psi. Nebo se mi zdálo, jak Božena [maminka] na mě čeká na nějakém nádraží, a vždycky je to takové, jak člověk už se chce obejmout – a někdo nás odtrhne. A já vždycky křičela a Ignacio mě budil a říkal: ‚Křičíš, zase se ti něco zdá. Snaž se na to zapomenout…‘ Ta, ta, ta... ‚Vezmi si čaj.‘ To bylo každou chvíli, a pak mně začaly vypadávat hrozně vlasy. Udělaly se mi bílé fleky a jednou jsem si myla vlasy, já měla dlouhé, a on říká: ‚Co to tam máš, to máš nějakou pleš divnou.‘ Tak jsem šla k doktorovi a ten říkal: ‚Tak co se vám stalo, mladá paní, zemřelo vám děcko?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Rozvedla jste se, pohádala?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Tak co, vyprávějte.‘ A to byl kožař. A já začala vyprávět. Že já vlastně jsem odnikud, teď nemám žádné papíry, protože ty kolumbijské jsou, ale provizorní, a že pořád se mi zdá, že se nemůžu vrátit. A co mám tedy dělat, že rodina, a že třeba onemocní a já tam nemůžu jet. Že třeba umřou a já nebudu moct jít na pohřeb. A ten pán… začaly mu téct slzy.“ A já říkám: ‚Je to hrozný. A co mám tedy dělat.‘ On řekl: ‚To tedy jsem ještě neviděl takový případ. Mám pocit, že nic. Možná zůstanete holohlavá.‘“

  • „Já jsem odjela s tím, že budeme nejšťastnější země na světě a že máme dělat to, co říká Dubček: všichni studovat, vrátit se, budovat nový socialismus a tak dále. Takže já byla tenkrát v hotelu Jarky [strýcově], něco bylo, a on utíká a říká: ‚Jsou nějaké divné zprávy.‘ A bylo rádio, nevím, odkud to bylo, myslím přes Paříž nebo odněkud byly mezinárodní zprávy jenom v rádiu, a tam říkali, že ruský, sovětský možná, ne ruský, tanky přijíždějí do Prahy. A my jsme se na sebe dívali a my jsme tomu nerozuměli. Já jsem říkala: ‚Možná je to nějaký film.‘ Já opravdu… mě to ani… Já jsem byla tak naivní, tedy navíc ještě, že mě to nenapadlo. Samozřejmě druhý den i v Kolumbii už toho byly plné noviny, ale nebyla žádná možnost telefonovat, všechno bylo porušené, narušené. Pak se objevovali hlavně v tom hotelu, on měl styky s různými známými lidmi v Bogotě, lidi, kteří měli zprávy od někoho, kdo cestoval blízko nebo tak. To byly takové nepříjemné zprávy. A pak byla jedna zpráva, která mě hodně zarazila, rozrušila, to byla ta, že obsadili Četku [Českou tiskovou kancelář, kde pracoval otec].“

  • „On [civilní zaměstnanec, který vynášel motáky] tam nebyl, tam kde měl být, jak to měli domluvené, a ona vždycky vyprávěla, jak šla k bráně. A cestou… přišla k té bráně a tam řekla, že tam jde navštívit strýčka. Řekla jméno toho civilního zaměstnance. A ona říká, jak se na ni ti dva esesáci v bráně dívali udiveně a říkali: ‚Vy opravdu chcete dovnitř?‘ A ona řekla: ‚Jo, my tam máme schůzku.‘ A oni jí řekli: ‚Aha, tak dobře, tak nám dejte svoje doklady.‘ A ona vytáhla z kabelky ty doklady a říká: ‚A vy mi je zase vrátíte, až půjdu zpátky, že jo.‘ A ten jeden se na ni díval a řekl: ‚To já nevím, jestli vy půjdete někdy zpátky.‘ A v tu chvíli, ona říkala, jaký dostala strašlivý strach, že se jí začaly třást ruce i sukně, schovala zpátky ten doklad a řekla: ‚Tak počkejte, tak já si to promyslím, teď si sním nějaký chleba a za chvilku se vrátím.‘ A říkala, že skoro nemohla chodit, šla dál od té brány, oni nic nedělali, jenom se prý smáli. A v tom viděla, jak jde nějaká esesačka, nebo několik esesaček s vlčáky, a jak jde skupina žen, oholených, v těch pruhovaných mundúrech, ty se vracely z nějaké práce dovnitř, a ona říkala: ‚Když jsem viděla ty jejich oči, úplně vyhaslé, a jak vypadaly, tak jsem se strašně bála a nikdo by ze mě nevydal hlasu. Počkala jsem, až přešly, a utíkala jsem zpátky na vlak a vrátila se.‘ Bohužel bez ničeho, si myslela ona, ale asi se zachránila, protože kdyby tam vešla, tak by ji… Ale tomu prostě lidi nevěřili. I když věděli, že tam se děje něco hrůzného, tak neměli důkazy o tom, co se tam vlastně děje.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 13.07.2022

    (audio)
    duration: 03:44:14
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Táta by byl spokojený, jeho cíl byl nezapomenout

Eliška Krausová před odjezdem do Kolumbie, Praha, 1968
Eliška Krausová před odjezdem do Kolumbie, Praha, 1968
photo: Archiv pamětnice

Eliška Krausová-Chavez se narodila 4. května 1946 v Praze jako druhé dítě Boženy a Oty Krausových. Postupně do rodiny přibyly ještě další tři děti a Eliška s péčí o ně mamince hodně pomáhala. Nevadilo jí to, byla vždycky snaživá a bez problémů zvládala i školu. Vyrůstala jako šťastné poválečné dítě, i když tatínek pocházející ze židovské rodiny měl za sebou několik let v koncentračních táborech i ztrátu svých blízkých. Svůj život zasvětil tomu, aby se na toto černé období nezapomnělo, je spoluautorem jedné z prvních knih o holokaustu Továrna na smrt. Eliška Krausová na otcovo přání po maturitě studovala na filozofické fakultě obor španělština – francouzština. A protože toužila cestovat a dál studovat, využila pozvání matčina bratra žijícího v kolumbijské Bogotě a v červnu 1968 tam odjela. Splnilo se jí přání studovat na Institutu Caro y Cuervo a nakonec se provdala za svého profesora literatury a pozdějšího ředitele institutu Ignacia Chavese. Mezitím došlo v Československu k okupaci vojsky Varšavské smlouvy a v Kolumbii se rozhodla zůstat. Brzy emigrovali i bratři Ivan a Michal a nakonec sestra Kateřina. Všichni byli odsouzeni v nepřítomnosti. Rodina se tak na dlouhé roky prakticky rozpadla a přišla o mnoho společného času. Jejich vztahy však zůstaly velmi blízké a dnes jsou stále v úzkém kontaktu. Eliška Krausová i po smrti manžela v roce 2005 zůstala v Bogotě, kde již od roku 1983 působí na Universidad Pedagogica Nacional; dnes jako profesorka lingvistiky a filozofie. Po zrušení českého velvyslanectví v Bogotě založila v roce 2009 asociaci kolumbijsko-českého přátelství Asočheca a o pět let později získala cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.