Dita Krausová

„Tak si maminka vzala tašku a šla si lehnout do nemocnice, jako že je nemocná. Já jsem ji tam šla navštívit, ale ona nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Měla oteklé břicho. Já jsem si z toho moc nedělala, ten večer jsme ještě šly s Mausou, my jsme byly pozvané od toho jejího doktora a ještě tam bylo několik jiných důstojníků, tam jsme poslouchali hudbu, bylo tam pohoštění. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku. Přijdu do toho pokoje, kde leželo několik žen, byly tam postele, ale ta postel je prázdná. Nad postelí je raneček svázaných šatů mojí maminky. Já křičím: ‚Kde je maminka?‘ Nikdo mi neodpovídá. Až jedna nemocná Slovenka mi říká: ‚Tvoja mamička zomrela.‘ Já chytla balíček a utíkám, utíkám zpátky do toho pokoje, vrazím do pokoje a říkám Mausi: ‚Maminka umřela.‘ - ‚Ale co povídáš, vždyť tam šla předevčírem. To není možný.‘ Ale bylo to.“

„Přijeli jsme do Haify 16. května 1949. Co teď? Je strýc v Palestině, tak jsme napsali strýci, ale telefony nebyly a strýc nepřicházel. My jsme žili ve stanu v absorpčním táboře u Haify. Když jsme viděli, že strýc nejde, tak Ota řekl: ‚Já se vydám na cestu, já něco najdu.‘ Skutečně, potkal staré známé, ty, s kterými jsme přijeli na lodi, ti už bydleli v takové vesnici a říkali: ‚Přijď, oni tady mají dřevěné domečky, ty můžeš dostat bytovou jednotku malou.‘ Tak jsme se usadili v té vesnici, která se jmenuje Bet Jicchak, je to blízko Netanje. Dostali jsme od Sochnut, to je organizace, která se stará o přistěhovalce do Izraele, dvě železné postele a dvě matrace a každou tu postel přinesl Ota na zádech z Netanje pěšky. To jsou čtyři kilometry. Peníze jsme neměli, auto jsme neměli...“

„Naopak, mám vzpomínku, první den, když jsme museli mít hvězdu na kabátě, s kamarádkou Rajou jsme jely tramvají. Ještě jsme směli jezdit tramvají tehdy, ale jenom vestoje na zadní plošině. Jely jsme k nějaké učitelce. My jsme se potom, když už jsme nesměli chodit do školy, učili privátně v malých kroužcích, několik dětí s učitelem nebo s učitelkou. Jely jsme tramvají a já jsem se obávala, co nám budou lidé říkat, jak to vypadá, když jsme takhle označeny. Jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: ‚To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu.‘ A lidé se začali usmívat. To nám velice pomohlo, ten první den. Velice mi pomohlo, že místo, aby nás ignorovali nebo se k nám nějakým špatným způsobem chovali, tak naopak se na nás usmívali.“