„Pamatuju si, jak najednou rodiče začali o všem mluvit, hlavně o prarodičích. A já jsem tam seděla a bylo mi strašně teskno z toho. Proč mi to neřekli? Já vím, že mě chránili. Bylo to vlastně strašně smutné. Mohla jsem to s babičkou prožít. Protože jsem byla její první – první ne – ale hodně blízká vnučka."
"Vzhledem k tomu sdílenému pokoji. To není úplně standardní. To generační soužití."
"Mohla třeba něco říct. Takový střípek s babičkou: Na Stavoprojektu byl Mikuláš. To bylo takové to, že tam člověk řekl básničku. A babička seděla na sedačce a říká: 'Co jsi jim tam řekla, Moni?' A já jsem říkala: 'Celá země vzpomíná na Iljiče Lenina.' Teď to pokračovalo dál... A babička se tak na mě podívala a povídá: 'No, to jsi jim teda pěkně řekla.' Úplně ji vidím, jak takhle kývala hlavou. A já jsem si říkala: 'Proč to říká s takovým úšklebkem?' Bylo v tom: 'No, to jsi jim to teda řekla.' A zase jsem se na nic nezeptala. Nic, prostě.“
"Náš více vědomý spolužák, Honza Kupka – to už jsem chodila se svým současným a jediným manželem – za námi ve škole přišel a říkal, že je demonstrace na Albertově a že si myslí, že bychom tam měli všichni jít. Tak jsme tam šli. Byl to velký zážitek pro mě, spousta lidí, síla toho davu, který se vydal na Vyšehrad, byla jsem úplně konsternovaná. (…) Nebylo to žádné hrdinství se s nimi vydat na tu Národní. Teprve potom jsem si ty věci začala zjišťovat a o to to byl pro mě větší šok. Byla jsem ze sebe překvapená, že jsem to nechala takhle plavat. Mohlo se nám stát leccos. Já jsem si ani nemyslela, že mě tam někdo ztluče. Já jsem si šla v kordónu těch oplastovaných chlapíků, prošli jsme tou Mikulandskou a nikdo se nás ani netknul. Nevím, jestli je tloukli až za námi.“
Monika Krausová se narodila jako Monika Frantová 28. března 1968 ve Vimperku v rodině architekta a švadleny. Rodina její matky byla v 50. letech postižena komunistickým režimem, matčin otec František Kolář byl odsouzen na 25 let za vlastizradu. Monika prožila poklidné dětství v Sezimově Ústí, kam se rodina přeštěhovala, když jí byly dva roky. Věnovala se zejména hře na klavír a kreslení. Po maturitě na gymnáziu roku 1986 začala studovat architekturu na ČVUT. 17. listopadu 1989 se účastnila studentského průvodu z Albertova a zažila i zásah policistů na Národní třídě, i když sama vyvázla bez újmy. O událostech na Národní třídě hovořila v polistopadových dnech se studenty na gymnáziu v Soběslavi i se zaměstnanci továrny Kovosvit v Sezimově Ústí. Na fakultě architektury ještě zažila pozitivní polistopadové změny, především příchod architektů z praxe do role profesorů. V 90. letech si s kamarádkou založila architektonické studio, narodili se jí dva synové. Později s manželem přesídlili do Tábora, kde nyní provozují projektový ateliér.
