Rudolf Krauspe

„Desátého května jsme byli v Klánovicích, až ke Klánovicím jsme došli. Tam jsme potom měli ošetřovnu a takové stanoviště. No ale ono každé vítězství má dvě strany. Záleží na tom – vy jako zdravotník, jako citlivý člověk se díváte. Na jedné straně radost, na druhé straně smutek. Vy jste viděl celou cestu lemovanou mrtvými německými vojáky. A to vyřizování účtů... Ačkoli člověk do toho neviděl, protože se nás to netýkalo bezprostředně. Toto byly takové ty negativní stránky osvobození.“

„Po osvobození [Podkarpatské Rusi] sovětskou armádou – někdy začátkem října – byl nábor. Můj bratranec byl bývalý důstojník v československé armádě. Také díky němu jsem se přihlásil do naší československé armády. V nějaké té vesnici v Polsku nás prostě oblékli a okamžitě nás poslali na krátkodobý výcvik jako přípravu na frontu.“

„Z ničeho nic jsem se dostal do obrovské minometné palby. Ale do tak obrovské, koně bylo vidět, tak jsem okamžitě z toho koníčka seskočil a lehl jsem si. Ten kůň byl bohužel zabit. A tenkrát jsem zažil – ač, jak jsem říkal, strach jsem moc nemíval – půl hodiny takový strach – připadalo mi, jako když ta myšička začne utíkat doprava, doleva. Já nevěděl, kudy mám jít, protože jednou to padalo doprava, potom přede mnou, potom za mnou. Pravděpodobně ten kůň byl viditelný, bylo to v zimě, byl sníh. Tak tenkrát jsem měl skutečně strašně velký strach o svůj život.“

„První raněný a mrtvý voják byl bohužel samostřel. U Stropkova, při opravě těch bubínkových ruských automatů nějak selhala ta zbraň a on se zastřelil dvěma ránama do plic. A pamatuju si jako dnes, měl na sobě takovou koženou bundičku bez rukávů a byl v ní průstřel. Pověrčivost říkala – vem si od mrtvého, budeš sám chráněný. Asi mi to pomohlo, byl jsem mnohokrát v těžké minometné i dělostřelecké palbě a pravděpodobně ta vesta mě zachránila.“