Krystyna Krauze

„Já jsem byla v Nezávislém sdružení studentů a řekla jsem mu: ‚Jak dlouho ještě budeš v Polsku?‘ On řekl: ‚Já nevím, mám vízum do toho a toho dne.‘ Věděla jsem, že na tom koncertu není Antonina Krzysztoń, což byla zpěvačka, která vystupovala s jeho repertoárem a v podstatě proslavila Kryla v Polsku. Tak říkám, že máme bezvadný klub v Gdaňsku, tak přijeďte a zahrajte s tou Antoninou. A fakt, nevím, jak jsem byla schopna to zorganizovat, jsem zavolala do Gdaňska: ‚Hele, musíme mít ten největší sál,‘ a kamarádi to zařídili. Měli jsme tam úžasný koncert, potom jsme se posunuli do bytu mého kamaráda, kde jsme do noci zpívali ty písničky, dokonce tam přijeli policajti, že jsme narušili domovní klid. Další den jsem šla s Krylem do katedrály Oliwě, protože on zpívá písničku ‚Ve jménu humanity‘, nebo někdo tomu říká ‚Varhany v Oliwě‘, a to je ta písnička o událostech, o kterých jsme mluvili, kdy se narodila moje ségra, o prosinci sedmdesát, kdy vláda střílela do dělníků. A on se tam rozsypal, starej chlap a prostě se rozsypal. Takže já jsem potkala citlivého člověka, který pláče a kterému bylo v té době čtyřicet pět.“

„Moje máma měla žloutenku, pracovala v akademické nemocnici a byla těhotná. Šestnáctého prosince roku 1970 vybuchly u nás takzvané ‚wypadki grudniowe‘, odnesly to životem desítky lidí a byl vyhlášen výjimečný stav. Bylo mi tři a půl roku a pamatuji si moment, že máma začala rodit, ale nefungovaly telefony a nebylo možné sehnat sanitku. Vedle bydlela Holanďanka Marion, byla to manželka kamaráda jachtaře, a ta Marion matku posadila do auta a odvezla ji do nemocnice a řvala na ty hlídky nizozemsky nebo anglicky. Povedlo se ji dovézt do nemocnice, bohužel nemocnice byla vedle loděnice a v loděnici se zrovna střílelo, takže na porodní sál přinášeli raněné policajty, tak jimi se tam zabývali. Protože moje máma byla při té žloutence hodně nemocná, tak ji začali zachraňovat. Sice porodila, ale tu moji ségru někdo hodil do kýble na odpadky, protože nedýchala. Když se máma probudila z narkózy, tak naštěstí měla kolem sebe sestřičky, které byly její studentky. Tak jim říká, co je s tím dítětem. Řekly jí, že nežije. Ona říká: ‚Tak já chci vidět tělíčko!‘ Protože byla doktorka, tak začaly hledat v kýblu a vyndaly, a to dítě zrovna zařvalo. Takže moje ségra je jediné dítě, které se narodilo 16. prosince 1970 v nemocnici v Gdaňsku. Samozřejmě je tím porodem traumatizovaná, myslím, že se to podepsalo na jejím životě. Měla poškozenou nožičku, myslím prostě, že takhle malé dítě bylo obětí toho režimu. Za to jsem ten režim nesnášela od začátku.“