Krystyna Krauze

* 1967

  • „Zaprvé mi kamarádi řekli, že budeme mít silvestrovský ples v obecním domě na Smíchově, pronajali ho celý. A já jsem měla pocit, že když je to vláda, tak to bude v šatech. Tak jsem si koupila v Tuzexu šaty z černé krajky a najednou jsem zjistila, že jsou všichni v džínách a hraje Velvet... nebo nějaká taková hudba undergroundová. Ale bylo to strašné milé, protože ti lidé, kteří byli donedávna v disentu a chodili kanálama, vyšli na povrch. Byl tam Havel, ale protože byl tak unavenej, protože se stal prezidentem třicátého prvního... Najednou jsem zjistila, že šel pod stůl a seděl pod stolem, jako za zástěrou. Tam se skrýval, tam jsme byli přivedeni, že mu můžeme popřát k Novému roku. Takže jsme tu takhle potřásali.“

  • „Já jsem byla v Nezávislém sdružení studentů a řekla jsem mu: ‚Jak dlouho ještě budeš v Polsku?‘ On řekl: ‚Já nevím, mám vízum do toho a toho dne.‘ Věděla jsem, že na tom koncertu není Antonina Krzysztoń, což byla zpěvačka, která vystupovala s jeho repertoárem a v podstatě proslavila Kryla v Polsku. Tak říkám, že máme bezvadný klub v Gdaňsku, tak přijeďte a zahrajte s tou Antoninou. A fakt, nevím, jak jsem byla schopna to zorganizovat, jsem zavolala do Gdaňska: ‚Hele, musíme mít ten největší sál,‘ a kamarádi to zařídili. Měli jsme tam úžasný koncert, potom jsme se posunuli do bytu mého kamaráda, kde jsme do noci zpívali ty písničky, dokonce tam přijeli policajti, že jsme narušili domovní klid. Další den jsem šla s Krylem do katedrály Oliwě, protože on zpívá písničku ‚Ve jménu humanity‘, nebo někdo tomu říká ‚Varhany v Oliwě‘, a to je ta písnička o událostech, o kterých jsme mluvili, kdy se narodila moje ségra, o prosinci sedmdesát, kdy vláda střílela do dělníků. A on se tam rozsypal, starej chlap a prostě se rozsypal. Takže já jsem potkala citlivého člověka, který pláče a kterému bylo v té době čtyřicet pět.“

  • „Moje máma měla žloutenku, pracovala v akademické nemocnici a byla těhotná. Šestnáctého prosince roku 1970 vybuchly u nás takzvané ‚wypadki grudniowe‘, odnesly to životem desítky lidí a byl vyhlášen výjimečný stav. Bylo mi tři a půl roku a pamatuji si moment, že máma začala rodit, ale nefungovaly telefony a nebylo možné sehnat sanitku. Vedle bydlela Holanďanka Marion, byla to manželka kamaráda jachtaře, a ta Marion matku posadila do auta a odvezla ji do nemocnice a řvala na ty hlídky nizozemsky nebo anglicky. Povedlo se ji dovézt do nemocnice, bohužel nemocnice byla vedle loděnice a v loděnici se zrovna střílelo, takže na porodní sál přinášeli raněné policajty, tak jimi se tam zabývali. Protože moje máma byla při té žloutence hodně nemocná, tak ji začali zachraňovat. Sice porodila, ale tu moji ségru někdo hodil do kýble na odpadky, protože nedýchala. Když se máma probudila z narkózy, tak naštěstí měla kolem sebe sestřičky, které byly její studentky. Tak jim říká, co je s tím dítětem. Řekly jí, že nežije. Ona říká: ‚Tak já chci vidět tělíčko!‘ Protože byla doktorka, tak začaly hledat v kýblu a vyndaly, a to dítě zrovna zařvalo. Takže moje ségra je jediné dítě, které se narodilo 16. prosince 1970 v nemocnici v Gdaňsku. Samozřejmě je tím porodem traumatizovaná, myslím, že se to podepsalo na jejím životě. Měla poškozenou nožičku, myslím prostě, že takhle malé dítě bylo obětí toho režimu. Za to jsem ten režim nesnášela od začátku.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 08.06.2023

    (audio)
    duration: 02:55:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

S transparentem „Nikdy více bratrské pomoci“ jsme došli na hranici

Fotografie z pasu, s nímž jezdila v letech 1988 a 1989 jako spojka mezi polským a českým disentem
Fotografie z pasu, s nímž jezdila v letech 1988 a 1989 jako spojka mezi polským a českým disentem
photo: archiv Krystyny Krauze

Narodila se 11. června 1967 v polském přístavním městě Gdaňsk na pobřeží Baltského moře jako první dcera Marie a Jana Krauze. Její matka byla lékařka a otec námořní kapitán. V letech 1973 až 1975 pobývala s rodiči v Československu – v Dolních Beřkovicích, kde její otec pracoval na stavbě nového jezu na Labi. V době válečného stavu byla vyloučena ze všech státních středních škol za organizování protirežimních protestů na 9. všeobecném gymnáziu v Gdaňsku. V roce 1986 odmaturovala na gymnáziu v Sopotech a zapojila se do aktivit pacifistického hnutí Wolność i Pokój (Svoboda a mír) a začala chodit na poutní cesty hippies na Jasnou Horu v Čenstochové. V roce 1987 začala studovat politologii na Gdaňské univerzitě a v červnu 1988 se stala členkou stávkového výboru. V srpnu 1988 začala spolupracovat s Polsko-československou solidaritou – díky tomu, že měla cestovní pas, fungovala jako spojka mezi polskými a českými disidenty a novinářka pro polská nezávislá média. Natočila rozhovor s Václavem Havlem, který vysílala Solidarita ve svém předvolebním klipu před volbami 4. června 1989. Dne 21. srpna 198 se zúčastnila v polském Těšíně manifestace s heslem „Nikdy více bratrské pomoci“. Na začátku listopadu 1989 pomáhala při organizaci festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi, pro který natočila videovzkazy českých disidentů. Po festivalu zorganizovala v Gdaňsku koncert Karla Kryla s písničkářkou Antoninou Krzysztoń, která zpívala jeho písně v polštině. Po sametové revoluci vystudovala v Praze DAMU a FAMU a v Lodži filmovou vysokou školu. Přeložila do polštiny přes třicet českých divadelních her a natočila několik dokumentárních filmů včetně celovečerních snímků o Václavu Havlovi, Agnieszce Holland a Karlu Krylovi. V říjnu 2023 žila v Praze.