The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krystyna Krauze (* 1967)

• narodila se 11. června 1967 v polském přístavním městě Gdaňsk jako první dcera Marie a Jana Krauze

• v letech 1973 až 1975 pobývala s rodiči v Československu – v Dolních Beřkovicích, kde její otec pracoval na stavbě nového jezu na Labi

• v době válečného stavu byla na jaře 1983 vyloučena z 9. gdaňského gymnázia za organizování protistátních protestů

• v roce 1986 odmaturovala na gymnáziu v Sopotech a zapojila se do aktivit pacifistického hnutí Wolność i Pokój (Svoboda a mír) a začala chodit na poutní cesty hippies na Jasnou Horu

• v roce 1987 začala studovat politologii na Gdaňské univerzitě a v červnu 1988 se stala členkou stávkového výboru

• v srpnu 1988 začala spolupracovat s Polsko-československou solidaritou a fungovala jako spojka mezi českým a polským disentem

• v červenci 1989 doprovázela jako překladatelka delegaci polských poslanců a senátorů, někdejších disidentů, na jejich oficiální návštěvě Československa

• 21. srpna 1989 se zúčastnila manifestace v polském Těšíně, na kterém tři tisíce Poláků veřejně odsoudily polskou účast na invazi do Československa v srpnu 1968

• pomáhala při organizaci festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi 3. až 5. listopadu 1989, po něm zorganizovala koncert Karla Kryla v Gdaňsku

• 17. listopadu 1989 se účastnila studentského shromáždění na Albertově a pochodu na Národní třídu, kde byla svědkem brutálního zásahu proti účastníkům pochodu

• 18. listopadu 1989 byla zatčena po schůzce Helsinského výboru a vyhoštěna z Československa

• po sametové revoluci vystudovala v Praze DAMU a FAMU a v Lodži filmovou vysokou školu

• přeložila do polštiny přes třicet českých divadelních her

• v letech 2009 až 2012 byla programovou ředitelkou Polského institutu v Praze

• natočila několik dokumentárních filmů včetně celovečerních snímků o Václavu Havlovi, Agnieszce Holland a Karlu Krylovi

• v říjnu 2023 žila v Praze se svým manželem Karlem Jadrným

Polská režisérka, scenáristka a překladatelka Krystyna Krauze se v roce 1988 stala ve svých jedenadvaceti letech spojkou mezi českým a polským disentem. Na rozdíl od polských aktivistů z Polsko-československé solidarity mohla jezdit za českými disidenty, protože měla pas a také se domluvila česky. V dětství totiž prožila dva a půl roku v Dolních Beřkovicích, kde její tatínek pracoval na stavbě jezu na Labi.

Nespoutaná mladá Polka dostala od českých disidentů přezdívku „Torpédo z Gdaňsku“, protože stíhala být u všech důležitých událostí, které na konci osmdesátých let 20. století vedly k pádu komunismu v Polsku i v Československu. Stávkovala na Gdaňské univerzitě, v Praze chodila na soudní procesy s českými disidenty, natáčela s nimi rozhovory pro polská nezávislá média, předávala informace mezi opozičními hnutími v Polsku a Československu. „Měla jsem novinářskou průkazku Týdeníku Solidarity a všichni mě v Praze brali strašně vážně, i když mi bylo jedenadvacet let. Přijal mě kardinál Tomášek, Václav Havel i Petr Uhl,“ říká pamětnice.

Ve svém vyprávění pro Paměť národa popsala manifestaci v polském Těšíně 21. srpna 1989, kdy Poláci mohli po částečně svobodných volbách dát veřejně najevo svůj nesouhlas s polskou účastí na invazi do Československa v srpnu 1968. Krystyna Krauze je zachycena na ikonické fotografii z této manifestace, jak nese v bílých šatech transparent „Nikdy více bratrské pomoci“.

Vyprávěla také o festivalu československé nezávislé kultury ve Wroclawi, na kterém se spřátelila s Karlem Krylem, o zásahu na Národní třídě a následném vyhoštění z Československa 18. listopadu 1989 i o prvním svobodném Silvestru, který oslavila s kamarády z disentu v Národním domě na Smíchově. „Bylo to strašně milé, protože mohli konečně vyjít z podzemí. Václav Havel, který se stal krátce předtím prezidentem, byl tak unavený, že se schoval pod stůl, a my jsme mu tam chodili přát k Novému roku,“ popisuje pamětnice euforickou porevoluční atmosféru.

Babička studovala matematiku na Sorbonně

Narodila se 11. června 1967 v polském přístavním městě Gdaňsk na pobřeží Baltského moře jako první dcera Marie a Jana Krauze. Tatínek byl námořní kapitán a pamětnice o jeho rodičích ví jen velmi málo, protože za války zemřeli a on vyrůstal v náhradní rodině. Z testů DNA zjistila, že nebyl židovského původu, ačkoli měl na ruce vytetované číslo z koncentračního tábora.

„Táta se na každé plavbě zamiloval a každou vyvolenou prosil o ruku a jen moje máma vzala tu nabídku vážně,“ vypráví pamětnice, která dostala jméno po jachtařce a námořní inženýrce Krystyně Chojnowské-Liskiewicz, která byla studentkou jejího otce. V roce 1978 se stala první ženou, která sama obeplula zeměkouli.

O rodině maminky Marie, rozené Kurské, toho může říct mnohem více. „Rodina jejího otce přišla o majetek po lednovém povstání v roce 1863, kdy bojovali proti carovi.[1] Můj děda Longin Kurski byl hrdinou první světové války i následné války proti bolševikům a účastnil se vítězné bitvy, zvané Zázrak na Visle. Vystudoval elektrotechnickou fakultu varšavské technické univerzity a pracoval jako elektroinženýr,“ vypráví pamětnice a přibližuje i svou babičku Wandu, rozenou Adamskou.

„Babička pocházela z chudší rodiny a byla to velmi talentovaná matematička. Ve dvacátých letech dostala stipendium a studovala i na Sorbonně. Pracovala jako asistentka významného matematika Stefana Banacha, zakladatele lvovské matematické školy, pro kterého redigovala jeho dopisy Einsteinovi. Tuto kariéru opustila, protože se provdala, a v roce 1933 měla mého strýce Witolda a v roce 1935 moji maminku Marii.“

Děda prožil válku v německém zajateckém táboře

Rázná babička měla výjimečné nadání nejen na matematiku, ale i na cizí jazyky a sport. Stala se polskou mistryní ve veslování v disciplíně čtyřka bez kormidelníka a v roce 1932 představila veslování žen na letních olympijských hrách v Los Angeles, kde v té době mohli soutěžit ve veslování jen muži. Dokázala si proto ve Varšavě poradit sama se dvěma dětmi v době války, kterou její manžel strávil v internaci v německém zajateckém táboře Oflag II C Woldenberg pro důstojníky polské armády ve městě Woldenberg (po válce polský Dobiegniew). Longin Kurski narukoval na začátku války k jezdeckému dělostřelectvu.

„V táboře se sešla smetánka polské inteligence a on se ocitl v baráku se členy polské šlechtické rodiny Sapiehů. Otevřel si katedru elektrotechniky a laboratoř, ve které vychovával studenty,“ vypráví pamětnice. Kromě vědecké výuky v mnoha oborech v táboře probíhaly i kurzy cizích jazyků, působily v něm tři pěvecké sbory, orchestr, divadelní soubor, pět fotbalových týmů, hrál se volejbal, basketbal, i se boxovalo. V táboře fungovala také knihovna čítající více než 15 tisíc knih.

Na konci ledna 1945 museli polští důstojníci tábor opustit a vydat se na pochod západním směrem před frontou postupující z východu. „Děda se dostal do Hamburku, kde je Němci posadili na bárky a stříleli do nich. Byl na bárce, která se nepotopila. Zachránili ho Britové a vzali ho do armády. Když se na podzim vrátil do Polska, tak ho zavřeli za to, že byl v britské armádě. Brzy ho ale propustili.“

Sestra se stala obětí událostí prosince 1970

Nový život po válce začali prarodiče v Gdaňsku. Babička, která se zapojila do Varšavského povstání, se nechtěla do zničené Varšavy už nikdy vrátit. V ruinách byl po válce i Gdaňsk, ale jeho zkáza se babičky osobně nedotýkala. Mezi válkami byl svobodným městem, ve kterém žili převážně Němci. O původně polské město sváděli Poláci boje s Němci, respektive Prusy po staletí. Po první světové válce získali Poláci sousední rybářské městečko Gdyně a s ním i přístup k moři. K velké nelibosti Němců dokázali z Gdyně rychle vybudovat přístav, který předčil ten gdaňský. V roce 1934 se stala Gdyně největším přístavem v Baltském moři z hlediska objemu překládky a také nejmodernějším přístavem v Evropě.

Po druhé světové válce si Gdyně a Gdaňsk již nekonkurovaly, protože obě města patřila Polsku, a spolu s dalším přímořským městem Sopoty tvořily aglomeraci zvanou Trojměstí (polsky Trójmiasto). Její obyvatele tvořili především dělníci, kteří pracovali v přístavech a loděnicích. V prosinci roku 1970 se vzbouřili proti zdražení základních potravin. Jako první začali 14. prosince 1970 stávkovat dělníci v gdaňské loděnici, která od roku 1967 nesla jméno sovětského vůdce Lenina (Stocznia Gdańska im. Lenina).[2] O den později propukly stávky také v Gdyni.

První vzpomínka pamětnice z dětství se váže k 16. prosinci 1970, kdy se v Gdaňsku střetli demonstranti z loděnic s pořádkovými silami. Zabito bylo šest lidí a tři sta zraněno. Maminka pamětnice začala zrovna v ten den rodit a tehdy tříapůlletá Krystyna zůstala doma s chůvou. „Ležím ve vaně, voda stydne a já čekám, až mě někdo vytáhne. Chůva si ale odběhla pro pomeranče a čekala na ně ve frontě,“ vzpomíná pamětnice, která považuje svoji sestru za oběť režimu. V porodnici měli totiž plné ruce práce s ošetřováním raněných policistů a vojáků, než aby věnovali pozornost její novorozené sestřičce.

„Hodili ji do kýble, protože po narození nedýchala. Máma měla těžký porod kvůli žloutence, a když se probrala z narkózy, tak chtěla vidět tělíčko, protože je lékařka. Měla štěstí, že znala zdravotní sestry, které učila. Když sestřičku vyndaly z kýblu, tak zakřičela. Přežila, ale měla poškozenou nožičku a samozřejmě ji ten porod poznamenal na celý život. Za to jsem ten režim nesnášela už od začátku,“ přiznává pamětnice a dodává, že její sestra je jediné dítě, které se narodilo 16. prosince 1970 v nemocnici v Gdaňsku.

V české škole zažívala diskriminaci

V dětství strávila hodně času u babičky a dědečka, protože její rodiče byli pracovně vytížení – tatínek se plavil na polských lodích po moři, maminka pracovala jako kardioložka a internistka v gdaňské fakultní nemocnici. V roce 1973 se coby šestiletá s rodiči a sestrou přestěhovala na dva a půl roku do Československa, kde její otec dostal práci na stavbě nového jezu na Labi, v Dolních Beřkovicích. „Dohlížel na dělníky-potápěče a maminka tam působila lékařka, protože nechtěla mého tátu nechat bez dozoru,“ vysvětluje pamětnice, která v Dolních Beřkovicích nastoupila do první třídy.

V české škole se poprvé v životě setkala s diskriminací. Ve třídě byly dvě romské děti a ona se s nimi ocitla jako cizinka ve stejné, tedy horší kategorii. S romskou spolužačkou Naďou se skamarádila, a když v červnu 1975 cvičily obě na Strahově na československé spartakiádě, tak se jejich odlišnost stala předností – novináři o ně projevovali větší zájem než o jejich české spolužáky.

Po návratu do Polska musela pamětnice nastoupit kvůli polštině znovu do druhé třídy – a mohla porovnat českou a polskou školu. V té polské se cítila svobodněji. Učitelky nemusela oslovovat soudružko, ale paní, a nikdo ji jako v Československu nezapsal do Pionýra, ale mohla chodit do Skauta (polsky harcerstwo). Stejně jako v Československu ale existovaly kapitoly z historie, o kterých se ve škole nemluvilo anebo se popisovaly jinak, než jak se ve skutečnosti staly. S polskými dějinami ji proto seznamoval dědeček, který jí vyprávěl o Varšavském povstání či o masakru v Katyni.

Uzeniny na příděl darovala stávkujícím v loděnici

V srpnu roku 1980 se nová kapitola polských dějin začala psát v jejím rodném městě a tehdy třináctiletá Krystyna chtěla být u toho. Zaměstnanci gdaňských loděnic stávkovali na protest proti propuštění jeřábnice Anny Walentynowicz pět měsíců před jejím odchodem do důchodu. Autorem výzvy ke stávce byl historik Bogdan Borusewicz, který organizoval vzpomínkové akce na oběti protestů v roce 1970 a angažoval se v ilegálních nezávislých odborech, kde poznal Lecha Wałęsu. Právě on ho navrhl jako zkušeného vůdce, který byl schopen oslovit stávkující a vyjednávat s vedením.

„Ze stávky jsem byla nadšená a chtěla jsem k loděnici jít, když jsme se vrátili z chaty. Máma nás tam vzala a stávkujícím jsem nesla chleba a salámy, které byly vzácnost, kupovaly se na příděl, na potravinové lístky. Já jsem se rozhodla své uzeniny věnovat stávkujícím. U loděnice to byl krásný zážitek, lidé stáli u brány a předávali jídlo službě, která ho odnášela stávkujícím. Zpívaly se patriotické písně a hymna,“ vzpomíná s pohnutím pamětnice.

Na konci srpna se už stávkovalo po celé zemi, polští komunisté tak silnému tlaku podlehli a 31. srpna 1980 přistoupili na požadavky stávkujících. Souhlasili se vznikem nezávislých odborů, jejichž svazek dostal název Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“). Nastalo období uvolnění, které pamětnice prožívala o to euforičtěji, protože se poprvé zamilovala. Nevnímala nedostatek potravin v obchodech a odmítla emigrovat z Polska, jak chtěly její sestra a maminka.

„V roce 1981 souhlasili Němci, že operují v Brémách moji sestru, aby jí prodloužili nohu. Vycestovat na Západ mohly jen ony dvě a pro mě přijela jachta, do které jsem se měla schovat a v ní opustit Polsko. Já jsem jim ale udělala čáru přes rozpočet, protože jsem odjet odmítla,“ vypráví pamětnice a dodává, že jí to sestra nemohla odpustit. Zvláště poté, co tři měsíce po jejich návratu vyhlásil polský vůdce Wojciech Jaruzelski válečný stav. Polsko na rok a půl zcela ochromil a během něj emigroval milion Poláků. I otec pamětnice, který se prostě nevrátil z plavby.

Zlobila se na matku, že zachraňuje policisty

Vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 má Krystyna Krauze spojené s nebezpečnou cestou sněhem v krutém mrazu potmě se svíčkami, které nesla mamince do nemocnice. „Máma pracovala ve vojenské nemocnici, a protože i v ní vypínali elektřinu, tak mě poslala po našem domě posbírat od sousedů svíčky. Brodila jsem se sněhem po policejní hodině a došlo mi, že pacienti jsou pro moji mámu důležitější než můj život. Mohla jsem na té cestě umrznout nebo mě mohli zastřelit. Zlobila jsem se na ni, že zachraňuje policisty, ale pak jsem zjistila, že zachraňovala obyčejné vojáky, které nechali stát na stráži a jim omrzly nohy. Báli se službu opustit, protože je za to mohli zastřelit. Byly to také oběti válečného stavu.“

V době válečného stavu se začala angažovat v protirežimních aktivitách. V jejich domě se v bytě internovaného kamaráda jachtaře schovávali tři aktivisté dolnoslezské Solidarity, které Krystyna navštěvovala a debatovala s nimi o politice. Jezdila recitovat do kostelů, kde se konaly mše za vlast (polsky Msze św. za Ojczyznę) a po nich se četly patriotické texty, zpívaly se zakázané písničky, ona přednášela báseň polského exilového básníka Czesława Miłosze Víra, naděje, láska.

Komunisté věděli, že katolická církev je v Polsku obrovskou duchovní silou, a když se rozhodli čelit desetimilionové Solidaritě, nemohli zároveň vyhlásit otevřenou válku kněžím. Ve vyhlášce o válečném stavu stálo, že ustanovení o pozastavení činnosti organizací a zákazu veřejných shromáždění se nevztahují na náboženská sdružení. Bezpečnostní služba (polská Státní bezpečnost) kostely i kněze ovšem intenzivně sledovala, kněze zastrašovala, hanobila a sedm jich během válečného stavu zavraždila. Podzemní život v kostelech i přesto pokračoval. Kněží poskytovali úkryt opozičním aktivistům, distribuovali zakázané tiskoviny a literaturu, poskytovali právní rady a pořádali přednášky, organizovali výstavy, koncerty i divadelní představení, shromažďovali dary pro potřebné z rodin internovaných aktivistů.

Vyloučili ji ze všech státních středních škol v Polsku

Protestní náboj, který pamětnice zažívala v kostelech, se rozhodla přenést na gymnázium, na kterém studovala. „Začala jsem ve škole organizovat černé mše za uvězněné, což znamenalo, že jsme nosili černé oblečení a o velké přestávce jsme mlčeli. Se spolužákem jsem psala plakáty na chlapeckém záchodě, kde nás chytil ředitel. On se zlomil a všechno svedl na mě, takže mně pak dali za vinu i to, co jsem neudělala – třeba nápis v tělocvičně, že ředitel je spolupracovník tajné policie,“ popisuje pamětnice, kterou poté vyloučili ze všech státních středních škol v Polsku. Přitížit jí mohlo i to, že její teta Anna Kurska patřila mezi vůdčí postavy Solidarity v Gdaňsku.[3]

V necelých šestnácti letech proto nastoupila na církevní školu ve Varšavě, kde se ale necítila mezi dívkami z lepších rodin dobře. Kamarád její maminky zařídil, že mohla přejít na gymnázium v Kościerzyně, asi šedesát kilometrů od Gdaňsku. Ale i to musela opustit, když při branné výchově odmítla jako pacifistka střílet. Díky vítězství v olympiádě z historie umění se posunula zase o kousek blíže domovu, když ji přijali v Sopotech na gymnázium, na které chodili mladí lidé vyloučení ze škol po celém Polsku.

Na sopotském gymnáziu, jehož alternativní atmosféra odpovídala jejímu založení, v roce 1986 odmaturovala. V té době se zapojila do aktivit opozičního hnutí Wolność i Pokój (Svoboda a mír), které usilovalo o zavedení náhradní vojenské služby nebo o svobodu cestování. Vzniklo po uvěznění aktivisty Nezávislého sdružení studentů Marka Adamkiewicze, který odmítl složení vojenské přísahy.

Začala také chodit na poutní cesty hippies, které organizoval od roku 1982 wroclawský kněz Andrzej Szpak. Spolu s ním se na národní pouť na Jasnou Horu v Čenstochové každý rok vydávalo více a více mladých lidí kvůli pocitu svobody, kterou na poutích zažívali – i za pomoci drog.

„Dříve konzumovali drogy lidi, kteří chtěli svobodu. Dnes drogy používají lidé kvůli konzumu, aby měli energii vydělávat peníze. Za mého mládí se užívala marihuana a kompot, tedy polský heroin, který se vařil z máku. To byla strašná věc, hodně přátel kvůli tomu zemřelo. Byl kvůli tomu vyhlášen celostátní zákaz pěstování máku,“ říká pamětnice, která o pouti hippies natočila v roce 1995 svůj první dokumentární film „Cesta do nebe“.

Na studentskou stávku utekla z nemocnice

V roce 1987 začala studovat politologii na Gdaňské univerzitě a v roce 1988 se aktivně účastnila událostí, které vedly k pádu komunismu v Polsku i v Československu. Jako členka opozičního Nezávislého sdružení studentů (Niezależne Zrzeszenie Studentów, NZS) se zapojila do vlny stávek v podnicích a školách, která se od května 1988 rozšířila po celém Polsku. Gdaňští studenti podpořili protest dělníků gdaňské loděnice a pamětnice se stala mluvčí stávkového výboru.

„Na stávku jsem utekla z nemocnice, kde jsem byla po operaci. Máma za mnou na stávku přiběhla a přemlouvala mě, abych se vrátila. Klečela přede mnou, ale já jsem jí řekla, že ne. Pak jí vůdce naší stávky Pawel Adamowicz [poznámka editorky: budoucí starosta Gdaňsku, který v lednu 2019 podlehl pobodání příznivcem strany Právo a spravedlnost] slíbil, že budu každý den spát doma,“ vzpomíná pamětnice, která pak každý večer na propustku opouštěla univerzitu obklíčenou obrněnými transportéry.

Na konci srpna se účastnila mezinárodní konference o lidských právech, která se konala v Mistrzejowicích na předměstí  Krakova a sjelo se na ni přes tisíc obránců lidských práv z celé Evropy. Krystyna se na ní setkala s českým disidentem Alexandrem Vondrou a aktivisty Polsko-československé solidarity z Wroclawi Mirosławem Jasińským a Jarosławem Brodou. Protože na rozdíl od nich měla pas, tak dostala nabídku, aby se stala spojkou mezi polským a českým disentem. Navíc se díky svému dřívějšímu pobytu v Československu domluvila česky.

Začala jezdit vlakem do Prahy a mile ji překvapilo, když ji jako tehdy jedenadvacetiletou dívku brali vážně přední čeští disidenti – Václav Havel, Petr Uhl či Jiří Hájek. Dělala s nimi rozhovory pro nejrůznější polská nezávislá média a referovala na pozvání VONSu o soudních procesech s Ivanem Jirousem či Vlastou Chramostovou. Navázala také kontakt s hnutím České děti, Nezávislým mírovým sdružením a Společností za veselejší současnost.

Nikdy nepřevážela žádné materiály, aby jí kvůli tomu při případné prohlídce nezabavili pas. Výměnu zakázaných tiskovin měli na starosti kurýři v horách na polsko-českých hranicích. Výjimku udělala na jaře 1989, když provezla do Polska videokazety s rozhovorem s Václavem Havlem, který s ním natočila po jeho propuštění z vězení a on v něm přál Solidaritě štěstí v nadcházejících částečně svobodných volbách.

Jeho přání se objevilo v předvolebním klipu Solidarity, která ve volbách 4. června 1989 slavila vítězství. Pamětnice natočila také vzkazy českých disidentů, kteří neměli šanci se v listopadu dostat do Wroclawi na festival československé nezávislé kultury a seminář o budoucnosti střední Evropy – Václava Havla, Václava Bendy, Radima Palouše, Jiřího Hájka a dalších. „Vypadala jsem mladší a působila jsem nevinně,“ vysvětluje, jak se jí povedlo videokazetu přes hranice převézt.

Nesla transparent „Nikdy více bratrské pomoci“

Když se po volbách stali z polských disidentů poslanci a senátoři a mohli cestovat do zahraničí, hned v červenci 1989 přijeli do Prahy, aby podpořili své české přátele. „Navštívili kardinála Tomáška v Arcibiskupském paláci a Václava Havla na Hrádečku,“ vzpomínala Krystyna Krauze, která delegaci ve složení Zbigniew Bujak, Zbigniew Janas, Jan Lityński, Adam Michnik a Mirosław Jasiński doprovázela jako překladatelka. Byla tak svědkyní neobyčejného pingpongového zápasu, který na Hrádečku svedli Václav Havel s Adamem Michnikem. „Vyhrál Havel. Zápas točil na kameru Andrej Krob a fotil Bohdan Holomíček,“ vzpomíná pamětnice.

Návštěvu nepřetržitě sledovala Státní bezpečnost, které neunikl slib polských poslanců, že se pokusí prosadit oficiální omluvu za účast polské armády na invazi do Československa 21. srpna 1968. U příležitosti jejího 21. výročí schválil Sejm na návrh Adama Michnika prohlášení, v němž polští poslanci vyjádřili lítost a politování nad vojenskou invazí a zároveň ji odsoudili. Prohlášení vzbudilo nevoli československých komunistů a Státní bezpečnost z obavy před účastí na demonstracích 21. srpna bránila polským občanům ve vstupu do Československa.

Z vlaku tehdy musela na hranicích vystoupit i Krystyna Krauze. „Věděla jsem, že bude demonstrace v polském Těšíně, a tak jsem jela tam. S transparentem ‚Nikdy více bratrské pomoci‘ jsme došli k závoře na hranici, sedli si na ni, a ta pod námi praskla. Od té doby se v obou Těšínech koná divadelní festival Bez hranic,“ popsala Krystyna Krauze demonstraci, na které se sešly tři tisíce Poláků včetně poslance za hnutí Solidarita Jacka Kuroně.[4]

V katedrále v Oliwě viděla plakat Karla Kryla

Na začátku listopadu 1989 nemohla chybět ve Wroclawi, kde se konal mezinárodní seminář o budoucnosti střední Evropy, a zároveň s ním zorganizovala Polsko-československá solidarita ve spolupráci s Nezávislým sdružením studentů festival československé nezávislé kultury. Dostala na starosti rockové skupiny, které ovšem zcela zastínily folkové koncerty. I proto, že jich mohlo dorazit do Wroclawi mnohem méně – pamětnice si vzpomíná na MCH Band a Echt.

Zážitkem pro ni byly koncerty 3. a 4. listopadu 1989 v Teatru polském naplněném k prasknutí především diváky z Československa. Vystoupili na nich Karel Kryl a další exiloví písničkáři – Jaroslav Hutka, Sváťa Karásek, Vlastimil Třešňák – po boku českých folkařů (Jaromír Nohavica, Pepa Streichl, Pavel Dobeš). Vzpomíná také na to, že festival podpořil vedle americké nadace NED osobně také Karel Schwarzenberg částkou tisíc dolarů a poté prohlásil, že to byly nejlépe investované peníze v jeho životě.

Po festivalu se jí povedlo přivézt Karla Kryla ještě do Gdaňsku. „Protože ve Wroclawi chyběla Antonina Krzysztoń, což byla zpěvačka, která zpívala Kryla polsky a v podstatě ho v Polsku proslavila, tak jsem Kryla pozvala do Gdaňsku, aby s ní hrál. On souhlasil a nám se podařilo narychlo jejich společný koncert zorganizovat. Další den jsem ho vzala do katedrály v Oliwě, protože v písničce ‚Ve jménu humanity‘ zpívá i polsky o varhanách v této katedrále. Je to písnička o událostech z prosince 1970, kdy vláda střílela do dělníků. Jako citlivý chlap se v Oliwě rozplakal,“ popisuje Krystyna Krauze, která se s Karlem Krylem spřátelila a později o něm natočila dokumentární film „Bratříček Karel“.

18. listopadu 1989 byla vyhoštěna jako nežádoucí osoba

V pátek 17. listopadu 1989 byla v Praze, protože jako zástupkyně polského Nezávislého sdružení studentů dostala pozvání na shromáždění českých studentů na Albertově. Projevy, které tam vyslechla, jí však nepřipadaly nijak svěží – měla pocit, že se jedná o svazáckou akci. Revoluční atmosféru pocítila až na Národní třídě, kde pořádkové síly neprodyšně uzavřely průvod studentů a dalších účastníků shromáždění na Albertově. Zásahu unikla díky tomu, že se schovala s dalšími několika lidmi v telefonní budce. Ačkoli byla z Polska zvyklá na střety s pořádkovými silami, v Praze poprvé zažila nasazení psů k zastrašení demonstrantů.

Z Národní třídy utíkala na Smíchov do restaurace Olympie, kde se měla setkat se Sašou Vondrou a dalšími disidenty. V bytě Tomáše Dvořáka z Nezávislého mírového sdružení pomáhala ošetřovat raněné z Národní třídy a připadala si u toho jako sestřička z Varšavského povstání. Druhý den šla na schůzku Helsinského výboru v bytě Jana Urbana v Thunovské ulici, které se účastnili Radim Palouš, Libuše Šilhánová, Jiří Hájek a další, za polský Helsinský výbor Marek Nowicki.

„Jednání se točilo kolem toho, co se stalo den předtím, a v jednom momentu Honza Urban řekl, že jsme obklíčení, a vylezl oknem. My jsme šli normálně ven, kde nás všechny posadili do antonu a odvezli na služebnu SNB ve Čkalově ulici,“ vzpomíná pamětnice, kterou na služebně zbila dozorkyně, protože sebrala ze stolu svůj pásek, aby mohla utéct oknem. Čechy propustili a ji s Markem Nowickým odvezli na polskou ambasádu.

„Tam nám vynadali, že se neumíme chovat v zahraničí, a posadili nás do auta. Bála jsem se, že nás vyvezou jako Petra Placáka někam do lesa. Vysadili nás ve čtyři hodiny ráno v Náchodě a my jsme museli pěšky dojít do Kudowy Zdrój. Neměli jsme peníze na jízdenku, jen pas s razítkem ‚Nežádoucí osoba v ČSSR‘. Dojeli jsme do Wroclawi k Mirkovi Jasińskému na kreditní jízdenku,“ popisuje Krystyna Krauze a dodává, že nikdy v životě nemrzla tak jako onu noc – měla na nohou jen páskové střevíčky a dodnes má necitlivé dva prsty na nohou.

Jako jedna z mála pronikla do Občanského fóra ve Špalíčku

Chtěla se vrátit do Prahy, ale s razítkem nežádoucí osoba v pasu to nebylo jednoduché. Nakonec přiletěla na ruzyňské letiště se štábem polské televize, pro který měla tlumočit. Když jí nechtěli kvůli razítku povolit vstup, zavolala o pomoc do Špalíčku, kde úřadovalo Občanské fórum. Na letiště pak pro ni přijel Jiří Hájek, který se za ni osobně zaručil.

Předrevoluční kontakty s disidenty jí pomohly proniknout jako jedné z mála novinářů do Špalíčku. Mezi jednající disidenty se dostala ve chvíli, když Václav Havel představoval novou vládu. Ministrem zahraničí se měl stát Jiří Dienstbier, kterého dobře znala, a poprosila ho proto o anulaci razítka. Do pasu jí napsal věnování „Krystyně Jirka“, oficiálního zrušení se dočkala v lednu 1990.

Nedlouho před natáčením ji nemile překvapilo, že tento záznam i nadále existuje v jejím spisu u cizinecké policie. „Žádala jsem o prodloužení povolení pobytu a slečna za přepážkou mi řekla, že mi to nemůže dát, protože jsem měla zákaz pobytu v minulosti. Tak jsem jí řekla, ať se podívá na datum, ze kterého je. Ona se podívala, viděla 18. listopadu 1989 a řekla, že se narodila v roce 1992 a že tomu nerozumí.“

Dne 4. prosince 1989 se dostala i do budovy Melantrichu a zblízka sledovala vystoupení na slavném balkonu, na kterém Václav Havel demonstrantům představil Mirosława Jasińského z Polsko-československé solidarity a ten den na něm zapívali společně československou hymnu dva Karlové – Kryl a Gott. „Tehdy jsem netušila, co se odehrávalo v pozadí. Až později jsem zjistila, že si to Kryl do konce života vyčítal,“ poznamenává pamětnice.

V Praze vystudovala FAMU i DAMU

V porevoluční Praze chtěla zůstat a studovat FAMU. Nestihla ale přijímací zkoušky, a tak zkusila štěstí na DAMU a byla přijata na katedru divadelní režie. Po čase přestoupila na katedru autorské tvorby, kterou po sametové revoluci založil a vedl Ivan Vyskočil. „Řekl mi, že mám temperament, který do divadla nepatří, že mám studovat film. Tak jsem začala studovat dokumentární film na FAMU a scenáristiku na filmové škole v Lodži,“ vysvětluje pamětnice.

Vystudovala tři vysoké školy – dramaturgii na pražské DAMU (1995), scenáristiku na Státní vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži (1998) a Katedru dokumentární tvorby na FAMU (1999), kterou absolvovala filmem Mistr Vyskočil aneb Něžná imprese o dialogickém jednání.

Divadelní vzdělání se jí hodilo při překládání českých divadelních her do polštiny – přeložila jich přes třicet (Petra Zelenky, Pavla Kohouta, Ivana Vyskočila, Davida Drábka, Karla Sidona aj.).

Filmové studium uplatnila při tvorbě dokumentárních filmů – po studentské debutu „Cesta do nebe“ o poutích polských hippies následovaly dokumenty „Nic není absurdní – portrét rabína Sidona“ (1997), „Życie na cmentarzu“ (1999, Život na hřbitově), „Jak Bláhovi k sedmi babičkám a dědovi přišli“ (1999), „Augustiniáni“ (2001), „Náš Vašek – O moci bezmocných“ o Václavu Havlovi a přátelství Čechů a Poláků (2012), Tatarské touhy“ o krymských Tatarech (2013), „Návrat Agnieszky H.“ (2014) o polské režisérce Agnieszce Holland, která v Praze vystudovala FAMU a o čtyřicet let později natočila trilogii „Hořící keř“ o Janu Palachovi, a zatím poslední „Bratříček Karel“ z roku 2016 o vztahu Karla Kryla k Polsku.

Na tři roky si odskočila ze světa umění k diplomacii, když v letech 2009 až 2011 pracovala jako programová ředitelka Polského institutu v Praze.

Na otázku, jaký vidí největší rozdíl mezi Čechy a Poláky, říká, že Poláci nejdříve dělají a pak myslí a Češi naopak – tak dlouho přemýšlejí, že je někdy příliš pozdě začít. Také má pocit, že Češi méně komunikují, což je podle ní škoda, protože v dialogu se uvolní emoce. Když hodnotí vzájemné vztahy, tak si myslí, že Poláci milují Čechy víc než naopak.

Její poselství pro budoucí generace zní: „Svoboda je nejdůležitější věcí v životě a je opravdu důležité za ni bojovat, trpět i položit život. Důležitá je také odvaha – když se děje nespravedlnost, tak nemáme právo mlčet a dělat, že se nás to netýká, protože je to jako v dominu – dnes trpí soused, zítra my. Musíme si vzájemně pomáhat, neztratit se v konzumu. Bojím se odlidštěné, necitlivé společnosti,“ říká Krystyna Krauze, která dál pomáhá v rámci Nadace Polsko-české solidarity lidem ve východní Evropě.

Poznámky:

[1] Polské povstání z ledna 1863 bylo druhým velkým povstáním proti ruské nadvládě nad částí polského území, které ruská říše získala ve třech děleních Polsko-litevského království. Polskému povstání z ledna 1863 předcházel spontánní odpor mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v ruské armádě a utíkali do lesů. K nim se připojila polská šlechta a množství měšťanů. Polské skupiny, často vyzbrojené pouze zemědělským nářadím, kosami apod., musely brzy přejít ke gerilové válce, ale boje trvaly osmnáct měsíců. Po porážce povstání bylo několik set lidí popraveno a 20 až 70 tisíc deportováno na Sibiř. Polské království bylo roku 1867 plně inkorporováno do ruského impéria, přejmenováno na Poviselský kraj a ruština se stala úředním jazykem. Šlechta byla potrestána zvláštní daní, většina statků byla zkonfiskována a půda rozdělena poddaným.

[2] Ironií je, že po válce bylo veškeré vybavení někdejší německé loděnice exportováno do SSSR. Sověti loděnici předali oficiálně Polsku bez vybavení 26. července 1945.

[3] Právnička a soudkyně Anna Kurska (1929–2016) byla manželkou bratra maminky pamětnice Witolda Kurského. Měli dva syny, Jarosława a Jacka (bratranci pamětnice), kteří se po pádu komunismu ocitli každý na jiné straně politického spektra – starší Jarosław pracoval v deníku Gazeta Wyborcza jako zástupce šéfredaktora Adama Michnika, mladší Jacek se stal jako podporovatel vládní strany (2019 až 2023) Prawo i Sprawedliwość šéfredaktorem provládní veřejnoprávní polské televize TVP. Pamětnice poznamenala, že politika jejich rodinu rozdělila tak, že se nemohou sejít u jednoho stolu. Jarosław Kurski vydal po smrti své matky, členky strany Prawo i Sprawedliwość, knihu „Dziady i dybuki“ o jejích židovských kořenech, za které se styděla a popírala je.

[4] Oficiální omluva za polskou účast na invazi do Československa zazněla v lednu 1990 při návštěvě prezidenta Václava Havla v Polsku z úst jeho polského protějšku – generála Wojciecha Jaruzelského, který v roce 1968 jako ministr obrany podepsal rozkaz ke vstupu polské armády na území Československa. Fotografie z manifestace v polském Těšíně jsou dostupné v archivu Nezávislé fotografické agentury NAF Dementi, který spravuje wroclawská organizace Ośrodek „Pamięć i Przyszłość“: https://atom.zajezdnia.org/index.php/solidarnosc-polsko-czesko-slowacka