Jaroslav Krček

* 1939

  • „Takže jsem se spřátelil s tímto souborem a dirigentem (Helmutem Rillingem). V této době, po vstupu vojsk do Československa (v listopadu a části prosince), bylo to sedm neděl, měl turné po Americe. A z přátelství mi nabídl, jestli nechci hrát na tympány, že by mě vzal s sebou. Já jsem na tympány neuměl, a tak jsem řekl, že ano. Učil jsem se na chalupě virbl na hrncích. Jel jsem ale v říjnu na zkoušku, a proto o tom mluvím. Když jsme přejeli hranice, tak jsem byl v kupé s takovým zvláštním člověkem. Byl vysoký, štíhlý, s takovým ostrým nosem. Nevím, ale ten člověk nějak pojal důvěru, a když jsme byli za hranicemi, tak šáhl do tašky a vytáhl knížku, která se jmenovala 7 dní v Praze. Byla to perfektní dokumentární kniha o tom, co se dělo v Praze během sedmi dní po vstupu vojsk. Skutečně, kde se co dělo. Kdo koho zabil, kdo kam přišel, jak byl obsazen rozhlas. Zkrátka, úžasné čtení. Tak jsem si to přečetl, ale on mi tu knihu bohužel nedal. Řekl mi, že to vozí ven, aby lidi věděli, co se v Praze dělo. Měl jich plnou tašku. Bylo to samizdatové vydání opatřené o dokumenty, fotografie. Byly tam třeba nápisy, které byly po Praze: např. Rusové a uzený, nejlepší jsou studený... Byl to dobový dokument o tom, co se v Praze dělo po těch nejkritičtějších sedm dní.“

  • „Já jsem se do toho pustil, měl jsem na to těch sto tisíc, vzal jsem Pražské madrigalisty a další zpěváky a třináct měsíců jsme tvořili moji elektroakustickou operu. Vzal jsem si na to dva techniky ze Supraphonu. Měl jsem ke všemu potřebnému bezplatný přístup k technice – využívali jsme například chodbu Rudolfina. Zkrátka z hlediska dneška nemožné, ale tenkrát to možné bylo. Vyrobili jsme tvar – Herzog to sledoval. Také si dneska říkám, že to byl skok do tmy, to byla odvaha, že ji dneska nemám. Já se do toho vrhnul a Herzog to přeložil do francouzštiny, takové básnické průvodce, které jsem si nechal namluvit Lukavským. Při této práci jsme se spřátelili, to bylo báječné přátelství. Takže Herzog to přeložil a poslal do Ženevy na soutěž a my to vyhráli. Tady mi to každý záviděl, ale už byly po Praze plakáty, že to budeme v Národním muzeu na schodech jako kvardofonní pás dávat. Jako první kvadrofonie v Čechách! Nakonec to bylo zakázané, ale ne komunistama, ale ustrašeným redaktorem z rádia, který se jmenoval Hlaváč. On se bál, že to je biblické téma, takže k produkci nedošlo.“

  • „A sice objevil se německý voják a viděl, že tam někde stojí kolo, a tak na něj usedl a chtěl odjet. Zřejmě si chtěl zachránit život. Ovšem byl chycen, přímo sousedy z naší ulice. Byl zmlácen, roztrhali na něm uniformu a předali ho četníkům. Mně ho bylo líto. V dospělém věku jsem si uvědomil, že to nebylo ani tak docela fér nebo správné. My malé pětileté děti jsme si dokonce s těmi vojáky hrály, protože oni tam měli cvičiště a občas nám dětem i něco málo dali. Z mého dětského pohledu to nebyli nepřátelé. Byl to člověk, lidská bytost. A upřímně, kdo ví, kdo byl ten, kdo byl chycen na tom kole... Možná to byl mladý člověk, který bytostně nesouhlasil s tím, co dělá. Nesouhlasil s válkou. Možná tam byl naverbovaný, jako vždycky bývají lidé naverbovaní do takové války. A nikdo neví, když takto válčí dva národy nebo svět, kde je ta pravda. Ta není v podstatě nikde. Zkrátka mně ho bylo bytostně líto a ještě sousedka rozdávala trofeje z té uniformy. ‚Vemte si to na památku!‘ A to jsem ocenil mého dědu Dvořáka, že to odmítl.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.02.2015

    (audio)
    duration: 03:36:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

K lásce by mělo naše srdce mířit a k radosti naše mysl jít, abychom neztráceli to, co můžeme milovat

Studentská léta
Studentská léta
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Krček se narodil 22. dubna 1939 ve Čtyřech Dvorech nedaleko Českých Budějovic. Od dětství byl velice muzikální, zpíval v místním kostele. Jako samouk se naučil ve čtrnácti letech hrát na harmoniku. V roce 1954 byl přijat do Pedagogického oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých Budějovicích. Poté studoval na Pražské konzervatoři obor skladba a dirigování u Miloslava Kabeláče a Bohumíra Lišky. Studium dokončil v roce 1967. Následně odešel do Plzně na pozici hudebního režiséra v tamním studiu Československého rozhlasu. Současně vedl jako sbormistr smíšený sbor Česká píseň. Po neshodách na pracovišti v Plzni přijal nabídku zaměstnání v hudební režii Supraphonu v Praze. V té době působil také u Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Celoživotní zkušenosti a zájem o folklor ho vedly k založení dvou souborů: Chorea Bohemica (založena roku 1967, zde působil do roku 1987) a Musica Bohemica (1975), kde působí dodnes. Chorea Bohemica byla orientovaná na divadlo, Musica Bohemica je čistě hudební soubor. Jaroslav Krček je autorem mnoha vokálních i instrumentálních, elektroakustických skladeb.