The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Krebsová (* 1946)

• narodila se 8. září 1946 v Moravské Nové Vsi

• její otec Eduard Smékal byl v roce 1951 odsouzen k 11 letům odnětí svobody za údajnou vlastizradu

• maturovala v roce 1964 na střední škole všeobecně vzdělávací v Hodoníně

• promovala v roce 1971 na Žilinské univerzitě

• 21. srpen 1968 prožila v Moskvě

• celý život pracovala v oblasti cestovního ruchu

• 24. června 2021 rodinu postihlo devastující tornádo v Mikulčicích na jižní Moravě

„Moje rodina měla v Mikulčicích pekárnu. Začali úplně od píky. Pekli chleba a rozváželi jej na kole. Potom tatínek koupil koně, později auto a do krásné nové pekárny přibyly mechanizační stroje. Pak přišli komunisté a rázem bylo po všem,“ říká Marie Krebsová, roz. Smékalová, která se narodila 8. září 1946.

Jedenáct let žaláře za svezení

Marii bylo pět let, když jejího tatínka Eduarda Smékala volali k obecnímu telefonu. Na druhém konci drátu jej kamarád prosil, ať vezme auto, že pojedou pro víno. Eduard se doma rozloučil s manželkou, políbil děti a odjel. „Tatínka jsem potom viděla znovu až po dlouhých devíti letech,“ vzpomíná Marie Krebsová.

Eduard Smékal s kamarádem Michalicou na údajné cestě pro víno ještě přibrali do auta člověka, kterého Eduard neznal. Krátce nato byli všichni tři muži zatčeni a uvrženi do vyšetřovací vazby v Brně na Cejlu. Při veřejném procesu, který se konal o rok později, dostal neznámý muž pětadvacet let trestu odnětí svobody, Michalica osmnáct a Eduard Smékal jedenáct let za údajnou vlastizradu. Ze zatemněného hlediště to všechno sledovala jeho žena Ludmila. „Jediný způsob, jak mu dát najevo, že tam je, bylo, že maminka nahlas zakašlala a on to podle toho poznal. Dodnes nevíme, proč a za co ho zavřeli. Museli to mít nějak zosnované, připravené. Vždyť byl odsouzený jen za to, že ty dva cestou kousek svezl. Za vlastizradu! A mamince tam nabízeli, že se může s okamžitou platností nechat rozvést, jenomže to nepřipadalo vůbec v úvahu,“ říká Marie Krebsová. Z jejích vzpomínek lze soudit, že muži, které její otec přibral do auta, byli nejspíš napojeni na nějakou protikomunistickou odbojovou skupinu. Krátce po procesu převezli Eduarda Smékala z Brna do Jáchymova, kde měl příštích osm a půl roku v nelidských podmínkách dobývat uran. Psal se rok 1951.

Po Eduardově zatčení a odsouzení propadl všechen jeho majetek státu. „Odvezli i oblečení. Do vinného sklepa nám navezli řepu, která tam po léta hnila a znehodnotila všechen dubový interiér. Zůstala nám jen samotná pekárna, kterou měl dědeček napsanou na sebe,“ vypravuje pamětnice.

Abych se k němu mohla přiblížit, tančila jsem na stole

Marie Krebsová vzpomíná na vězeňské návštěvy. Spolu s maminkou jezdili jednou ročně do Ostrova nad Ohří, kam byl vězeň k návštěvě dovezen z jáchymovského lágru. Cesta jim trvala kolem šestnácti hodin a čas vyměřený k setkání s otcem pouhých patnáct minut. „Mezi námi a tatínkem byla zeď a mohli jsme s ním mluvit jen přes zamřížované sklo. Poprvé jsme tam byli na jaře a já jsem už od Vánoc schovávala pro tatínka jednu čokoládovou figurku z vánočního stromečku. Ale my jsme mu tam nesměli nic dát. Jenomže maminka byla vždycky od rány, otočila se na jednoho z těch dozorců, co tam stáli, a říká: ,Přece byste tomu děcku nezkazili radost!‘ Tak on mne vzal, předtím tu figurku rozmačkal v dlani, jestli v ní není něco schované, a odnesl mne za to sklo k tatínkovi. Tak jsem ho mohla alespoň já obejmout a políbit,“ líčí Marie Krebsová první setkání s otcem v kriminále.

Další návštěvy již nebyly v tak přísném duchu izolace. Eduard Smékal se mohl se svými nejbližšími setkat u stolu, který byl ovšem ve spodní části - aby se vězeň s návštěvou nemohl dorozumívat dotykem nohou - přehrazený dřevěnou deskou. A na každé straně stolu postával dozorce. „Jenomže já jsem byla potvora. Na ten stůl jsem vyskočila a začala na něm zpívat a tancovat, jen proto, abych se k tatínkovi mohla letmo přiblížit a vlepit mu na tvář pusu,“ usmívá se Marie Krebsová.

Jednoho roku jela na návštěvu i Eduardova sestra Albína: „Tatínek jí tajně cosi vtiskl do ruky. Maminku to mrzelo, ale potom si uvědomila, že kdyby to dal jí a přišlo se na to, už by za ním nesměla. Oni tam spolu se zlatníkem Antonínem Doležalem vyrobili šperky. Maminka dostala takovou slzu, na jedné straně byla Panna Maria a na druhé straně bylo napsáno: ,Za věrnost a lásku‘. Já jsem dostala srdíčko s vyrytým andělíčkem a nápisem: ,Marušce‘. A bratr dostal také srdíčko, s křížkem, kde bylo napsáno: ,Edíkovi‘.

Bratra podezřívali, že vysílá na Západ

V období po otcově uvěznění se dělo více věcí najednou. Do Mikulčic, kde rodina žila, poslali z Jáchymova zemřelého vězně Jaroslava Morávka. K cínové rakvi se přišla rozloučit většina lidí a pohřeb samotný byl prý tichým neokázalým protestem vůči režimu. Zúčastnil se ho i Mariin dědeček Norbert: „Když se staříček z toho pohřbu vrátil domů, stačil ještě zadělat na chleba. Potom umřel. Jeho srdce nevydrželo představu, že má v Jáchymově syna.“ Krátce nato přešla Smékalova pekárna pod státní podnik Jednota.

Mariin bratr Eduard miloval chemii. Na půdě domu měl vlastní amatérskou laboratoř. Když se hlásil na vysokou školu tohoto zaměření, místo pozvánky k přijímacím zkouškám přišla ke Smékalovým domů Státní bezpečnost. Měli podezření, že Eduard ve své půdní laboratoři vysílá na Západ. „Nic tam samozřejmě nenašli. Ale na tu výšku ho stejně nevzali. Maminka kvůli tomu jela až do Prahy za rektorem, který jí otevřeně řekl, že doba je taková, že nejprve se hledí na kádrový posudek rodičů, potom na kádrový posudek jejich dětí a teprve na posledním místě je studentův prospěch a znalosti,“ říká Marie Krebsová, která v roce 1964 úspěšně maturovala na střední škole všeobecně vzdělávací v Hodoníně (obdoba dnešního gymnázia). Odtud se již - díky tomu, že se psala šedesátá léta, kdy byl režim v Československu volnější, bez dalších problémů hlásila na Vysokou školu dopravní do Žiliny.

Že jsou Vánoce, poznali podle ovesné kaše

V roce 1960 vyhlásil tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký rozsáhlou amnestii, díky níž byly propuštěny tisíce vězňů, často nespravedlivě odsouzených z politických důvodů. Svobody se dočkal i Eduard Smékal. „Když ho v tom padesátém roce sebrali, vážil sto dvacet pět kilo, chlap jako hora. Po návratu domů měl sedmdesát pět. O tom, co tam zažil za hrůzu, nikdy nechtěl mluvit. Ti propuštění chlapi museli být pod nějakou strašnou přísahou mlčenlivosti, báli se. U nás v okolí došlo kvůli tomu i k několika sebevraždám,“ říká Marie Krebsová.

Eduard Smékal však nakonec promluvil - den před svou smrtí v roce 1974. Své ženě Ludmile vylíčil nelidské pracovní podmínky bez ochranných pomůcek a teplého oblečení, kdy vězni i v zimě fárali za uranem oblečeni v chatrných košilích. Kolikrát museli ve štolách hrabat jen rukama. Když někdo něco provedl, stáli polonazí na mrazu i čtyřiadvacet hodin v kuse, dokud se viník nepřiznal. A že jsou Vánoce, poznali jen podle toho, že se toho dne k obědu podávala kukuřičná kaše.

Jednadvacátý srpen jsem prožila v Moskvě

V roce 1968 již Marie čtvrtým rokem studovala v Žilině na Fakultě prevádzky a ekonomiky dopravy. Dne 18. srpna odjela část studentů na měsíční pobyt do Moskvy. Zbývaly tři dny do okupace. „Dvacátého prvního srpna se jelo na výlet, ale já jsem měla horečku a zůstala jsem na pokoji. Přišli za mnou dva divně oblečení muži a ptali se mě, co si myslím o kontrarevoluci. Bylo mi z nich úzko. Když jsem se pak podívala z okna, viděla jsem pohyb. Mnoho mužů s velkými kufry, nejspíš měli mobilizaci. Přemohla jsem se a vyšla na ulici, abych si v trafice koupila noviny. ,Gazěty nět,‘ sdělila mi prodavačka s tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce a že noviny tedy vyjdou až po obědě. Takže já jsem se až jednadvacátého odpoledne dozvěděla, co se u nás děje. Psalo se tam, že nás spojenecká vojska jedou zachránit před kontrarevolucí. Byl to takový docela malý článek,“ vypravuje pamětnice. Studentská výprava se okamžitě vydala na cestu domů. Byl to prý na příští dva měsíce poslední vlak vypravený z Moskvy západním směrem.

Knedlík v krku zmizel až v listopadu 1989

„Ten knedlík v krku, co jsem měla po celou dobu dětství, mládí i dospělosti, zmizel až se sametovou revolucí,“ říká Marie Krebsová, která v roce 1989 byla již devatenáct let provdaná za Ondreje Krebse a měli spolu dva syny, Martina a Ondreje. „To byla taková radost a úleva, když režim končil! Říkala jsem si pořád dokola: ,Klidně budu do smrti jíst suché brambory, jen ať jsou ti bolševici pryč!‘“

Tornádo odneslo starou rodinnou pekárnu

V červnu roku 2021 postihla Krebsovy další rodinná tragédie. Během tornáda, které zničilo asi třetinu Mikulčic a zničilo na tři sta domů, přišla rodina o budovu rodinné pekárny. V místě, kde stála, zůstala jen suť. “Když je mi nejhůř, vzpomenu si na maminku a stařenku. Co všechno musely vytrpět. Maminka vždycky říkávala, že je lepší si zazpívat, že pláče je na světě až až,” uzavírá Marie Krebsová.