Ing. Marie Krebsová

„Dneska jsou to přesně tři měsíce. 24. června udeřilo. Jak to bylo? My jsme se dívávali vždycky s manželem o půl sedmé na TA3 na slovenské zprávy, v sedm se přepnulo na ČT1 a pak se přepnulo ještě na Novu, abychom byli informovaní. To už já jsem hledívala vleže. A naráz, ani nevím, jestli to bylo hned, jak začaly ty slovenské zprávy to muselo být, protože za chvilku na to zhasla elektrika. A v dědině je tak, že když zhasne elektrika, tak každý hospodář se jede podívat před dveře, jestli svítí soused. Tak manžel vyšel ven podívat se, jestli se někde svítí a doběhl za chvilku a donesl jak slepičí vejce na dlani kroupy. Já že: ,Co to neseš?‘ A on: ,Mamo, pozri sa, co padá.‘ Já že: ,Dědo, rychle to vynes ven!‘ Tma byla jak… ještě bylo šero. Ale my už jsme měli zatažené předokenní rolety, protože to dělával můj muž pravidelně, šest hodin padlo a u nás se zatahovaly předokenní rolety. Tak to šel vyhodit a nastalo takové strašné ticho, takové tíživo. Já jsem na něho volala: ,Dědo, dědo, rychle, pojď ke mně, já se bojím.‘ Tak došel ke mně a seděli jsme spolu na té válendě. A za chvíli strašné zvuky a dům se začal chvět, protože my jsme měli v domě zabudovaný železný kovový sloupek na elektriku. Tam byl i rozhlas, světlo, všechno. A to normálně tím domečkem cloumalo. A strašné zvuky. A já jsem si myslela, že to jenom my. Protože asi týden předtím mi to strhalo na dvoře dva kořeny okrasného přísavníku tříprstého či jak se to jmenuje. Já jsem si ten první moment myslela, že se něco děje jenom u nás. A když to... strašné randály, já si ani nepamatuji všechno, jak přesně co bylo. Jenom jsme se strašně třásli, a když začalo být ticho, tak bylo vidět přes tu roletu, že venku ještě není úplná tma. Tak říkám: ,Dědo, vytáhni trochu tu roletu, podíváme se ven.‘ A on ji trochu vytáhl a před naším domem hromada cihel, dřeva, plechů, skřidlic, až k našim oknům. Protože je silnice a rovnou náš dům, tam není žádná předzahrádka. Strašný bordel tam byl. A já se dívám a říkám: ,Dědo, podívej se, to je, tuším, naše střecha.‘ A on říká: ,Ano, mamo.‘“

„No a jednoho dne došli, že je telefon, tak táta šel k telefonu, tenkrát nebyly žádné mobily, ani u sousedů, telefonovalo se z jedné chalupy a volal jejich společný kamarád z Moravské Nové Vsi, jmenoval se pan Michalica. To byl jejich velký kamarád a volal: ,Edo, prosím tě, nemohl bys dojet, pojedeme pro víno do Modry na Slovensko.‘ A moje maminka ještě tenkrát mu řekla: ,Edo, jeď, já to za tebe v pekárně dodělám, nemůžeš mu to udělat. A tak ten můj otec jel a už se nevrátil. To bylo zosnované nějak, já nevím jak, o tom se u nás nikdy nemluvilo, ale někde po cestě už na ně čekali. Ten pán, kterého můj otec neznal, dostal dvacet pět let, pan Michalica osmnáct a Eda Smékal na výstrahu jedenáct. A všechno ve prospěch státu, co bylo napsané na něj. Naštěstí pekárna byla ještě napsaná na dědu. Ale všechno ostatní, vinný sklep, materiál na chatu s velkým pozemkem na Radějově, auto osobní, auto nákladní, co s ním rozváželi, všechno ve prospěch státu. Pamatuji si, že i oblečení vzali, když přišli. A rok byl ve vyšetřovací vazbě v Brně a po roce, když byl soud, tak neviděl, že v té místnosti maminka je, tam jich bylo několik, těch vězňů. Ale to vlastně ona vykládala, že ji poznal podle toho, že zakašlala. Ona tak zvláštně zakašlala, že ji podle toho poznal. Prvně jí nabízeli, že se může rozvést. Samozřejmě že na to nepřistoupila. A byl tedy odsouzený na jedenáct roků do Jáchymova do žaláře.“