Jaroslav Kreibich

„Teďka, když jsme se poznali, tak mě dovedl do restaurace, do takového hotýlku. Já jsem si myslel, že je pouze návštěvník stejně tak jako já, ale pak vlastně jsem zjistil, že on je majitelem toho hotýlku. A on mi nabídl, zda bych nechtěl tam tak týden deset dní pobýt a říkal: ,Nemusíš nic dělat, budeš cestovat, abys poznal tady okolí a já budu strašně rád, když večer budeme spolu hovořit česky.‘ No, a když jsem viděl poprvé první večer, jakou má práci jako kuchař, protože tam měl asi čtyřicet hostů v tom hotýlku. A jeho žena pracovala tam u baru, měli ještě číšníka a byla tam žena z Jugoslávie, která jim poklízela v hotelu, takže jsem se nabídnul, že bych mu pomohl.“

„A tak jsem v roce 1967 jel na několik měsíců do Francie, abych zjistil, jestli je možno se uživit jako malíř. No, a tam jsem se dostal tím způsobem, protože to bylo v době, kdy cestovat na západ byl velký problém, ale já jsem si dopisoval už na střední škole s dívkou, která byla z Francie a psali jsme si vlastně několik let. A já jsem jí potom napsal dopis, kde jsem ji požádal, jestli by byla tak laskavá a poslala mi pozvání, protože to byla jediná možnost, jak se do této země dostat. Pozvání jsem nakonec dostal a došel jsem si vyřizovat ty veškerý doklady, to znamená nejenom vízum, ale šel jsem i do banky, která mi slíbila, že dostanu i nějaký devizový příslib. Dostal jsem tenkrát patnáct franků, to bylo tak strašně malá částka. To bylo tak akorát tak vystoupit na nádraží z vlaku a dojít si na sendvič.“