Eliška Krejčová

"Tak jsem šla, venku strašný nepořádek, strašné papíry všude na zemi. Jak jsem se trošku shýbla, tak jsem říkala, co to je. A oni to byly potravinové lístky, víte? Ale zřejmě, já jsem si říkala, to ještě někdo sebere a to bude, ale oni na to dávali pak nějaké razítko. Tak já jsem šla a teďko, ona ulice není dlouhá, co jsem jako prošla. A potom jsem musela zabočit napravo a už jsem viděla ty naše štíty toho dvojdomku, protože byl na hlavní silnici, tak jsem ty štíty viděla. A teďko když jsem šla z toho krytu, tak jsem ty štíty neviděla. Tak jsem říkala, to je špatné. Teď my tam měli ještě nějaký potok, tomu se říkalo U jísku. Přes ten potok byl můstek a ten můstek byl samá díra od bomb. Teď se divím, že ani nespadnul, že vydržel ten most. A tak já jsem šla dál přes všelijaké díry těch kráterů, až jsem viděla ten barák, že je zbořený."

"Před začátkem války, jsme měli ze Sudet, když teda jako Německo obsadilo ty Sudety, tak tam odtud jsme měli známí. My jsme tam jako děti chodívaly na handl, jak se říkalo. Jako abychom uměly německy. Někdy bratr a oni zase poslali dítě nějaké sem. Byla to maminčina přítelkyně, ne přítelkyně, ale jako spíš spolužačka. A ta si vzala nějakého Čecha, ale bydleli v těch Sudetech. A tam se skamarádili s nějakou zase dvojicí manželskou. A vždycky i od nich ten chlapec přišel k nám a zase jeden bratr šel tam. A taky já jsem tam šla, když mi bylo asi tak deset. Šla jsem k nim a ona šla zase k nám, jmenovala se Traudl, byla strašně už veliká slečna, hezká holka a v pozdějším věku, když už jsem hrála za veterány stolní tenis, tak jsem se od ní dozvěděla, že si vzala vlastně jednoho známého z Teplic, bydleli v Teplicích. Ale už jsem nestačila, protože ten známý zemřel potom, tak jsem se už nestačila s ní spojit a to mě moc mrzí."

„Když jsem nechtěla nic podepsat, tak oni odešli a nechali mě tam asi dvě hodiny nebo já nevím, já už jsem ten pojem času... nevím, ale hodně dlouho. Už bylo skoro šero, a tak jsem měla hrozný strach o muže, tak jsem si říkala, co mám dělat. Já když tady budu, tak oni mi vyhrožovali, že tam budu, dokud to nepodepíšu. Tak jsem si říkala - já bych tu někde spala, to by můj muž huboval. A přitom mi říkali, že o tom, že mě tady vozí, nesmím nikomu říct, ani rodičům, ani muži. Já jsem byla zase dost taková poslušná, takže jsem to fakt nikomu neřekla. Až teď po té revoluci v roce 1989, když se mě na to někdo ptal, tak jsem to přiznala, a dost mě to mrzí. Tak jsem si řekla, když tam to bylo napsáno tak šikovně, že prostě... A oni mi to taky říkali, že kdybych viděla nějakou nespravedlnost nebo něco špatného, tak abych jim to řekla. Což já jsem byla vždycky strašně spravedlivá.“

„Byli to nějací ti od té strany, od StB nebo co, a nevím, co už mi tam povídali. Vím jenom, že jsem sledovala, kudy jedeme. Já jsem ty vesnice tak nějak moc neznala a opravdu jsme dlouho jeli pořád nějakými jinými vesnicemi, až jsme jednou zakotvili u nějaké vily. Tam jsme vystoupili, šli jsme do prvního patra do takové místnosti, kde nebylo nic než dvě židle a stůl, ani snad světlo, tam byla jen žárovka. Tak tam na mně chtěli... předložili mi nějakou listinu a chtěli na mně, abych to podepsala. No a já jsem to nechtěla podepsat, protože už jednou kdysi taky chtěli, abych něco podepsala. Jeli jsme do západního Německa a já jsem to nepodepsala. To jsme jeli se Spartou a ti Sparťani řekli, že jsem hloupá, že jsem to nepodepsala, že to podepsali všichni, takže jsem to měla podepsat.“

„To si pamatuju, jak jsem vyšla tady na tu hlavní, teď Palacha, k tomu místu, a jak jsem kousek šla, tak už byl vidět náš štít. A to právě nebyl. Každý dvojdomek měl to podkroví a já jsem ty štíty neviděla. On nebyl snad ani ten mých prarodičů a my jsme měli opravdu jenom ruiny a přitom dole ještě byl zasypaný bratr, tatínek a maminka. A ta bráchova žena, ta vystoupila, jak jsem říkala, po tom prvním bombardování se tam utvořila taková díra, tak ona tam odsud vylezla a šla k sousedovu baráku, ten náhodou nebyl rozbitý. A pak přišla ta druhá vlna, tak tam ještě byli, takže sem chodili lidi, známí, které jsme znali. Třeba z Dolan přišel nějaký tatínkův bývalý učedník, přišel pomáhat.“