Eliška Krejčová

„Byli to nějací ti od té strany, od StB nebo co, a nevím, co už mi tam povídali. Vím jenom, že jsem sledovala, kudy jedeme. Já jsem ty vesnice tak nějak moc neznala a opravdu jsme dlouho jeli pořád nějakými jinými vesnicemi, až jsme jednou zakotvili u nějaké vily. Tam jsme vystoupili, šli jsme do prvního patra do takové místnosti, kde nebylo nic než dvě židle a stůl, ani snad světlo, tam byla jen žárovka. Tak tam na mně chtěli... předložili mi nějakou listinu a chtěli na mně, abych to podepsala. No a já jsem to nechtěla podepsat, protože už jednou kdysi taky chtěli, abych něco podepsala. Jeli jsme do západního Německa a já jsem to nepodepsala. To jsme jeli se Spartou a ti Sparťani řekli, že jsem hloupá, že jsem to nepodepsala, že to podepsali všichni, takže jsem to měla podepsat.“

„To si pamatuju, jak jsem vyšla tady na tu hlavní, teď Palacha, k tomu místu, a jak jsem kousek šla, tak už byl vidět náš štít. A to právě nebyl. Každý dvojdomek měl to podkroví a já jsem ty štíty neviděla. On nebyl snad ani ten mých prarodičů a my jsme měli opravdu jenom ruiny a přitom dole ještě byl zasypaný bratr, tatínek a maminka. A ta bráchova žena, ta vystoupila, jak jsem říkala, po tom prvním bombardování se tam utvořila taková díra, tak ona tam odsud vylezla a šla k sousedovu baráku, ten náhodou nebyl rozbitý. A pak přišla ta druhá vlna, tak tam ještě byli, takže sem chodili lidi, známí, které jsme znali. Třeba z Dolan přišel nějaký tatínkův bývalý učedník, přišel pomáhat.“