The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Krejník (* 1937)

• 21. března 1937 se narodil ve Všetatech, rané dětství prožil pouze s maminkou

• po válce na jaře roku 1945 se jeho otec po dlouhých letech vrátil domů z říšského Elbingu, byl angažovaným komunistou

• vyučil se jako valcíř bezešvých trub

• v roce 1955 až 1956 vstoupil do komunistické strany

• v letech 1956 až 1958 sloužil na vojně

• roku 1959 vstoupil do řad příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB)

• po maturitě začal v roce 1963 studovat práva

• od roku 1965 pracoval jako vyšetřovatel prokuratury

• při okupaci v roce 1968 prožil hlubokou deziluzi, vedlo to k rozporům s otcem

• po třetím neúspěšném kole kádrových prověrek opustil dobrovolně řady SNB a stal se řidičem z povolání

• v roce 1991 se po operaci páteře vrátil ke kancelářské práci

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

Otec Josefa Krejníka založil komunistickou skupinu na jatkách v Karlových Varech, kam se v roce 1945 přestěhoval i s rodinou za prací. „Od malička vím, že můj táta byl naprosto obyčejný a velice poctivý člověk se základním vzděláním. Nikdy by si nic cizího nenechal pro sebe,“ vzpomíná Josef Krejník na svého otce, angažovaného komunistu.

„Já byl od malička vychovávaný podle jeho not,“ dodává. „Maminka v žádné politické straně nikdy nebyla, ale já jsem byl pionýr a později svazák. Táta chodil nejen na schůze, ale dokonce chodil po okrese přesvědčovat zemědělce, aby vstoupili do JZD. Byl málokdy doma a na maminčinu výčitku, že se málo stará o rodinu, odpověděl, že strana je přednější a je u něj na prvním místě.“

Tento přístup se otci Josefa Krejníka jednou málem stal osudným. Byl agitovat mezi zemědělci v Bochově, a to v době, kdy už se šířila mezi lidmi informace o plánované měnové reformě. V diskusním plénu na to padlo několik dotazů. „Táta jako zástupce okresního výboru partaje jim tam říkal, že se není čeho bát, že jsou to jen imperialistické žvásty. Soudruh Zápotocký přece řekl, že žádná měnová reforma nebude,“ vypráví Josef Krejník. „Schůzování se tehdy nějak protáhlo, tak táta nejel domů a rozhodl se tam přespat. Ráno se vzbudili a reforma byla. Lidi ho hnali vidlemi, byl rád že utekl.“ Tatínkovo budovatelské nadšení ale drsný zážitek z Bochova nijak neovlivnil.

Josef Krejník pod vlivem tatínkovy výchovy vstoupil jako mladík v roce 1956 do komunistické strany. Tehdy na to byl pyšný. Jako vyučený valcíř bezešvých trub nejprve pracoval v oboru, po vojně roku 1958 se ale rozhodl stát se příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB) a doplnit si vzdělání nejen maturitou, ale i studiem práv.

Z řadového příslušníka SNB se dostal na oddělení majetkové kriminality, kde prvně začal přehodnocovat oprávněnost výhrad komunistického režimu vůči podnikatelům a lidem, kteří si dovolili mít majetek. Později během studií na právech v roce 1965 přestoupil na okresní prokuraturu jako vyšetřovatel. V této službě také prožil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Tato událost způsobila velké rozpory s jeho otcem, který ji považoval za bratrskou pomoc. Josef Krejník to vnímal zcela opačně, v roce 1973 z komunistické strany vystoupil, opustil funkci vyšetřovatele prokuratury a stal se raději řidičem z povolání.

Rané dětství za 2. světové války bylo bez táty

Josef Krejník se narodil 21. března roku 1937 ve Všetatech na Mělnicku. Z raného dětství si pamatuje pouze maminku. Tatínek, po kterém zdědil jméno, byl řezníkem. Během okupace ho nacisté poslali na nucenou práci v tehdy říšském Elbingu (dnešním polském Elbínku) nedaleko Kӧnigsbergu, nynějšího Kaliningradu. Za války se nemohl dostat domů a všechny tři jeho pokusy o útěk do Čech zůstaly neúspěšné. Dvakrát ho chytili v Berlíně, potřetí až v Praze. Jeho štěstím bylo, že pracoval na jatkách ve firmě, která zásobovala armádu. Vyvázl vždy jen s pokutou, manželku a syna ale mohl vidět až po konci války na jaře 1945.

Maminka Emílie, rozená Müllerová, bydlela s malým Josefem sama v podnájmu. Do malého domku prarodičů se všichni nevešli. První konkrétní vzpomínky Josefa Krejníka z dětství se vážou až na období, kdy začal chodit do školy. Vysvědčení z první a druhé třídy bylo ještě psané česko-německy. Maminka malého Josefa občas brala na zmrzlinu do cukrárny, kterou ve Všetatech vlastnili manželé Palachovi, rodiče Jana Palacha. Bylo to v době, kdy Jan Palach ještě nebyl na světě. Hlavní a v podstatě jedinou konkrétní vzpomínkou na válku pro Josefa Krejníka zůstalo období Pražského povstání, kdy přes Všetaty, které byly frekventovanou železniční stanicí, projížděly nákladní vlaky naložené těžkou vojenskou technikou.

Kamarádka Ulrika musela i s rodinou do odsunu

Když se otec Josefa Krejníka vrátil domů, začal hned hledat zaměstnání. Chtěl znovu pracovat jako řezník na jatkách. Ze všech inzerátů přišla první kladná odpověď z Karlových Varů.  Maminka šla na nádraží objednat nákladní vagón, který byl pro potřeby rodiny odstaven na vedlejší kolej a kam s pomocí drožky navozili vše, co se mělo stěhovat. V říjnu roku 1945 se tak Krejníkovi přestěhovali do Karlových Varů, kde se tatínkovi podařilo sehnat dvoupokojový byt přímo proti jatkám, kde měl pracovat.

V té době dělila Chebský most v Karlových Varech demarkační čára. V Rybářích se tehdy nacházela americká armáda s velitelstvím v bývalém hotelu Brix. Opačným směrem do města sídlila Rudá armáda s velitelstvím vedle pošty a dnešního kina Čas. Josef Krejník a jeho kamarádi jako malí kluci chodili do Rybářů, kde je občas někdo z amerických vojáků svezl v džípu nebo dostali čokoládu.

Malý Josef považoval za ještě větší pochoutku burákové máslo z kulatých plechovek UNRA, které v Československu tehdy vůbec nebylo. Další oblíbenou klukovskou kratochvílí byly hry na vojáky a piloty v odstavených stíhačkách Messerschmidtech na tehdejším letišti. Stroje byly rozstřílené při vzdušném útoku, ale pro dětská dobrodružství zcela postačovaly. Mimo fiktivní vzdušné boje se pořádaly také bitvy s kluky Drahovičáky kolem skály nad železničním tunelem.

V roce 1946 se narodil mladší bratr Josefa Krejníka. „Jako kluk jsem z něj velkou radost neměl, protože místo toho, abych šel s kamarády po škole ven, mi maminka vrazila kočár s bráchou a musel jsem s ním jít do parku,“ vzpomíná Josef Krejník. Bylo to ještě před nařízením odsunu německých obyvatel, kterých tehdy žila ještě na Karlovarsku spousta. Jedna z německých rodin žila o patro výš nad Krejníkovými. Měli holčičku stejně starou jako byl tehdy malý Josef.

„Jmenovala se Ulrika a k bráchovi se jako k dítěti měla, tak jsem toho občas využil. Ona šla s kočárem do parku a já utekl za klukama. Když maminka viděla, že se Ulrika stará o kočárek, tak ji k nám občas pozvala. Pak začaly odsuny a Ulrika přišla ubrečená, že dostala i s rodiči příkaz s termínem, ke kterému mají být vysídlení,“ líčí konec dětského přátelství.

První pochybnosti o režimu

Josef Krejník se dobře učil. Přestože měl na základní škole vyznamenání, rozhodl se na popud svého kamaráda po základní škole v roce 1952 nastoupit na odborné učiliště v Chomutově, obor valcíř bezešvých trub. Tatínkovi to bylo jedno, ale maminku synova volba ranila. Chtěla, aby studoval. Josef Krejník však trval na svém a valcířině se vyučil. Na základě tatínkovi výchovy v něm stále sídlila myšlenka, že dělá správou věc a republika to potřebuje. V roce 1956 se také stal členem komunistické strany.

Na učilišti byl tělovýchovný vychovatel zároveň trenérem juda. Zrovna zde zakládal judistické družstvo. Josef Krejník se stal jeho členem a judo ho pak provázelo velkou část života a velmi mu jako reprezentantovi usnadnilo vojnu. Chvilku i sám trénoval, ale v roce 1963 kvůli studiu vysoké školy s judem skončil. Těsně předtím však zaznamenal na tréninku dva nováčky. Byli jimi bratři Petr a František Jáklové, kteří se později stali významnými osobnostmi českého juda.

Na vojnu Josef Krejník odcházel v roce 1956 z práce v hutích. Byla dobře placená, ale obzvlášť v létě velmi těžká. Po vojně se rozhodl, že se do hutí vrátit nechce. Probíhal tehdy nábor do řad příslušníků SNB a Josef Krejník byl přijat. Začínal jako pochůzkář, později okrskář a časem se dostal jako kriminalista na oddělení pro vyšetřování hospodářské kriminality.

Svůj samostatný případ nikdy neměl, ale právě tato práce v něm poprvé vyvolala potřebu více přemýšlet a přehodnocovat, co mu otec od dětství vštěpoval. Všiml si svého rozdílného náhledu na pachatele. Nedokázal se smířit s postojem, že komunistický režim považuje člověka za nespolehlivého jenom proto, že vlastní nějaký majetek. „Třeba obyčejný řemeslník, který měl malý obchod, byl osoba neztotožněná s dělnickou třídou,“ konstatuje Josef Krejník. „To už mi začalo být divné. Říkal jsem si, že i v době, kdy lidé žili v tlupách, tak někdo šikovnější měl třeba leopardí kožich. Stejně jako když někdo dělá něco líp a založí si vlastní firmu, kde někoho zaměstnává, je to prostě proto, že je schopnější.“ 

Fotka v uniformě mu vzala titul

V průběhu služby u SNB si Josef Krejník začal také doplňovat vzdělání. Nejdříve odmaturoval a následně nastoupil na Právnickou fakultu Karlovy Univerzity v roce 1963. Když začínal studovat, potřeboval průkazku s fotografií na autobusovou legitimaci i studijní index. Měl jen fotku v uniformě SNB. Ta se rázem ocitla na obou potřebných dokladech. Během studií ve druhém ročníku dostal Josef Krejník nabídku přestoupit na nově vznikající pozici jako vyšetřovatel prokuratury, kde by se zabýval trestnou činností, ve které byl účastníkem konfliktu příslušník SNB. 

Přestože už měl rodinu a malé děti a při přípravě na zkoušky se doma musel občas pro trochu klidu zamknout na toaletě, udělal všechny ročníkové zkoušky a obhájil diplomovou práci. Čekala ho závěrečná zkouška. „Bylo to v době, kdy už se příslušníci prvního pluku proslavili, jak obušky mlátili študáky,“ naráží Josef Krejník na brutalitu Veřejné bezpečnosti proti studentům na strahovských kolejích při protestech proti výpadkům elektřiny v říjnu roku 1967. Incident odsoudila veřejnost i akademičtí hodnostáři.

„Takže v té sféře inteligence nebyli ani komunisti ani policajti dobře zapsaní. I když jsem se zodpovězením vylosované otázky neměl žádný problém, poslali mě na chodbu a pak mi řekli, že jsem to neudělal. Mám pocit, že se na tom podílela fotografie v uniformě v indexu, ale nemám to nikomu za zlé. Zřejmě si mysleli, že si kvůli získání titulu celé studium jen nepříjemně prodloužím. Nicméně, tehdy jako mladá rozpálená hlava jsem si řekl, že jsem se vždycky uživil a studia ukončil bez titulu a všude uvádím jen ukončené středoškolské vzdělání s maturitou,“ konstatuje.

Po okupaci v roce 1968 ze strany vystoupil

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 byla pro Josefa Krejníka, který se vnitřně ztotožňoval s myšlenkami Pražského jara, velkým šokem. Období Pražského jara a jeho reformy se staly pokusem rozvolnit režim a urychlit proces demokratizace, který Josef Krejník vítal a invazi vojsk považoval za naprosto protizákonnou. Svým názorem se nijak netajil doma ani v práci. V domácím prostředí to vedlo k velkým konfliktům s jeho otcem, který věrný svému stranickému přesvědčení vnímal vpád vojska Varšavské smlouvy jednoznačně jako bratrskou pomoc. Aby se Josef Krejník vyhnul dalšímu vyhrocení rozepří v rodině, musel tatínkovi pohrozit přerušením osobních kontaktů.

Při pookupačních stranických kádrových prověrkách si opakovaně stál za svým, stejně jako jeho šéf doktor Zdeněk Braun, účastník Mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ z konce srpna 1968. Nadřízení jim sice naznačovali, že by měli svá místa opustit, což ovšem ani jeden z nich nebral v úvahu. Ze svých funkcí dostat výpověď nemohli.

Potíže svým nadřízeným udělal Josef Krejník i v případě občanky Eberlové. V roce 19. až 21. srpna 1969 probíhaly pokojné protiokupační demonstrace na první výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Při protestní manifestaci u pošty v Karlových Varech dala paní Eberlová údajně facku příslušníkovi SNB. Stálo slovo proti slovu. Svědčil pouze jiný příslušník, který stál daleko a jeho svědectví bylo zavádějící a neprůkazné. A právě pro neprůkaznost zastavil Josef Krejník trestní řízení. Tehdejší okresní prokurátor Josef Liška však navzdory svým výhradám svého podřízeného Josefa Krejníka nevyměnil.

Když pak doktora Zdeňka Brauna ze dne na den převeleli na okresní prokuraturu do zapadlého koutu severní Moravy a jeho manželka se z toho nervově zhroutila, Josef Krejník své rozhodnutí setrvat ve funkci na prokuratuře přehodnotil. „Já dávám rodinu hodně vysoko na rozdíl od mého táty, který tvrdil, že strana je víc,“ vysvětluje svoje rozhodnutí odejít. Na druhém konci republiky s rodinou skončit nechtěl. „Napsal jsem panu generálnímu prokurátorovi tak, aby bylo jasné, proč to dělám, že když jsem ani při třetím kole roku 1973 nevyhověl požadavkům stranických kádrových prověrek, žádám o uvolnění z funkce. Společně s tím jsem odevzdal legitimaci strany.“

Jeho dcery nesměly studovat

Po odchodu od SNB se Josef Krejník přes známosti dostal k Pozemním stavbám, kde začal pracovat jako řidič nákladního auta. Jeho rozhodnutí vymezit se proti požadavkům režimu mělo také dopad na jeho dvě dcery. Přes dobrý prospěch a složení přijímacích zkoušek jim politický škraloup jejich otce vysokoškolská studia znemožnil.

Až do roku 1991 pracoval Josef Krejník jako řidič a později jako bagrista. Problémy s páteří ho přivedly na operaci, ze které vyšel s částečným invalidním důchodem a zákazem vrátit se profesně za volant. Stará známost s tehdejším okresním prokurátorem mu pomohla vrátit se do kanceláře. Prokuraturu pak po roce 1993 vyměnil za nově vznikající exekuční oddělení na finančním úřadě.

Josef Krejník připouští, že se v něm v životě pralo to, co pocházelo z výchovy s jeho vlastními poznatky a názory. „Zpětně nelituju ničeho, co jsem udělal. Ať si jde každý za tím, co si myslí, že je dobře. Já to tak dělal a vnitřně jsem se sebou dneska spokojený,“ uzavírá Josef Krejník.