The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Křivánek (* 1955)

• narozen 4. ledna 1955 v Praze

• vyučil se spojovým mechanikem

• po účasti na 3. pražských jazzových dnech v roce 1975 se zapojil do činnosti Jazzové sekce

• byl jedním z pětičlenného výboru Jazzové sekce

• působil jako producent koncertů alternativních kapel

• byl dramaturgem amatérské scény v klubu ROH Tesla Karlín U Zábranských

• podílel se na produkčních činnostech při vydávání publikací Jazzové sekce

• 2. září 1986 byl s ostatními členy výboru Jazzové sekce zatčen a do 22. ledna 1987 držen ve vyšetřovací vazbě

• odsouzen za hospodářský delikt na 8 měsíců podmíněně

• po propuštění z vazby pracoval spolu s Čestmírem Huňátem a Jiřím Exnerem na založení nástupnické organizace, Unijazzu

• v listopadu 1989 pracoval v centrále Občanského fóra

• v prosince 1989 zakládal kancelář Nadace Charty 77

• v roce 1989 založil hudební vydavatelství Globus International

• v období 1995–2015 založil a řídil občanské sdružení Bratrstvo Keltů

• 1997 založil internetové centrum Open Society Fund

• 2015 organizoval výstavu Jazzová sekce 1971–1988

Jazzová sekce měla mezi kulturními organizacemi v normalizačním Československu velmi zvláštní postavení. Na jednu stranu byla „oficiální“, vznikla jako součást Svazu hudebníků, a mohla tudíž legálně pořádat koncerty, festivaly a vydávat tiskoviny. Náplň její činnosti však byla na režimu zcela nezávislá: podporovala alternativní hudebníky a kapely, které nemohly jinak vystupovat, a vydávala široké spektrum kulturních časopisů a knih, které nepodléhaly cenzuře. Tím vším se jí dařilo oslovovat desetitisíce lidí. Není divu, že totalitní stát se snažil tuto anomálii zlikvidovat. Neměl to ovšem jednoduché.

Jedním z lidí, kteří s Jazzovou sekcí spojili svůj život a podporovali její činnost svou prací, tvůrčí energií i odvahou, je Tomáš Křivánek. „Ještě víc než samotná hudba mě nadchla ta atmosféra, to přátelské společenství, které jsem tam našel,“ mluví o svém prvním setkání s Jazzovou sekcí v roce 1975.

Byl jsem sígr s trojkami z chování

Paradoxem je, že než ve dvaceti letech narazil na Jazzovou sekci, kultura ho příliš nezajímala. Chybělo mu rodinné zázemí, jež by ho v tomto směru bývalo motivovalo. Narodil se 4. ledna 1955 v Praze a vyrůstal jako dejvické dítě ulice. Protože byl synem svobodné matky, v útlém dětství ho vychovávali hlavně prarodiče, zatímco maminka – poštovní doručovatelka – chodila po svých „rajonech“ na Praze 6. „Spolužáci mi občas dali najevo, že jsem ,jiný‘, protože nemám otce, ale jinak jsem prožil hezké dětství,“ vzpomíná Tomáš Křivánek.

K zájmu o veřejné dění, které ho do té doby naprosto míjelo, ho jako blesk z čistého nebe přivedla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Bylo mu teprve třináct, ale chtěl proti okupantům něco podniknout, a tak se pustil do roznášení Večerní Prahy: „Rozdávala se zdarma. Vypadalo to tak, že někdo z auta vyhodil balík a já jsem ho roznášel po domech a prodejnách.“ Jednou, když doprovázel svou matku při roznášení pošty, se se sovětskými vojáky střetl i osobně: „Najednou zastavil ruský gazík, vrhli se na mámu a srazili nás na zem. Z dvaceti centimetrů jsem koukal do hlavně samopalu. Začali mámě rabovat tašku. Tenkrát nosily doručovatelky důchod, takže po ulici lítalo osm deset tisíc korun v hotovosti. Vojáci nic nevzali, skočili do auta a zase odjeli.“ Až později Tomáš Křivánek pochopil, že sovětští vojáci zřejmě považovali ženu v pošťácké uniformě za příslušnici nějakého vojenského útvaru.

V letech nastupující normalizace neměl dospívající chlapec ponětí, co by chtěl v životě dělat, a tak celkem pasivně přijal rozhodnutí matky, že se půjde vyučit spojovým mechanikem, aby ho měla na očích, v blízkosti pošty. „Byl jsem sígr, míval jsem trojky z chování,“ připouští Tomáš Křivánek a evokuje historku, kdy se sám účastnil šikany: nesympatického spolužáka, aktivního svazáka, pověsili na cvičný telefonní stožár. „Mistr nás zarazil až ve chvíli, kdy měl šlic okolo krku.“ Se spolužáky z učiliště také začal chodit na koncerty těch několika málo „povolených“ rockových interpretů, například Collegium Musicum Mariána Vargy, Vladimíra Mišíka nebo Blue Effect.

Takové společenství jsem předtím nepoznal

„Pro celou moji budoucnost bylo zásadní, že jsem se náhodou dostal na Pražské jazzové dny. Myslím, že mě tam vzal kamarád František Tomík, který měl větší rozhled než já,“ vzpomíná. Jazz jako hudební žánr ho vůbec neoslovoval, na Pražských jazzových dnech (šlo o třetí ročník této akce, pořádaný v roce 1975) však bylo možné slyšet hudbu nejrůznějších směrů. Tomáše uchvátilo i něco jiného: „Cítil jsem svobodomyslnost celé té věci, tu dramaturgii. Celý festival byl naprosto odlišný od jiných koncertů, na které jsem do té doby chodil. S Frantou jsme si říkali, že to bychom chtěli zažívat častěji, a chtěli bychom to i dělat.“

Společně se vydali na adresu Jazzové sekce a nabídli se jako dobrovolníci. Organizátoři je okamžitě zapojili do činnosti: „,Tady si sedněte, strkejte bulletiny do obálek, tady to přehněte, zalepte to a dejte na to známku,‘ řekli nám. Byly tam doslova hory časopisů. Hrozná práce. Ale neuvěřitelně si mě získala atmosféra, která tam panovala. Takové společenství jsem předtím nepoznal.“ A protože Tomáš Křivánek byl pracovitý, kreativní a ochotně věnoval Jazzové sekci veškerý volný čas, brzy se stal jedním z pětičlenného výboru v jejím čele.

Tehdy v roce 1975 se už Jazzová sekce nezabývala výhradně jazzem, začínala usilovat o záběr do všech sfér nezávislé kultury. „To byl první problém, který Jazzová sekce měla: že nebyla stoprocentně jazzová. Už tenkrát také začaly první pokusy o její zlikvidování. Svaz hudebníků se ji snažil rozmělnit do svých jednotlivých svazových poboček,“ vysvětluje Tomáš Křivánek.

Brzy nato získala Jazzová sekce prostor, kde mohla celé následující desetiletí působit. Josef Kupka, majitel rodinného domku na Praze 4, jim svou nemovitost pronajal jako redakci i místo pro setkávání. Nakonec za to dost možná zaplatil životem, protože zemřel v roce 1984 po jednom z mnoha těžkých výslechů: „Přišel domů z výslechu, lehl si a zemřel. Byl to podobný případ jako filozof Jan Patočka, který také zemřel po výslechu,“ říká Tomáš Křivánek. Jazzová sekce však v „domečku“ působila až do roku 1986, kdy byli všichni hlavní členové pozatýkáni.

Okamžitě zrušte koncert!

Tomáš Křivánek rychle našel hlavní směr své činnosti jako dramaturg nezávislé hudební scény. Bavilo ho vyhledávat hudebníky a kapely a dávat jim příležitost si zahrát. Na Pražských jazzových dnech například díky němu vystoupil čtrnáctiletý Filip Topol s Psími vojáky. Classic Rock’n’Roll Band zase objevil v krytu civilní obrany pod Palácem Metro u Národní třídy, když se k nim proplížil sklepy sousedních domů.

Pro alternativní hudebníky vytvořil další platformu, kde mohli vystupovat bez „přehrávek“ vyžadovaných totalitním režim: amatérskou scénu klubu U Zábranských. Oficiálně šlo o závodní klub ROH Tesla Karlín, který však byl vybaven špičkovou zvukovou i světelnou technikou. Před byrokraty z ROH vydával své muzikanty za „začátečníky, amatéry, v podstatě neumětele, kteří si potřebují zahrát před lidmi“ a díky tomu získal povolení pořádat zde každý týden hudební večery. Tomáš Křivánek dělal hodně pro to, aby odvrátil pozornost cenzury: „Už jenom názvy jejich písní byly podezřelé. Takže do formuláře, takzvané povolovačky, jsem vyplňoval názvy písniček podle toho, co zrovna říkali v rádiu: Zrcadlo. Sklenice vody. Stojan. Procházelo to poměrně dlouho, téměř celý rok.“

Štěstí mu přálo zřejmě i díky lenosti místních cenzorů, jimž se nechtělo po večerech chodit na vystoupení amatérů v závodním klubu. Jenže kulturní inspektor z Obvodního národního výboru pro Prahu 8 nakonec přece jen dorazil. „Na pódiu zrovna stál Jaroslav Jeroným Neduha s kapelou Extempore, vlasy na záda, vousy až po pás, cigáro v hubě, a hrál na kytaru. Inspektor koukal jak šílený a začal křičet: ,A co požární předpisy? Vždyť on kouří! Okamžitě zrušte koncert!‘“ Tomáš Křivánek pochopil, že průšvih je nevyhnutelný, ale koncert přerušit odmítl. A když inspektor nařídil vypnout elektřinu, jeho manželka předstírala, že klíč od rozvaděče není k nalezení. „Koncert proběhl až do konce, ale žádný další už se v klubu U Zábranských neuskutečnil,“ popisuje Tomáš dobové peripetie.

Zdrojem nesvobody byl preventivní strach

„Neměli jsme větší možnosti než jiní pořadatelé, ale prostě jsme to zkoušeli,“ říká Tomáš Křivánek a poukazuje tak na jeden z paradoxů totalitního režimu: zdrojem nesvobody nebyly jenom komunistické zákazy, ale také preventivní strach pořadatelů i běžných lidí. Troufli si ještě méně, než by jim bývalo prošlo. Většina lidí to prostě „nezkoušela“.

Specifické postavení Jazzové sekce spočívalo nicméně i v tom, že byla oficiální organizací. Na rozdíl od undergroundu měla možnost oslovit širší veřejnost: „K tomu, abyste v totalitním režimu mohli vydávat časopis nebo pořádat koncert, jste potřebovali tři základní atributy: hlavičkový papír, razítko a bankovní konto.“ Jedině s těmito náležitostmi si například mohli v tiskárně legálně objednat vytištění svých publikací nebo si pronajmout koncertní sál.

Komunistický režim nechtěl Jazzovou sekci zakázat – v mezinárodním kontextu by to na něj vrhlo špatné světlo a na začátku 80. let na tom již začínalo záležet. Snažil se nicméně co nejvíc omezovat její činnost. V roce 1980 například musel být na poslední chvíli zrušen desátý ročník Pražských jazzových dnů. „Protože neexistoval internet, nebyl způsob, jak to dát všem návštěvníkům vědět. Drželi jsme hlídky s plackou Jazzová sekce u vchodů do paláce Lucerna. Naše lidi jsme poznávali podle zelených bund, džínů, dlouhých vlasů, vousů. Těm jsme říkali: Pražské jazzové dny nejsou, protože nám to zakázali. A to byl konec. Lucerna byla zamčená, v pasážích chodili estébáci a točili na kamery.“

Buď toho necháme, nebo nás zavřou

Jazzová sekce se proto více soustředila na vydávání publikací. Jako přílohu svého časopisu Bulletin Jazz vydávala knižní edici Jazzpetit, v níž vycházely knihy na nejrůznější témata, od historických studií po Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Knižní publikace procházely Jazzové sekci proto, že je vždy uváděla jako „přílohu“ svého bulletinu pro členy sekce. Tomáš Křivánek odhaduje, že tyto knihy, které vycházely v nákladu 2500 výtisků, se ve výsledku dostaly až k padesáti tisícům lidí. V edici Situace vycházely profily soudobých výtvarníků, časopis Dvanáctka zase reflektoval klasické jazzové styly. Tomáš Křivánek za tím vším stál jako organizátor, produkční a často i řidič, neboť od té doby, co už nemohl vozit kapely, používal svoji dodávku Škoda 1203 především k rozvážení tiskovin. Alespoň do té chvíle, než mu policie při „náhodné“ kontrole zabavila technický průkaz.

Jak se blížila polovina 80. let, začínalo být zjevné, že komunistický režim se hodlá se členy Jazzové sekce vypořádat. Jen zatím nebylo jasné jak. 2. září 1985 přišlo to, co dnes Tomáš Křivánek označuje za poslední varování: „Udělali domovní prohlídku v sídle Jazzové sekce a u všech členů výboru. A potom nás propustili. Nezavřeli nás. Tím nám dali jasně najevo, že buď toho necháme, nebo nás zavřou.“

Nevím nevím, jestli to přežijete

Přesně rok poté, 2. září 1986, byli členové výboru Jazzové sekce pozatýkáni. „Režim v té době už téměř nepoužíval politické paragrafy. Nepohodlné lidi se snažili kriminalizovat jako pachatele hospodářských deliktů. Takže nás obvinili z nedovoleného podnikání. Údajně jsme se obohatili vydáváním publikací Jazzové sekce,“ vysvětluje Tomáš Křivánek.

I když šlo o obvinění zcela nepodložené, vyšetřovatelé se chovali velmi sebejistě. Tomáš Křivánek byl podroben nepřetržitému osmnáctihodinovému výslechu: „Střídal se u mě kapitán Špirk a estébák, který se představoval střídavě jako Doležal, Dubský a Dubiský, a ještě pár dalších. V jednom kuse na mě pálili otázky. Vytahovali fotky, fiktivní výpovědi kolegů. Fyzické násilí jsem nicméně nezažil.“

Poté byl předveden před prokurátora Josefa Monsporta, který mu údajně řekl: „Máte dvě možnosti. Buď začnete vypovídat a večer vás pustíme domů, anebo nebudete vypovídat a zavřeme vás na osm let. A při vaší povaze, pane Křivánek, nevím nevím, jestli to přežijete.“ Tomáš Křivánek nevypovídal a skončil ve vyšetřovací vazbě. Zastrašování ovšem probíhalo i tam: vyšetřovatelé mu například tvrdili, že jeho žena byla zatčena a dva malí synové skončí ve dvou dětských domovech na opačných koncích republiky. „Od té doby uplynulo už víc než třicet let a pořád se občas probouzím z kriminálnických snů,“ říká Tomáš Křivánek.

Období vyšetřovací vazby však bylo také spojené s pozitivními zkušenostmi: došlo ke vzedmutí solidarity, jakou političtí vězni v Československu do té doby nezažili. O jejich situaci referoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, postavila se za ně Mezinárodní jazzová federace, v jejich prospěch intervenovala Amnesty International, na jejich podporu se konaly benefiční koncerty, Kurt Vonnegut o nich napsal článek do amerických novin.

Solidarita měla i zcela konkrétní, hmatatelnou podobu. Rodinu Tomáše Křivánka během jeho věznění finančně podporoval Václav Havel i Nadace Charty 77. A tím to nekončilo: „Několikrát se stalo, že manželka šla domů, vybrala poštovní schránku a našla v ní nepodepsanou obálku, ve které bylo napsáno: ,Složili jsme se na vás, ahoj.‘ A u toho třeba 747 korun. Později jsme se dozvěděli, že lidé se sešli třeba někde v hospodě nebo na horské chatě a vybírali pro rodiny zavřených členů Jazzové sekce. Ta podpora byla úžasná,“ vypráví Tomáš Křivánek.

Dodneška té proměně nerozumím

Tomáš Křivánek se vrátil z vyšetřovací vazby ještě před procesem, 22. ledna. Soud se konal na jaře a rozsudky byly nakonec daleko mírnější, než jakými hrozili vyšetřovatelé. On sám byl odsouzen „jen“ na osm měsíců podmíněně. „K naplnění paragrafu 118, nedovolené podnikání, bylo potřeba, aby se pachatel touto činností osobně obohatil. A před soudem se nám podařilo prokázat, že jsme se neobohatili vůbec,“ vysvětluje. Předseda Jazzové sekce Karel Srp a místopředseda Vladimír Kouřil nicméně dostali nepodmíněné tresty, šestnáct a deset měsíců.

Oba se z vězení vrátili s doživotními následky: Vladimír Kouřil měl poškozené ledviny, musel chodit na dialýzu a nakonec podstoupil transplantaci. Karel Srp přišel proměněný uvnitř. „Když se v lednu 1988 vrátil z kriminálu, nepoznali jsme ho,“ říká Tomáš Křivánek. „Vypadal stejně, ale psychicky to byl někdo úplně jiný. Přičítali jsme to takovému postkriminálnímu stavu, který jsme si také prožili. Říkali jsme si, že se Karel vzpamatuje. Ale on byl absolutně proti všemu, co jsme navrhovali.“

Tomáš Křivánek s dalšími propuštěnými členy výboru, Čestmírem Huňátem a Jiřím Exnerem, už během roku 1987 začali připravovat založení nové organizace, nazvané Unijazz. „Chtěli jsme založit nástupnickou organizaci Jazzové sekce, která už byla ve státních strukturách příliš provařená. Sepsali jsme velmi podobné stanovy, vycházeli jsme ze stanov Jazzové sekce. I náplň činnosti měla být stejná: vydávání knih, festivaly, výstavy, divadelní představení, koncerty. Dostáli jsme veškerým zákonným předpisům a potom jsme obcházeli instituce, aby nám to povolily.“

Karel Srp však všechno, co souviselo s Unijazzem, naprosto odmítal. „Myslím, že zpočátku vůbec nevěděl, co chce sám dělat, ale byl proti všemu, co jsme dělali my. Dodneška jeho osobnosti vůbec nerozumím. Je to pro mě naprosto záhadná figura. Jak se mohl ten člověk orientovat na tolik stran současně? Z dnešního pohledu si nejsem jistý, jestli vůbec kdy byl duševně zdravý.“

O tom, že Karel Srp byl v 70. letech evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, se Tomáš Křivánek dozvěděl až po sametové revoluci. Kdyby tuto informaci býval získal dříve, nejspíš by jí vůbec nevěřil, připouští: „Byl to pro nás otec zakladatel, guru, nesmírně statečný člověk, který je naším vzorem. Kdyby nám někdo tehdy řekl, že Karel Srp spolupracuje s StB, okamžitě bychom toho člověka zavrhli jako někoho, kdo nás chce rozeštvat.“

Od doby, co Karla Srpa propustili z vězení, se tedy podle Tomáše Křivánka datuje rozdělení bývalých aktivistů Jazzové sekce: „Na straně Karla Srpa zůstal výtvarník Joska Skalník. Na druhé straně jsou všichni ostatní. Došlo ke zlomu, který se nikdy nepodařilo překonat.“

Karel Srp si posléze založil Artforum, organizaci, jež se náplní své činnosti velmi podobala Unijazzu. „Ale vládla tam úplně jiná atmosféra. Byl tam kult jediného vládce, který rozhoduje úplně o všem,“ dodává Tomáš Křivánek.

Vždycky jsem dělal dvě věci

Konec komunistického režimu rozhodně neočekával. „Spíše jsem měl pocit, že po Gorbačovově návštěvě v Praze v dubnu 1987 ještě přituhlo. Pochlastal s místními papaláši a oni znovu získali sebevědomí. Zatímco v Polsku, v SSSR i v NDR se něco dělo, připadalo mi, že u nás se neděje nic.“

Ihned po 17. listopadu 1989 se zapojil do práce v ústředí Občanského fóra, v prosinci zakládal pražskou kancelář Nadace Charty 77. A krátce nato si založil hudební vydavatelství Globus International. „Kapelám, které jsem kdysi ve své dodávce vozil, jsem chtěl vydat gramofonové desky. Bluesberry, Psí vojáci, Už jsme doma, MCH Band…“ Ale sotva se nadace i vydavatelství dostaly ze zakladatelského stadia do fáze normálního fungování, Tomáš Křivánek je opustil a přesunul se jinam: „Každodenní rutina, sezení u telefonu nebo u počítače, to mě nikdy moc nebavilo. Takže když jsem to dotáhl do přelomového období, přestalo mě to zajímat a posunul jsem se jinam.“ Později zakládal internetové centrum pro Open Society Fund, založil také občanské sdružení Bratrstvo Keltů, orientující se na keltské dědictví v naší historii. Zároveň pracuje jako webmaster a programátor: „Vždycky jsem v životě dělal dvě věci. Práci, která mě živí, a pak ještě druhou činnost, která mi přináší to ostatní. Od roku 1975 dodnes jsem byl kontinuálně dobrovolníkem v kultuře. Vším, co dělám, se hlásím k hodnotám občanské společnosti.“