Tomáš Křivánek

„Říkali třeba, během výslechů, které následovaly po tom prvním: ,Vaše manželka venku zlobila, tak jsme ji zatkli a jednoho vašeho syna strčíme do Aše do dětského domova, druhého do Košic. Víte, že jsou v takovém věku, kdy se pak nebudou ani znát a vás taky nebudou znát. Takže pomůžete dětem i manželce, když budete vypovídat.‘ Neustále používali takové věci. Nebo použili to, že mě z Ruzyně převezli do Bartolomějské, tam mě strčili do cely a bez jediného výslechu mě za deset hodin vrátili zpátky do Ruzyně. Ze začátku byla absolutní, později víceméně cenzura korespondence, nejenže texty začerňovali, ale zásadně nepouštěli dopisy, ve kterých bylo jakékoli posílení člověka jak od manželky, tak od dalších lidí. Ten tlak byl neustálý, to, o čem mluvíme, byl tlak těch vyšetřovatelů, prokurátora a pak samozřejmě tlak té vězeňské služby, bachařů. Klid, najednou zamlátí pendrekama na kovové dveře, vlítnou tam se psem, tváří ke zdi, dva kroky zpátky, prošacování. Tam byly takové kovové skříňky, kde měl člověk ten svůj v uvozovkách majeteček, to vše vyházeli na jedno místo doprostřed. Teď ten pes to začal žrát, když tam byl třeba nějaký salám, oslintal to. Pak zase vypadli. Ze zákona jednou za týden byla možnost chodit na vycházky, tak to jsem nechodil. První dva, možná tři měsíce jsem vůbec nebyl na takzvané vycházce. To znamená v nějakém koridoru na dvoře, nad vámi špačkárna, koukají na vás se samopalem, tam jsem nebyl. Hygiena tam je, jaká je, jednou za týden vás nepošlou do sprchy, ale řeknou: ,Ti ostatní se tam nějak zdrželi, půjdeš příští týden.‘ Podmínky tam byly, jaké byly.“

„Pak tam jednou přišel ten kulturní inspektor a koukal jako šílenej: na pódiu stál Jaroslav Jeroným Neduha, hrála skupina Extempore, vousy až po pás, vlasy na záda, cigáro v hubě a hrál na kytaru. On na to koukal a začal na mě řvát: ,A co požární předpisy? Vždyť on kouří! Okamžitě zrušte koncert!‘ Já už jsem na to byl připravený, (Pražské) jazzové dny už šly pryč a všechno to mělo stejný scénář. Řekl jsem: ,Já to nepřeruším, běžte tam na pódium vy a řekněte, že to přerušujete. Tohle nejde. Mně se to líbí, je to v pořádku, já to přerušovat nebudu.‘ On někam zavolal a že vypneme elektřinu. Moje tehdejší manželka ještě s Alenou měly určitou předvídavost, tak naším zámkem zamykaly elektriku, ten rozvaděč. A já: ,Když jinak nedáte, tak jo, vypneme elektriku.‘ Šli jsme k rozvaděči, zacloumali jsme, nešlo to. Nebudu to protahovat: prostě koncert proběhl až do konce, ale další koncerty se neuskutečnily.“

„Máma měla o mě tenkrát strach, říkala: ,Oni tě zabijou, ti Rusáci, to jsou primitivové.‘ Ona dělala poštovní doručovatelku a říkala: ,To ti nedovolím, budeš se mnou chodit na rajon.‘ Dělala poštovní doručovatelku na Hanspaulce nad Dejvicemi. Tenkrát poštovní doručovatelé nosili tmavou šedočernou uniformu s oranžovými výložkami, měli čepici a takovou obrovskou koženou brašnu. Říkal jsem: ‚Nelíbí se mi to, ale budu s tebou chodit na rajon, když jinak nedáš.‘ Jednou jsme takhle vyjeli na Hanspaulku, máma strkala dopisy do schránek a najednou tam zastavil ruský gazík, vrhli se na mámu, srazili nás na zem, z dvaceti centimetrů jsem viděl před očima samopal namířený na mě a začali mámě rabovat tašku. Později jsme si uvědomili, že nevěděli, kdo to je, a mysleli, že něco přenášíme. Všecko lítalo. Tenkrát nosily doručovatelky důchod. Měly v té tašce poměrně vysokou sumu peněz, na tu dobu, osm až deset tisíc korun, to všechno lítalo po silnici. Oni nic nevzali, skočili do auta a odjeli. Já jsem mámě říkal: ,No, vidíš, to, že s tebou chodím na rajon, to je tak strašně bezpečné! Kdybych hezky roznášel noviny, byl bych v klidu.‘“