Jaroslav Křížek

„Skončil jsem v Praze, do strany jsem řekl, že stejně nepůjdu. Šel jsem do státního statku, asi rok jsem pracoval na těžké mechanizaci. A oni taky chtěli, abych šel do strany. Ten, kdo vás přemluvil, dostal nějaké peníze za kandidáta. Měl jsem žádost na byt, protože jsem bydlel na hřišti v bytě správce. Tak mi napsali, abych přišel s vyplněnou přihláškou na výbor KSČ. Řekl jsem, že nehodlám vstupovat do strany, protože nejsem přesvědčený, že to dovedu. A nic se nestalo. A ještě jednou, asi v pětaosmdesátém, když jsem byl dělník těžké mechanizace, zemřel vedoucí zásobovacího střediska. Já byl schopný, tak mi to dali prozatímně. Šel za mnou vedoucí celozávodního výboru KSČ a ředitel: ‚Vstup, potřebujeme tě, dokud jsi dělník. Až budeš technický pracovník, tak tě nepotřebujeme.‘ Já povídám: ‚Jestli chcete, abych to dělal, tak mi to dejte. Jestli nechcete, tak nechcete. Já do strany nevstoupím.‘ A nechali mě to dělat stejně.“

„Otec měl asi čtyři nebo pět hektarů, když zkonfiskovali dvůr i s poli, bylo tam asi 20 hektarů, které obdělával také. Původního majitele zkonfiskovali. Otec tam pracoval asi šest let. Pak přišlo slučování, zakládání JZD, tady státního statku. Přinutili ho, aby to opustil. Měl zrovna zaseto, nechal tam dobytek a stroje. Já to tedy znám jen z vyprávění. Starší generace to tolik neprobírala s dětmi, spíš si to nechávali pro sebe. Jen vím, že maminka brečela, když jim to zabrali. Ale otec nezapškl, bavilo ho zemědělství. Když potom ve vedlejší vesnici vystěhovali všechny statkáře, tam bylo 300 hektarů k obdělání, viděli, že je schopný, že si dokázal poradit, tak ho udělali vedoucím střediska, kde byl až do důchodu.“