Jaroslav Krob

„Protože já jsem šel k tomu šéfkuchaři a říkal jsem mu, jestli něco nepotřebuje, že ty mládenci teďkon jsou volný. On říká: ,Teďka nepotřebuju nic, kuřata mám, kachny mám, všecko mám.‘ On má takovou stěnu a tam má tři řady, trouby na pečení a těch je tam asi šedesát pecí. On tam má přesně na ty hodiny, jak to má, kdy to má vyndat. On se nemusí koukat, je venku, jestli to je pečený, ven s tím. Teď on tam přišel, takhle koukám: ,Ježišmarjá, už je to černý.‘ Otevře tu pec, a ono je krásně vypečený. Víte, kachnička, jen do ní kousnout. A on říká: ,Otevři to okno, já to musím vyhodit z okna do moře.‘ Já jsem říkal: ,Why, do moře? To bude pro naše vojáky.‘ ,A vy to jíte? Vždyť je to tmavý?‘ Já jsem řek: ,U nás je právě tohle tmavý to nejlepší. My zase nejíme to světlý, co vy Angličani.‘ Angličan to musí mít zelený, tu kachnu, on musí jí mít vařenou, jako by se řeklo, kdežto my máme rádi tu pečenou. Tak on říká: ,Ježišmarjá, tak počkejte moment, dejte si koše!‘ Tak jsem říkal: ,Mládenci, koše sem!‘ Tam byly takový veliký koše, on tam mazal ty kachny po dvou, vždycky v tý jedný troubě dvě kachny, hodil to tam, ono to bylo asi šest kusů. Tak já říkám: ,Mládenci, a nahoru s tím, do jídelny!‘ My jsme byli ve 13. poschodí, nahoru to šlo, tak jsme se dostali nahoru. Říkal: ,A co s tím budeme dělat?‘ Já jsem říkal: ,Počkej, oni něco budou dělat.‘ Tak jsem říkal: ,Mládenci, pojďte dolů, honem, v podpalubí máme tady nějakou pro vás velkou dobrotu.‘ Tak kluci jeden druhýmu to řek: ,Pojďte, máme něco dobrýho.‘ Tak přišli dolu, tam ta jídelna, byly takhle ty velký stoly a ty židle. Teď oni: ,Ježišmarja, a to máme sníst?‘ Já říkám: ,Vem si, kolik chceš.‘ Tak to roztrhl, kluci to snědli, dobrý to bylo.“

„Potom jsme zjistili, že v přístavu jsou asi čtyřicet dva lodí potopených, který vezly zásoby pro Tobruk, a jestli můžeme tam jít a vybrat si, co chceme. Pochopitelně kluci měli masku plynovou a z toho tu hadici, dlouhou hadici až nahoru. Tak to drželi chlapi a říkali: ,Do tý hloubky můžeš, potom dál už nemůžeš.‘ Strašně jsme byli vynalézaví, to si neumíte představit. Nakonec on tam našel nějakou tu loď, tak tu otevřel, dostal se dovnitř, viděl tam bednu. Vzal tu jednu bednu, vytáhl ji ven. Ta bedna je lehká v tý vodě, tak on to vytáhl nahoru, tam už ze břehu byli chlapy, tak to popadli, hodili to na lodičku. Další tam přišli, jednoduše celá ta parta jsme se tam vystřídali. Tak jsme to hodili nahoru, přitáhli, a oni to byly nějaký barvy do psacích strojů. Kdybyste viděla, co to bylo za práci, jak jsme se museli namáhat, jak jsme se namáhali, mysleli jsme, že jsou tam cigarety nebo něco takovýho. Cigarety jsme tam taky našli, hodně. Oni jsou – padesát tisíc cigaret v jedný bedně. Tu bednu jsme vytáhli nahoru – oni jsou zaletovaný, ty cigarety – tu celou bednu jsme vytáhli nahoru, potom jsme to rozdělovali, každej dostal těch dva tisíce cigaret, řekněme.“

„Teď jsem v Plzni čekal na rychlík ještě s kamarádama dvouma. Sedli jsme si do rychlíku, teď tam přijdem, teď tam stojej takoví dědkové, fajfku, bavěj se, řikaj: ,Á, naši vojáci, pojďte, sedněte, sedněte mezi nás, pojďte, hrdinové!‘ Co jsem za blbce... No, dobrý... Člověk to prožívá ještě znova. Tak jsme tam seděli, teďkon přišel ten průvodčí, říká: ,Lístky.‘ Tak oni ty starý dědkové... Seděli jsme, nic jsme neřekli, ani á, ani bé, vůbec jako že nejsme. A on řiká, ten jeden tam vstal ten starej dědek a říká: ,Koukej odsaď vodmáznout,‘ tomu průvodčímu, ,než ti ji vrazím! Ty chceš od těch vojáků, který pro tebe bojovali, aby ti dali ještě peníze, viď!? Koukej mazat!‘ A on řiká: ,Vždyť já nic neřekl. Ani slovo jsem neřekl.‘ Skutečně neřekl, skutečně neřekl ani slovo. ,Já,‘ prej, ,nic neřekl. Já jsem nežádal žádný peníze.‘ ,Tak marš!‘ Já jsem říkal: ,V pořádku, nerozčilujte se. My máme doklad.‘ My jsme totiž měli dovoleno jezdit zdarma.“

„Tak to jsme jeli a přijeli jsme tam k půlnoci a bylo tam bombardování, těžký bombardování to bylo, to hořelo úplně, tohle to je, to nic není, to je jeden výbuch, dva výbuchy, ale tam hořel celej ten přístav. Tak jsme čekali ještě, po jedný hodině oni odtáhli pryč, Němčouři, pak začlo vyloďování. My jsme byli z toho ožralí, my jsme byli z toho úplně hin. Teď jsme tam přišli, a teďkon takovejhle řetězovej můstek. Jeden kamarád šel přede mnou, a jak šel, tak mu upadla puška do vody. On řekl: ,Ježišmará, já... Puška mně šla dolů.‘ A ten Australan řiká: ,Fuckin´, come on, come on, come on.‘ ,Jistě, pane...‘ My jsme byli hotový. Tam vzal pušku, vrazil mu ji. Tak jsme se dostali na vrch, v noci, neviděli na nás, jeden druhý se drželi za ruku. Jeden ten Angličan nás vedl – nebo Australec – k autu a řekl: ,Tak tadyhle je auto, tak do toho vlezte!‘ Člověk to ošmatává, to je tma, absolutní tma. Tak jsme do toho vlezli, nalezli jsme do toho, tak oni to zavřeli. Potom, když to byly tři čtyři vozy plný, tak se jelo. Někam jsme jeli, já nevím kam, protože to byla noc. Přijeli jsme asi ve tři hodiny ráno na nějakou planinu, tam už se rovně jelo po ní. Tam zastavil, vyšli jsme ven: ,Tak ven všichni, já musím s tím vozem, autem pryč, tady nesmí zůstat, aby nebombardovali.‘ Někomu řiká: ,Tak tady jsou díry, vemte tu pušku a hledejte tu díru. To máte velikou díru, tak tam můžete, deset lidí tam může spát.‘ Tak jsme si našli, jak kdo hluboký, tak jsme si je naházeli, ty věci, dovnitř a vlezli jsme do tý díry. Takhle jsme byli v díře, tak lehli jsme si na zem a leželi jsme a spali jsme.“

„Tak jsem potom byl pochopitelně odvolanej do Zlína, kde jsem musel se připravit na další cestu. Mně vybrali v Beglické Kongo. Tak jsem začal dělat kalkulace a všechno, co se vždycky připravuje. Kalkuluje se to zboží na libry, na dolary, kalkulace se dělá. Všecko bylo připravený, trvalo to tři měsíce. Když jsem byl připravenej – tam byli dva kamarádi ještě, který jeli taky do Belgickýho Konga, ale do jinýho města, jeden tam byl do Indie, jeden byl do Itálie... – tak jsme tam takhle byli, všechno jsme to udělali, za tři měsíce jsme byli komplet připravený, dokonce nám dali kufry, psací stroje, všechno nám dali, připravili: ,Tak se připravte a zařiďte si vízum.‘ Musel jsem dát nohy na ramena a utíkal jsem do Prahy. V Praze jsem zůstal několik dní a měl jsem tu možnost navštívit i velvyslanectví a pochopitelně i vyřídit jim víza. Jenže v tom Belgickým Kongu to bylo takový, že Belgičani trvali na tom, že musí bejt deset tisíc franků švýcarskejch záruka. Tak jsem telefonoval do Zlína, ty dali do Prahy příkaz dát mu deset tisíc. Šel jsem k Belgičanům, vysolil jsem deset tisíc a měl jsem všecko vyřízený. Tak jsem si ještě udělal, co jsem potřeboval v Praze, protože jsem věděl, že už je to poslední vteřina, a odjel jsem do Zlína. Pochopitelně ve Zlíně už na mě čekali a řiká: ,Chlapče, nevím, nevím, ale budete mít smůlu, protože Němci přišli, už jsou tady Němci a už nám zakazujou. Lidi nesměj ven!‘“