The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Krob (* 1910  †︎ 2006)

• narozen 10. října 1910

• v mládí žil 10 let v Africe, v Habeši

• vojenská služba v roce 1937

• v roce 1938 nastoupil do exportního oddělení k Baťovi, pracuje v Rumunsku, na Blízkém východě a v Egyptě

• v roce 1939 byl obchodním zástupcem v Bělehradě

• pomáhal organizovat transporty československých uprchlíků

• přes Istanbul se dostal do Damašku

• vstoupil do francouzské Cizinecké legie, později v Palestině do československé armády, 11. československý pěší prapor – Východní

• pět měsíců se účastnil obrany obléhaného přístavu Tobruk

• v roce 1943 odjel lodí do Anglie

• účastnil se vylodění v Normandii a obléhání přístavu Dunkerque

• po válce krátká služba v Nepomuku

• krátce pracoval u Bati, propuštěn

• může pracovat jen v dělnických profesích a žít za Prahou – pracuje jako skladník, později v odbytu gramofonové firmy

• hodnost plukovníka v. v.

„Řekli nám: ,V této chvíli jste Čechoslováci, jste svobodní občané! Jste na úrovni anglického vojáka.‘ Tak jsme se stali plnoprávnými československými vojáky v Palestině.“

Práce u Bati

Pan Jaroslav Krob se narodil 10. října 1910. V dětství strávil 10 let života v Habeši, kde se dokonce setkal s císařem. V roce 1937 absolvoval v Československu vojenskou službu. Po vojně nastoupil k Baťovi do exportního oddělení a brzy se dostal jako obchodní zástupce do zahraničí. Pracoval v Rumunsku a na Blízkém východě. Po návratu do ČSR byl vybrán do trojčlenné skupinky baťovců, která měla odjet do Belgického Konga. Pan Krob odjel zařizovat víza do Prahy, ale když se vrátil do Zlína, bylo mu řečeno: „Chlapče, nevím, nevím, ale budete mít smůlu, protože Němci přišli. Už jsou tady Němci a už nám zakazujou, lidi nesměj ven.” Měsíc zůstal tedy v kanceláři ve Zlíně a pak bylo rozhodnuto, že pojede nahradit do Bělehradu obchodního zástupce, který odcházel do důchodu. V roce 1939 se tedy Jaroslav Krob dostává do Jugoslávie.

Transporty uprchlíků

V Bělehradě se Jaroslav Krob seznámil s tajemníkem Anglo-československé banky Františkem Černým, který organizoval činnost Českého domu v Bělehradě a pomáhal československým uprchlíkům. Krob mu nabídl pomoc. „On mi potom říkal, že budu pomáhat v transportech. Naši lidi, co utíkali přes Maďarsko, přišli do Beogradu, to byli úplně nahatý lidi, by se řeklo, šortky a košili, hubený takhle. Tak jsme je vzali do toho Českýho domu, tam už všechno bylo zařízený, kuchyně a všecko. Spaní, v sále se spalo na zemi, pochopitelně, v tělocvičně.“

Každý den byl organizován transport dvaceti až padesáti uprchíků, kteří večer odjížděli vlakem. Jaroslav Krob byl zodpovědný za to, aby všichni v pořádku nastoupili do vlaku. S organizováním transportu mu pomáhal šéf jugoslávské tajné služby plukovník Petrović, s kterým se pan Krob spřátelil. „Tak jsem mu zavolal a říkám: ,Podívej se, Františku, dneska bude dvacet lidí, jeden vagón mně stačí.‘ ,Dobře, Jaroslave, máš tam připraveno, v 8 hodin tam budeš mít připravenej poslední vagón.‘“

Po třech měsících byl však za svoji činnost propuštěn od Bati a brzy poté i zatčen. Vojáci si pro něj přišli v noci. Asi pět hodin čekal na policii a dožadoval se plukovníka Petroviće. „Seděl jsem tam asi pět hodin. Ani jídlo mi nedali, ani vodu. Najednou vidím, jak Petrović jde kolem mě a za ním jdou čtyři vojáci. Já jsem říkal: ,Dobrý den, gospodin Petrović.‘ On se na mě podíval, otočil se a šel pořád dál. Já si řikám: ,A jéje, tady něco hoří, tady něco hoří, to je blbý.‘“. Petrović si ho však za půl hodiny zavolal do kanceláře a zůstal s nim sedět o samotě. „Vyskočil od stolu, obňal mě, říká: ,Jaroslave, prosím tě, zachraň se! Já už nemůžu, to je strašný tady, oni to maj všechno Němci v rukách tady, v Jugoslávii.‘“ Plukovník Petrović zařídil panu Krobovi propuštění a řekl mu, aby šel na francouzské velvyslanectví, kde mu tajemník dá legitimaci francouzského důstojníka.

Cesta do Damašku

Na francouzském konzulátu pan Krob skutečně dostal legitimaci důstojníka. Brzy se se skupinou šesti českých uprchlíků vydal vlakem do Istanbulu. Jelikož uměl několik cizích jazyků, stal se vedoucím transportu.

V Istanbulu strávili dva dny, přijal je československý generální konzul. Konzul jim řekl, že nesmí nikam chodit, přesto se však vydali na prohlídku města. Druhý den odjížděli vlakem dál. „Teď přišel náš konzul, takovej mladej a protivnej chlap to byl. On řiká: ,Já vás musím vyfotografovat.‘ Já říkám: ,Na co, už nás nemusíte fotografovat, už jedeme pryč.‘ Tam jsme měli jednoho vojáka, Venca Homulka z Žižkova. On říká: ,Jestli chceš pěknou fotografii, já mám hezkou tvář.‘ Sundal kalhoty a vystrčil z okna tu zadnici – a dělej si fotografii. ,Co to je za sprosťáka, on na mě vystrčí zadnici.‘ Dělali jsme si legraci.“

V Damašku je francouzští legionáři odvezli do kasáren. Dostali matrace, polštáře a deky. „Šli jsme přes celý nádvoří, a najednou vidíme velikánský vrata jako garáž, ale to je garáž, to je pro letadlo. On říká: ,To je váš chamber tschecoslovaque.‘ Pokoj pro Čechoslováky. Ja řikám: ,To je krásný.‘ Tak jsme to otevřeli, to bylo krásný, volný, beton na zemi, špíny. On řiká: ,To je chamber tschecoslovaque, je válka, přece nemůžete žádat, abysme vám dali hotel.‘“ V noci na ně zaútočili štěnice, spát se vůbec nedalo. Vyřešili to tím, že jezdili spát jinam.

Ráno, v poledne a večer dostávali pět litrů vína, ale bylo ho na ně příliš. Rozdávali to potom francouzským legionářům. „Cizineckýmu legionáři nelze říct, jestli pije víno, on by se v něm koupal, kdyby to šlo.“

Výcvik v poušti

Brzy byl pan Krob odveden na pět let do francouzské Cizinecké legie. „Byla tam ale poznámka, že v případě, že bude československá armáda, budeme uvolněný do tý armády.“ Posléze odjeli vlakem do Bejrútu, tehdy velmi bohatého města. Francie však vstoupila do války a transport z Bejrútu dále byl pozastaven.

Po pádu Francie měla být francouzská Cizinecká legie v Bejrútu nahrazena jednotkami loajálními vichystickému režimu. Čechoslováci žádali Brity, aby je vzali do Palestiny, ale Britové zprvu nechtěli. „Tak jsme si udělali sami mezi sebou takovou skupinku tří lidí, že tam půjdeme k těm Angličanům žebrat, aby nás vzali. Tak jsme řikali tomu majorovi anglickýmu, že nám hrozí, že nás popravěj a že to potom bude na něj.“Nakonec jim Britové umožnili odjet do Palestiny. Československých vojáků bylo celkem padesát, k nim se přidalo ještě asi sto dvacet československých civilistů z Bejrútu.

Podmínky v anglickém táboře byly ze začátku tvrdé, vstávali v šest hodin ráno, kopali záchody a dělali jinou těžkou práci. To trvalo asi deset dní. „Najednou přišel ten 29. červen 1940. Všichni se sešli, povznesli vlajku, nám dali prapor náš. My na to koukali jak blbý, plakali jsme. Nám řekli: ,V této chvíli jste Čechoslováci a jste svobodní občané.‘ Dovedete si představit – jste svobodnej občan, nemusíte chodit kopat záchody, nic. Jste na úrovni anglického vojáka.“ Přemístili je do kasáren v Gedeře. „Tak tam začala ta druhá fáze, to znamená československej voják na půdě Palestiny.“

V Gedeře dostali uniformy a chodili cvičit na poušť, kde je málo vody. „To je základ cvičení na Středním východě. To jsme courali po kopcích a měli jsme zakázáno pít vodu. Dostali jsme na den jeden litr vody a ten si musíme schovat.“ A skutečně i později při bojích v poušti dostávali litr vody denně. V Gedeře strávili asi 9 měsíců a poté se dostali do Jericha. „Jericho, to je krásné místo, tam nic není, žádná voda, jenom poušť a písek, tam nic neroste a je to 286 metrů pod mořem. Teplo, 40–50 stupňů ve stínu, tam jsem se cvičili na Afriku.“

Z Jericha se přesunuli 24. prosince do Západní pouště v Egyptě. „Učili jsme se nepít a vydržet.“

Tobruk

Čechoslováci vytvořili 11. československý pěší prapor – „Východní“. Nejprve byli posláni do Sýrie, aby ji vyčistili od vichystických jednotek. Dostali se až k Palmýře. Po bojích se pan Krob sešel s majorem (nebo snad štábním kapitánem – z vyprávěni to není jasné), pod kterým sloužil: „Major mi říká: ,Jaroslave, my půjdeme do nějakých jiných bojů, teďkon.‘ Já jsem říkal: ,No, dobrý, a kam?‘ On říká: ,Jsou tady místa, jsou tady. Buď pojedeme na Kypr, nebo pojedeme do Tobruku, nebo do Habeše.‘

V Egyptě pak k československým vojákům promluvil podplukovník Klapálek. „Říkal: ,Oni mně nabídli Kypr, to byste se váleli, a dělat to, ne, mládenci. Vy jste přišli bojovat a musíte bojovat!‘ On to řekl otevřeně: ,Do Habeše, tam nás nevzali, protože tam už šli Angličani. Nám zbývá jedině Tobruk.‘“

Po několika dnech je odvezli na torpédoborcích do Tobruku. Ke konci byla cesta nepříjemná, lodě musely manévrovat kvůli hrozbě torpéd. „To bylo strašný, i Klapálek zvracel, i chlapi, který byli u kulometů, zvraceli – a oni jsou na to zvyklí na tohle, to se nedá nic dělat. Loď musela každých osm minut měnit směr, protože když se vystřelí torpédo, tak torpédo jde asi osm minut na loď.“

„Přijeli jsme tam k půlnoci a bylo tam bombardování, težký bombardování to bylo, to hořelo. Tam hořel celej ten přístav. Čekali jsme, po jedný hodině, oni odtáhli pryč, Němčouři, pak začalo vyloďování.“ Nějaký australský voják je odvedl k autu – byla taková tma, že se museli navzájem držet za ruce. Ve 3 hodiny ráno přijeli na planinu. Australan jim řekl, že tam jsou díry, do kterých si můžou vlézt a kde můžou spát. Ráno šli na snídani do australské kuchyně: „Teď oni nám dali čaj a ten čaj byl slanej. Jeden říká: ,Ten čaj, to je hnus.‘ A on ten Australan říká: ,To si musíte zvyknout, my máme jenom mořskou vodou.‘“ K jídlu dostávali corned beef (hovězí v konzervě), rýži, makarony a spousty sardinek. „Chleba neexistuje, pečivo neexistuje, mouka neexistuje, ovoce to vůbec, my těžko dostávali i cigarety.“

Podmínky v Tobruku byly velmi těžké. „Ten Tobruk nebylo vůbec nic krásnýho, my jsme se nemohli koupat, my jsme se nemohli mejt. Oni nám dávali jednou za dva měsíce mejdlo na mořskou vodu, abysme se v moři mohli mydlit. To není ono, akorát je to hladký, ale žádnou pěnu to nedělá.“ Každé ráno střílelo na Tobruk německé dělo z města Bardia, vzdáleného asi 20 km.

Pan Krob v noci rozvážel zásoby na frontu a musel při tom projíždět se zásobovacím automobilem skrz minové pole. S kamarády zjistili, že v tobruckém přístavu je potopených asi 42 lodí, které vezly zásoby. Vzali si plynovou masku a potápěli se, aby našli zásoby. Bylo to namáhavé, někdy našli zbytečnosti, někdy třeba bednu s 50 000 cigaretami, které si rozdělili – každý dostal asi 2 000 cigaret.

Celkem strávil Jaroslav Krob v Tobruku 5 měsíců.

Výcvik v Haifě na protiletadlový pluk

Po Tobruku dostali vojáci dovolenou a poté byli přesunuti do Haify. Vytvořili z nich 200. protiletadlový pluk. „Dostali jsme moderní výzbroj, asi 42 kanónů protiletadlovejch, munici pochopitelně – tisíce kusů munice. Začali jsme se učit střílet z těch kanónů. Tak to bylo v Haifě jako dobrý místo. Stříleli jsme do moře. Asi tři měsíce jsme tam byli, už jsme byli vycvičený. To se musí každý den – cvičit, cvičit, cvičit. To neexistuje – nějak ležet, teď máme volno. Klapálek nám nenechal volno, Klapálek to byl sadista. Já ho měl rád.“

Po výcviku se pluk přesunul do Egypta, posléze odjel do Bejrútu, aby zajistil protiletadlovou obranu města. „Tak to bylo jako krásný, dobrej to byl job.“

Cesta do Anglie

V Bejrútu strávil pan Krob měsíc a vrátil se do Egypta. Společně s 8. armádou generála Montgomeryho se účastnil ofenzívy v severní Africe a znovu se dostal do Tobruku.

„Odtamtuď jsme se vraceli zpět, odevzdali jsme všecko a jeli jsme kolem Afriky. V Suezu jsme se nalodili, pak se jelo přes rovník na Madagaskar. Z Madagaskaru se jelo do South Afriky. Ze South Afriky se jelo do Sierra Leona, ze Sierra Leone se jelo do Liverpoolu. To je šest neděl. Bylo nás moc, asi 6 800. Měli jsme 12 pekáren na lodi, asi 20 kuchyní.“

Loď, na kterou se v červenci 1943 nalodili, se jmenovala Mauretánie a ve srovnání s podmínkami v poušti byla luxusní. Vezla zmražené maso, obrovské zásoby sladké vody, ve které se vojáci mohli i koupat. Loď byla tak dobře zásobená, že si Češi po dlouhé době mohli dát i pečenou kachnu. „Tam jsem poprvé pil, co jsme tam viděli, Coca-colu.“

Cesta byla zajímavá. Po odplutí z Madagaskaru na ně zaútočily malé jednomístné ponorky, loď jim však unikla. V Kapském Městě byla zima a sníh. Loď se zde zdržela asi 4 dny, pan Krob a jeho přátelé tak díky tomu získali čas na prohlídku města. Se známými si např. zašel „na tancovačku“ do kostela. „Tak jsem tam vešli dovnitř a skutečně tam nahoře byla tribunka, tam byl pan farář ještě s nějakejma těma svejma, díval se na nás a modlil se nad náma. A dole okolo byly samý tancovačky jižanský.“ Navštívil také místní baťovce.

V Anglii

Po zastávce v Sierra Leone loď odplula směrem k Jižní Americe, aby se vyhnula německým základnám na Kanárských ostrovech, poté zamířila do Kanady a odtud v konvoji mnoha lodí do Liverpoolu. V přístavu se Mauretánie dočkala slavnostního uvítání.

Českoslovenští vojáci byli odvezeni do tábora v Midlands. Tábor byl postaven v zámeckém parku. „Pěkný to bylo, čistý, krásný, hlavně tam nebyly štěnice.“

Československý protiletadlový prapor byl po příjezdu reorganizován a rozdělen do několika částí. Pan Krob k tomu říká: „Já jsem se dostal do tý největší části, my jsme dělali tu motorizovanou pěchotu. Byl to docela pěkný zážitek, obrněný vozy pořád, tanky... Některý se dostali k tankistům, něco se dostalo k dělostřelcům, něco se dostalo potom k průzkumný četě, to je to nejhorší.“

Pan Krob se stal postupně velitelem čety, roty a praporu. „Tam se nepovyšovalo, protože my jsme měli tolik důstojníků, že jsme z nich udělali vojáky. On měl tady hodnost kapitána, tady měl voják. Udělali celý čety – četa důstojníků. Oni potom dostávali normální povyšování, četař, důstojník, řekněme důstojník poručík a on byl rotný.“

Během pobytu v Anglii se pan Krob setkal se svým bratrem, kterého neviděl od roku 1938 – bratr byl četařem, sloužil u Leeds. „Byl jsem v Ritzu, jdu tak po náměstí, s autem jsem tam byl, jdu tak po náměstí a říkám si – podívám se, co je tady dobrýho k jídlu... Vždycky člověk hledá něco jinýho, než je v kuchyni. Tak jsme tam šli, a najednou koukám, jeden pán v uniformě jde proti mě: ,Co ty tady děláš?‘ On řiká: ,Ježišmarjá, my se snad najdeme vždycky jenom v cizině.‘“

Invaze v Normandii

Z tábora v Midlands byla jednotka pana Kroba přeložena do Edinburghu. „Dostali jsme nový zbraně, tanky a obrněný vozidla. Řikám: ,Tak co je, co to bude?‘ On řiká: ,Invaze.‘ To bylo v červnu.“ Po skončení výcviku naložili tanky na trailery a vydali se s nimi do jižní Anglie. „Tam na pobřeží, tam bylo skladováno tisíce kanónů, tisíce tanků, tisíce všeho možnýho, takový množství, že si to neumíte představit. To jenom vidíte řady tanků, řady dělostřelectva, protiletadlový, těžký dělostřelectvo a polní dělostřelectvo, těžký kulomety...“

Tanky naložili do speciálních lodí. „Potom jsme vyjeli na moře. Jeli jsme dlouho, protože jsme čekali, až bude možnost se vylodit.“

Po vylodění byli Čechoslováci ubytování v táboře u Falaise, kde probíhala rozhodující bitva invaze v Normandii. „Jednou jsme tam tábořili a přišel ke mně brácha a říkal: ,Jaroslave, já mám pro tebe jednu zajímavou cestu.‘ Já jsem říkal: ,Jakou?‘ ‘Tady kousek je falaiská kapsa a v tý falaiský kapse zůstalo 30 000 Němců zabito a je tam ještě spousta věcí.‘ Aby jsme se šli na to podívat. Jenomže aparáty se nesměly brát, tam se nesmí fotografovat, tak jsme fotografovali očima. Já jsem říkal: ,Jak chceš jet?‘ ,Já mám motocykl.‘ Já jsem říkal: ,Tak vem motocykl a jedem.‘ Tak jsme tam přijeli, tam je takový údolí, 20 km kopce, malý údolí, a to bylo celý zamořený, úplně to smrdělo tam, strašně.“ Nakonec dojeli k jakémusi štábu, kde němečtí zajatci sbírali mrtvé vojáky, házeli je do jam a zapalovali je. „Nemůžeme vědět, kdo je tam pochovanej. Nikdo nemůže říct, jestli je to Němec, nebo Angličan, všecko se to tam hází.“

Obléhání Dunkerque

Po vylodění v Normandii se pan Krob účastnil obléhání přístavu Dunkerque. „Velitelem celýho toho úseku byl československý generál. Pod něho spadali Angličani, Kanaďani, Francouzi, všichni spadali pod něj. Když potom kapituloval maršál Frisius, Němec, když nakonec kapituloval, tak potom tam přišel generál Liška a podepisoval tam tu kapitulaci, tak nahoře na kostele vlála československá vlajka. Do dnešní doby nám Francouzi nemůžou zapomenout tohle. Už tenkrát říkali: ,Jaktože tam není první francouzská?‘“

Část úseku byla při obléhání vydělena francouzské armádě. „Němci byli mazaný a chodili a stříleli do nich. Jednoho krásnýho dne stříleli do toho místa, a nikdo jim neodpovídá. Tak oni šli až dopředu, až kde byl ten kulomet, a viděli, že tam byla figura, že tam nebyl člověk, že tam byla zabalená do dresu sláma. Šli dál, šli se psama, Němci. Viděli, že se tam Francouzi baví, že tam tancujou a děvčata tam maj. Bordel tam měli celej.“

Němci francouzského chování využili a jednoho dne zaútočili. Čechoslováci útok vůbec nečekali. Měli mnoho mrtvých a asi 100 zajatých. „Obsadili nám jednu výšinu, to byla naše výšina, ze který jsme viděli celý Dunkerque. Tu výšinu obsadili Němci a tu výšinu nám nikdy nedali.“Čechoslováci se ji pokusili dobýt, ale bezúspěšně, další útoky již neopakovali.

Liška po tomto útoku vyhodil Francouze, a tak zůstali jen Čechoslováci, Kanaďané a Britové.

„Potom přišla slavná chvíle, kdy nám řekli, že jedeme domů. Dunkerque kapituloval, Němci byli celý šťastný, ty vystřelili tísíce raket a těch feuerwerků a všeho možnýho, to byla strašná sláva. Taky toho měli už dost.“

Návrat do Československa

Po kapitulaci Dunkerque se pan Krob se svou jednotkou přesunul do Bruselu, kde byl dva dny ubytován v luxusním hotelu. Poté odjeli do Plzně. „V Plzni jsme se zastavili, tam jsme rozdávali těm lidem to žrádlo, aby viděli, že nejsme takový žebráci. To bylo dobrý, to byla tenkrát vidět ta láska těch lidí. Děkovali za cigarety.“

Jednotka byla ubytována v Nepomuku a převzala po Američanech oblast od Plzně přes Nepomuk až do Plané. Pan Krob jednoho dne dovolil jednomu ze svých vojáků, aby si odskočil do vedlejší vesnice navštívit maminku. „To jsem neměl dělat. Co čert nechtěl, on ten kluk prošel dovnitř do lesa, tam ho chytli Rusáci a uvěznili.“ Pan Krob musel nahlásit, že se mu ztratil voják. Velitel odešel za Američany a ti se obrátili na Rusy. Rusové řekli, že ho mají. „Oni si mysleli, že zdrhnul.“ Rusové zajatého vojáka zpočátku nechtěli vydat, ale nakonec ho Američané dostali zpátky.

Českoslovenští vojáci ze Západu se mohli pohybovat jenom na západ od demarkační linie. „My jsme nesměli ani do Prahy.“ 28. června mělo být defilé před prezidentem Benešem v Praze, Rusové však dlouho nechtěli československé vojáky z Plzně do Prahy pustit. Nakonec jim však dali propustku. „Dostali jsme povolení na 24 hodin.“ Na defilé se nakonec nepodívali (tak to vyplývá z vyprávění) a museli se vrátit do Plzně. Při návratu došlo ke konfliktu se sovětskými vojáky, kteří je nechtěli pustit zpět přes demarkační čáru.

Za 14 dní dostal pan Krob s kamarády dovolenou a mohl odjet do Prahy. Nastoupil do vlaku. „Teď tam stojej takový dědkové, fajfku, bavěj se a říkaj: ,Á, naši vojáci, pojďte, sedněte mezi nás, hrdinové!‘ Tak jsme tam seděli, přišel průvodčí, říká: ,Lístky.‘ Seděli jsme, nic jsme neřekli. Ten jeden starej dědek vstal a říká tomu průvodčímu: ,Koukej odsaď vodmáznout, než ti ji vrazím. Ty chceš od těch vojáků, který pro tebe bojovali, aby ti dali ještě peníze? Koukej mazat!‘ A on říká: ,Vždyť, já nic neřekl.‘ Skutečně nic neřekl.“

Perzekuce po válce

Pan Krob po demobilizaci nastoupil opět k Baťovi, dostal byt na Pankráci a vysoký plat. „Žil jsem si krásně, spokojeným životem.“

Netrvalo to však věčně: „Jednoho krásnýho dne přišli ke mně předseda závodního výboru KSČ a ta ředitelka. Říkala: ,Soudruhu Krobe, byl jste na hodinu propuštěnej.‘ Já jsem říkal: ,A proč? Důvody...? Já tu už šestnáct let poctivě pracuju, a dneska jsem neschopný?‘ Ona říká: ,Ne, to je něco jinýho. My jsme dostali příkaz ÚV KSČ, že zahraniční vojáky, zápaďáky, nesmíme zaměstnávat, nemají v zahraničním obchodě co dělat.‘“

Brzy ho v jeho bytě navštívili lidé z ministerstva obrany. „On říká: ,Podívejte, soudruhu, krásnej byt tady máte, to je zbytečný pro vás. Do čtrnácti dnů se odsud vystěhujete, 32 kilometrů za Prahu, bez náhradního bytu. Když to neuděláte, tak my vám pomůžeme. To je příkaz!‘ Já jsem říkal: ,Pánové, na to nemáte právo. Ten byt byl danej na mě, na žádnýho vojáka, na mě, na civilistu.‘ ,My už jsme byli na Národním výboru Praha 4 a sepsali jsme to všechno, teď je to vojenskej byt a hotovo.‘“ Přes svého kamaráda pak získal pan Krob náhodou náhradní byt v Černošicích.

Po propuštění z práce se musel hlásit na pracovním úřadě na Praze 1. Tam mu řekli: „Pro vás nic není, jenom lopata a krumpáč.“ Pan Krob byl však po těžké operaci ledvin. Úřednice, sama lékařka, mu to však nevěřila a řekla: „Já vám kašlu na vaše papíry, ty si strčte do prdele.“ Pan Krob musel jít na nové vyšetření do Vojenské nemocnice. Doktor, který Kroba vyšetřoval, byl jeho starý známý. Krob mu vysvětlil svůj problém a doktor řekl: „Já ti dám takový vysvědčení, že oni budou zticha.“

Pan Krob k lopatě a krumpáči nemusel, ale úřednice na pracovním úřadě z něj stejně udělala dělníka. „Dala mi papír, že musím pracovat v teplým prostředí, ale pokud možno jako dělník.“

Pan Krob nemohl najít zaměstnání. Nakonec mu opět pomohl jeden kamarád, který ho poslal za Imrichem Hudcem, který sloužil pod Krobem v armádě a nyní pracoval jako výrobní ředitel gramofonových závodů. Krob k němu zašel do kanceláře. „Já jsem říkal: ,Imrišku, prosím tě, buď tak laskav, nemáš pro mě nějaký zaměstnání?‘ On říká: ,Pro tebe vždycky!‘“ Pan Krob nastoupil jako skladník na Žižkově, kde pracoval dva roky. Potom přešel do jiného závodu. „Já jsem pracoval jako dělník, na dělnickej plat a v seznamu dělníků, ale ve skutečnosti jsem dělal odbyt a všechno. Mimořádně jsem dostával prémie.“

Natočila Barbara Kopecká, 22. 8. 2004

Zpracoval Vladimír Kadlec, 23. 7. 2009