Miroslav Krobot

"Moje maminka byla z křesťanské rodiny, poměrně silně věřící, chodili do kostela. Tatínek nebyl věřící a nebyl v komunistické straně. A vlastně jakoby taková naše výchova byla, myslím si, zcela běžná, nebyl to žádný extrém na tu ani na druhou stranu. My jsme byli, myslím si, taková šedá zóna jako rodina, bych řekl. Ale narazil jednou táta velmi tvrdě na režim komunistický. Pracoval jako elektromontér v EZ Brno, což byl takový socialistický podnik. A jednou ten podnik dostal nabídku stavět nějakou továrnu elektrozařízení v Afghánistánu. Tátovi bylo kolem padesáti a byl to pro něj prostě vrchol jeho pracovní kariéry. On byl předtím v NDR, ale přece jen Afghánistán... Tak si začal všechno o tom číst a zajímal se o to. A skončilo to tím, že od uliční organizace komunistické strany nedostal posudek, jako že není důvěryhodná osoba, aby mohl vycestovat do zahraničí. Tak smutného jsem ho už nikdy víckrát neviděl. To je takový konkrétní příklad toho, jak to bylo."

"Vlastně na gymnáziu jsme měli takovou skupinu studentů, kteří jsme si psali nějaké povídky, psali jsme si i divadelní hry, které jsme, myslím si, i realizovali. Byli to Študáci a kantoři, pokud si pamatuju. Měli jsme kapelu hudební a veškeré takové ty kulturní věci mě začaly zajímat. Ale to byl tak nějak až teprve druhý ročník gymnázia. A potom vlastně úplně nezávazně, protože přijímačky na umělecké školy jsou před přijímačkami na další vysoké školy, tak jsem si tak jako nezávazně podal přihlášku na JAMU do Brna s tím, že jsem vůbec nepočítal, že bych mohl být brán vážně. A dostal jsem se. V osmnácti nebo devatenácti letech. Což si myslím, že je velmi brzo na tenhle obor, že ty zkušenosti ještě člověk nemá. Ale už jsem tam byl."