The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Krobot (* 1951)

• narozen 12. listopadu 1951 v Šumperku

• vystudoval gymnázium

• v roce 1975 absolvoval studium režie na JAMU v Brně

• poté nastoupil do divadla v Chebu, následně do Hradce Králové, kde v roce 1982 režíroval Romea a Julii

• od roku 1984 působil v Realistickém divadle v Praze

• před kamerou debutoval rolí otce v Příbězích obyčejného šílenství (2005) Petra Zelenky

• v letech 1996 až 2014 působil jako umělecký šéf Dejvického divadla v Praze

• hrál v animovaném snímku Alois Nebel (2011), jenž získal Cenu EFA pro nejlepší animovaný film

• za své inscenace dostal několik cen Českého literárního fondu, například v roce 1985 za režii Čáry na dlani nebo v roce 1988 za inscenaci Merlin aneb Pustá zem

• od druhé poloviny 80. let hostoval v Národním divadle, poté tam začal pracovat jako kmenový režisér

• jeho celovečerním debutem je film Díra u Hanušovic z roku 2014

• dodnes se věnuje režisérství a herectví

„Nikdy jsem nechtěl být herec a režisér,” říká hned v úvodu svého vyprávění Miroslav Krobot, který se dnes řadí mezi známé a úspěšné české režiséry a herce. Narodil se 12. listopadu roku 1951 v Šumperku.

Tiché nesnášení komunistického režimu

Jeho tatínek byl za první republiky národní socialista, maminka coby silně věřící, jejíž rodina chodila do kostela, byla zase celý život příznivkyně lidovců. Jejich výchovu označuje za normální, žádný extrém ani tam, ani tam. Rodina doma, jak říká, tiše nenáviděla tehdejší komunistický režim.

Miroslav Krobot vzpomíná například na to, jak se jeho tatínek, který nebyl členem komunistické strany, s režimem střetl kvůli pracovnímu výjezdu do zahraničí. Pracoval totiž jako elektromontér v EZ Brno, když podnik dostal nabídku postavit v dalekém Afghánistánu továrnu na elektrozařízení.

„Tátovi bylo kolem padesáti a byl to pro něj vrchol pracovní kariéry. Předtím byl v NDR, ale přece jen Afghánistán... Tak si o tom začal všechno číst a zajímal se. A skončilo to tím, že od uliční organizace komunistické strany nedostal posudek, jako že není důvěryhodná osoba, aby mohl vycestovat do zahraničí. Tak smutného jsem ho už nikdy víckrát neviděl,” vzpomíná Miroslav Krobot.

Cesta k herectví a divadlu

Na gymnáziu byl ve skupině studentů, kteří si psali vlastní povídky nebo divadelní hry a následně je také realizovali, respektive režírovali.

„Měli jsme hudební kapelu a veškeré ty kulturní věci mě začaly zajímat, to byl tak druhý ročník gymnázia,” vzpomíná dnes. I proto si poté zcela nezávazně, neboť přijímací zkoušky na umělecké školy jsou před zkouškami na další vysoké školy, podal přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně.

„S tím, že jsem vůbec nepočítal, že bych mohl být brán vážně. A dostal jsem se,” říká Miroslav Krobot, kterému tehdy bylo 18 či 19 let. “Což, myslím si, je velmi brzy na tento obor, protože ty zkušenosti člověk ještě nemá. Ale už jsem tam byl,” dodává. V roce 1975 tak na brněnské JAMU absolvoval studium režie.

Režim zasahoval i umění

Komunistický režim však, jak popisuje Miroslav Krobot, zasahoval i do umění, respektive herectví a divadelnictví, ve kterém se pamětník později pohyboval právě ještě v dobách minulého režimu.

Po studiu JAMU nastoupil do divadla v Chebu a následně do Hradce Králové, kde v roce 1982 zaujal svým režijním zpracováním Romea a Julie. Režim byl i tak všudypřítomný.

„Ovlivňovalo to třeba výběr her, co se mohlo hrát, co se nemohlo hrát, a tím pádem to ovlivňovalo i herectví. Výběr her byl tenkrát takový, že první byly hry ze Sovětského svazu, těch bylo třeba 30 procent, pak hry ze zemí socialistického tábora, dalších 30 procent, pak zhruba 30 procent české původní nebo klasické hry a zbytek deset procent byly hry ze Západu,” vypráví Miroslav Krobot. „Omezení toho, co se mohlo hrát, bylo dané. Takže ani herci nehráli role, které by si představovali, že by mohli hrát,” dodává. On sám za minulého režimu herectví zakázané neměl, párkrát se ale stalo, že po dvou či třech reprízách museli hru stáhnout, neboť nebyla takříkajíc dostatečně socialistická. “S tím jsem se setkal, ale byly to úplné hlouposti,” říká dnes.

Miroslav Krobot vystudoval režisérství, a ačkoli je to podle jeho slov daleko náročnější obor než herectví, kterému se také věnuje, má ho raději. “Cítím se v tom pevnější v kramflecích,” říká. Ostatně herectví jako takové ho zajímá i jako předmět studia a rád se mu věnuje, zhruba 20 let vyučoval na DAMU.

Na podpis Charty 77 prý neměl odvahu

„Vždy jsem měl trochu problém, protože jsem nebyl dostatečně odvážný, abych třeba – což jsem hrozně chtěl, tu odvahu najít – se zapojil do nějakého disentu. Takže jsem například podepsal petici za propuštění Václava Havla, Několik vět jsem podepsal, ale nepodepsal jsem třeba Chartu 77. Na to jsem neměl odvahu. To byla taková moje úlitba, abych to mohl dělat, to divadlo,” vzpomíná Miroslav Krobot.

Za totalitního režimu strávil několik let v oblastních divadlech, i tady se střetával s komunistickým zřízením. „Režim si dával velký pozor, aby se nehrály věci, které byly protirežimní,” vzpomíná.

Od roku 1984 působil v pražském Realistickém divadle. Od druhé poloviny 80. let hostoval v Národním divadle, kde se později stal také kmenovým režisérem. 

Premiéra doprovozená změnou režimu

V revolučním roce 1989, přímo v den 17. listopadu, měl Miroslav Krobot premiéru inscenace Maryša ve Švandově divadle. Díky tomu byl přímo v centru dění všech tehdejších událostí, které nakonec vedly k pádu režimu a takzvané sametové revoluci.

„Myslím, že [premiéra] byla docela povedená. Jenže po premiéře začali do Realistického divadla chodit zkrvavení studenti a vzniklo tam, že svoláme všechny herce a divadelníky v Praze a začne se stávkovat. Takže jsem byl přímo v centru, u toho nápadu, kdy se to stalo,” vzpomíná s tím, že byl také členem delegace Občanského fóra, které se vypravilo na jednání na Úřad vlády.

V letech 1996 až 2014 působil mimo jiné jako umělecký šéf Dejvického divadla, za jehož působení získala instituce mnohá ocenění.

Před kamerou debutoval v roce 2005 ve snímku Petra Zelenky s názvem Příběhy obyčejného šílenství, dále hrál například v animovaném filmu Alois Nebel. Za své inscenace získal několik cen Českého literárního fondu, například v roce 1985 za režii Čáry na dlani nebo v roce 1988 za inscenaci Merlin aneb Pustá zem.

V uměleckých šlépějích pokračuje také dcera Miroslava Krobota Lenka, která je též herečkou a stejně jako její otec je spjata s Dejvickým divadlem.