Daniel Kroupa

„Nedá se říci, že by Václav Havel byl zastáncem ,nepolitické politiky´, on byl politicky neobratný a politice málo rozuměl, tak jako ostatně my všichni. Když jsme založili Občanskou demokratickou alianci, pár měsíců nato jsme měli s Václavem Havlem jakési sezení a on se mě velmi intenzivně vyptával, jak to, že jsme založili stranu, že to je zvláštní, že právě my, ačkoli v disentu jsme se neprofilovali jako straníci. Zatímco Ruda Battěk, který se v disentu profiloval jako sociální demokrat, tu sociální demokracii ne a ne založit. Václava Havla to zajímalo a dá se říci, že to i podporoval. A druhá věc, která rozbíjí ten obraz nepolitické politiky Václava Havla, byl určitý tlak, který v březnu nebo dubnu 1990 začal vyvíjet na koordinační centrum OF, aby se rozpustilo a nechalo prostor politickým stranám. V té době jsme už připravovali volby a to by byla katastrofa, kdyby tady vyhráli lidovci, socialisté a komunisté. V tom jsme mu rozhodně nevyhověli. To rozhodně nekoresponduje s představou Václava Havla jako zastánce nepolitické politiky. Ostatně to o něm začali šířit Emanuel Mandler a Bohumil Doležal poté, co neuspěli se svojí Liberálně demokratickou stranou a začali z toho obviňovat Václava Havla, který je nebral příliš vážně. Ale to byly spíš osobní vztahy než Havlova nepolitická politika.“

„Z Vašeho vyprávění se zdá, že jste žil jako vzorný disident, tedy jako člověk, který o Státní bezpečnosti věděl, setkal se s ní a rozhodl se nevypovídat. Uvědomil jste si někdy, že jste řekl, co jste říct nechtěl, a zpětně toho litoval?“ – „Při výsleších jsem se poměrně dlouho snažil hrát hru na kočku a myš: člověk něco zapřel, jindy odmítl vypovídat, ale zároveň vyslýchajícím poskytl spoustu informací, které mohli použít i proti jiným lidem. U výslechů jsem dlouhou dobu mluvil, pak jsem si ale uvědomil, že mi to v ničem nepomáhá a že čím víc se s estébáky bavím, tím jsou výslechy delší. Když jste u výslechu deset jedenáct hodin, jdete domů úplně psychicky vyčerpaný z napětí, abyste něco nevyzradil. Za tak dlouhou dobu toho ale napovídáte spoustu. Já jsem se domníval, že tím, o čem jsem se s estébáky bavil, nikomu neuškodím, a přesto šlo o zneužitelné informace.“

„Když se v roce 1989 probouzely různé politické organizace, činnost agentů Státní bezpečnosti se zajímavým způsobem aktivizovala. V mém bytě proběhly dvě schůzky, na nichž se diskutovalo o založení politické strany. O její povaze jsme já a Pavel Bratinka vedli spor s Václavem Bendou a jeho přáteli. Státní bezpečnost měla na těchto schůzkách své lidi a jeden z agentů tam dostal takřka hysterický záchvat, křičel, že stále jen diskutujeme, ale žádnou politickou stranu jsme nevytvořili. V ten moment mi blesklo hlavou: ,To musí být estébák! Nemá co hlásit svým nadřízeným a je z toho nervózní!‘“

„ODA samozřejmě jako konzervativní strana kladla velký důraz na majetková práva, vlastnická práva a respekt vůči nim a z toho přirozeně vycházel požadavek restitucí. To se ale lidem tehdy jevilo jako z jiného světa. Ale v tom Špalíčku, jak tam přijížděli ze zahraničí emigranti, vyjadřovali zájem, že chtějí vrátit zpátky majetky, které jim režim neoprávněně zabral... začínaly se rýsovat možnosti, že jakási forma restitucí by být měla.“ – „Můžete to podrobněji popsat?“ – „V zahraniční komisi koordinačního centra působila také Dáša Havlová [manželka Ivana Havla], často hovořila s emigranty, říkala, že s těmi zabavenými majetky by se mělo něco udělat. Já, Pavel Bratinka, Tomáš Ježek, ekonomka Zemplinerová, Roman Češka jsme vypracovali první návrh na restituce. Tehdy jsme postupovali velmi opatrně, vycházeli jsme z toho, že vláda má představu reformy odstátnění podniků převodem na akciové společnosti, pak, říkali jsme, by část těch akcií měla odškodnit lidi, kterým režim ty majetky sebral. Když to bylo hotové, zavolal jsem Pavlu Rychetskému, dali jsme si schůzku v parlamentu, vysvětlil jsem mu to a on říkal: ‚No snad nechcete vracet továrny fabrikantům?‘ Říkal jsem, něco takového, pokud by to bylo nepřijatelné, alespoň formou akcií by odškodněni být měli, protože majetky jim byly odebrány protiprávně. Týká se to i bytů, domů, zabavených majetků po emigrantech. To je přece křivda, ke které se OF musí postavit. Rychetský to uznal a on vypracoval první návrh zákona o mimosoudních rehabilitacích, který prošel vládou, který jakýsi prvek takového odškodnění obsahoval.“

„Tatínek mě cílevědomě zasvěcoval do pražských vináren a restaurací v centru. On je znal ještě z první republiky a mnozí číšníci si ho ještě z té doby pamatovali, takže ho oslovovali jménem. Měl jsem v hlavě veliký guláš, protože kdo ví, jak se ty restaurace jmenovaly za komunismu, ale pro tatínka byla U Zoufalého, žádný palác Blaník, ale Fénix, chodilo se k Paukertovi, používal tato stará jména. Všechny ty vinárny, restaurace jsme obrazili, tatínek mě zasvěcoval zcela cílevědomě. Ukazoval mi třeba čtyři pány, co se hádají, říkal, to jsou homosexuálové a řeší rodinný spor. Tamhlety tři dámy, co tam sedí a dívají na nás, jsou prostitutky, těch se vyvaruj. A tamhleti dva, co sedí u stolu, jsou estébáci, na ty si dej pozor. Striktně dodržoval pravidla. Občas jsme chodili ze školy si dát vepřenku do baru Koruna a k tomu malé pivo. Tatínek nad tím kroutil hlavou: ,Já jsem v životě nestál u jídla. Chci si sednout a být slušně obsloužen. A když nemám dost peněz, jdu do restaurace a dám si jenom polívku s chlebem.‘ V tomhle jsem měl tuhletu školu. Tatínek mi koupil látku na šaty, zavedl mě ke krejčímu Pošustovi, ten mi ušil na míru elegantní oblek – střih pozdní 30. léta. Pak mě vzal k holiči, který mi udělal střih ve stylu konce 30. let. A vrcholilo to kloboučnictvím. Dlužno poznamenat, že v té době klobouky nosili jenom staří lidé, z mladší generace by ho nikdo nevzal na hlavu. Takto oblečený jsem přišel v prvním ročníku střední školy, otevřel jsem dveře, třída zmlkla, chvíli se na mě dívali a následoval obrovský výbuch smíchu. Vypadal jsem asi jako gangster z Chicaga. Zatvrdil jsem se a od té doby jsem hrdě nosil klobouk. Oddělil jsem se od své generace, která tehdy šílela po Beatles, mně to šílenství bylo hrozně protivné. Odmítal jsem poslouchat i Beatles a veškerou rockovou hudbu a místo toho jsem okázale chodil na jazz.“

„Klause tam [do Občanského fóra] pozval Ivan Havel, já jsem přivedl Tomáše Ježka. Oba se na sebe dívali nepřátelským pohledem, přestože v Prognostickém ústavu seděli u jednoho stolu a byli od studentských let přátelé. Ale už tehdy bylo zjevné, že tam je veliká rivalita. A ten pan inženýr Klaus, který tam chodil a jehož jméno si Václav Havel pořád nemohl zapamatovat a pletl si ho, tam obíhal disidenty a se všemi si chtěl tykat. Když se Kocábovi s Horáčkem povedlo domluvit setkání s Adamcovou vládou, Václav Havel chtěl, abychom sepsali soubor požadavků, které má vládě předložit. Určil mě, Tomáše Ježka, Marvanovou, Emila Ščuku. Šli jsme na chodbu to sepisovat. Přiběhl Petr Pithart a říkal, že v šatně baletek ve sklepě profesor Jičínský sepisuje také. My jsme říkali, ale toho nikdo nepověřil! To musíme zpracovat my. Dali jsme tam propuštění politických vězňů a další požadavky. Navrhl jsem, že má požadovat také přístup OF do rozhlasu a televize. Petr Pithart přiběhl a říká: ‚To tam profesor Jičínský nemá, že to prý nemá žádný právní podklad.‘ Já říkám: ‚Petře, ale bez přístupu do rozhlasu a televize je s námi konec.‘ Tomáš Ježek v noci ten papír, který jsme vytvořili, vzal, že ho přepíše a že druhý den ho po někom pošle, protože manželka byla nemocná a musel ji odvézt do nemocnice. Ráno sháním přepsaný papír, nikde není. Ježek říkal, že to dal Václavu Klausovi. To bylo poprvé, kdy jsem slyšel to jméno, pochopil jsem, že to je ten inženýr, který obchází disidenty. Chtěl jsem to po něm, že ten dokument musím dát Václavu Havlovi, on to zatloukl, že nic nedostal. Tak jsem na pana Klause zakřičel. On prý, že to dal Dienstbierovi. Tomu to ale taky nedal. Šel jsem za ním opravdu zostra: ‚Otevřete tu aktovku!‘“ – „Proč vám to nechtěl dát?“ – „A samozřejmě, že ten dokument tam byl.“ – „A proč vám to nechtěl dát?“ – „Nechtěl to dát proto, že se domníval, že to vypracoval Tomáš Ježek a že by tím Ježkovy akcie stouply nad ty jeho. Nám ostatním šlo o úspěch revoluce a panu Klausovi šlo o jeho vlastní úspěch. To byl okamžik, který předurčil můj postoj vůči tomuto člověku.“

„Ta výjimečnost byla jednak daná obrovskou erudicí, kterou měl, která byla nesrovnatelná s tím, co předváděli ostatní. Ale to, co fascinovalo nejvíc, byla jeho myšlenková poctivost. Zažil jsem přednášku o Hérakleitovi, kterou velmi promyšleně přednesl, a příští týden se měl věnovat jinému filozofovi, ale vrátil se k tomu a řekl, víte, já jsem to ještě promýšlel a zjistil jsem, že jsem výklad toho Hérakleita udělal povrchně, takže se nezlobte, vezmu to ještě jednou a zkusím to udělat pořádně. Ten výklad šel myšlenkově do hloubky. Nebyl prostor, aby se na jeho seminářích někdo předváděl se svými znalostmi, protože hrozilo, že se zesměšní. A Patočka každého úzkostlivě nutil, aby se obrátil čelem k té věci, o které se mluví. Ta nesmírná věcnost, kterou Patočka prosazoval i na přednáškách a seminářích, ta byla... nedovolil nikomu, aby mu utíkaly myšlenky, aby předváděl něco ze sebe. Tam muselo jít o filozofii samotnou. A když se někdo chtěl předvádět, Patočka neváhal a toho člověka vyhodil. Mnozí se ho báli, protože byl nesmírně přísný. Neodpustil neznalost. Když někdo s ním chtěl debatovat o autorovi, Patočka ho nutil, aby přečetl celé jeho dílo. Celé dílo! Ne jen jednotlivé kousky. A to v originále, pokud možno, ne v překladech. V těch se ztratí to důležité. Tlačil nás ke studiu řečtiny, abychom mohli číst Platóna a Aristotela v řečtině. Když se jednalo o Tomáše Akvinského a vedla se debata, Patočka přimhouřil oči a důležitou pasáž ocitoval zpaměti v latině. A když se mluvilo o Kantovi, samozřejmě předpokládal, že člověk četl Kritiku čistého rozumu v němčině. Tenhle vysoký standard, tomu nikdo nestačil.“

„První mítink byl v Riegrových sadech, přišel velký dav lidí. Ruda Battěk vystoupil na pódium, zadíval se do davu a věděl jsem, že mu v hlavě rotují... vnímal komičnost té situace. Jeho první slova byla: ‚Lidičky, volte mě!‘ To byl nejstručnější předvolební projev, co tam kdo kdy měl. S Jirkou Rumlem a Rudolfem Battěkem jsme objížděli pražské hospody a náměstí. Vystupoval jsem na mítinku s Františkem Nepilem, v Jinonicích s Janem Kačerem. Těšil jsem se na jeho politický projev, a on tam recitoval básně. Tomu předcházela příprava, byl jsem členem volebního týmu Občanského fóra. První, kde jsme se zhádali, byla hesla. Ivan Gabal, který byl předsedou, chtěl jediné heslo: ‚Víme, chceme, dokážeme.‘ S odstupem si myslím, že nebylo úplně hloupé. Ivan Rynda prosadil: ‚Strany jsou jen pro straníky, Občanské fórum je pro všechny.‘ Tohle heslo se mi nelíbilo, ale také se uplatnilo. Já jsem prosazoval: ‚Pojďte s námi do Evropy.‘ Zůstalo: ‚S námi do Evropy.‘ Tohle byla tři základní hesla volební kampaně OF.“

„Už i vizuálně se to změnilo. V roce 1968 byl na filozofické fakultě pod schody takový bufet a tam byl život, seděli tam studenti a vyučující a vedli vášnivé diskuse, tepalo to tam životem. Probíhaly tam rozmanité přednášky, dojížděli lidé ze zahraničí, z Francie, z Německa… V okamžiku normalizace spadla klec. Řada zajímavých vyučujících – já jsem třeba navštěvoval seminář prof. Michňáka o dějinách a dějinnosti – ten se na začátku roku 1968, když lidé jako Miloš Zeman vstupovali do strany, omluvil studentům, že je učil marxismus, roztrhal před studenty stranickou knížku a vystoupil. Tak s tím člověkem samozřejmě brutálně zametli. Takových tam byla řada, kteří museli odejít. Přicházeli noví, oddaní marxisté-leninisté nebo to předstírající. Navíc ti lidé postrádali odpovídající odbornou kompetenci. Vyučující, který přednášel o Platónovi, nejenže neuměl řecky, ale ani ta díla neznal v češtině, měl to jenom z učebnic. To byl veliký úpadek.“

„Mně to poprvé [při prvním čtení] zas tak důležitý nepřišlo. Až po podpisu mně začal docházet význam té Charty. Bral jsem to jako jednu z mnoha petic. Neprohlédl jsem hned genialitu té myšlenky. Ta genialita spočívala v tom, že ten režim tím, že vyhláškou 120 přijal lidská práva jako součást československého právního řádu, mohl být usvědčen z nepravdivosti a nemohl proti Chartě zakročit s brutalitou typickou pro totalitní režim, protože by porušil své mezinárodní závazky. A to byly závazky, o které stál především Sovětský svaz, protektor Československa. Naši komunisté si netroufali na velké zákroky především proto, že se báli SSSR. Když se potom disidenti scházeli s různými diplomaty, na velký zákrok by se museli dovolit v Moskvě. Chartou vznikl meziprostor, kdy nemohli celou Chartu zlikvidovat, mohli tlačit jen na jednotlivé části. V tom tkvěla genialita té myšlenky.“

„Kdybych psal své vlastní prohlášení v té době, vypadalo by úplně jinak. Ale lidé, kteří kritizují Chartu, nechápou, zapomínají na její smysl: otevřít prostor pro svobodné jednání. To bylo daleko víc, než kdyby se napsal ostrý text proti režimu. Ten, kdo to kritizoval, mohl napsat vlastní vyznání, ale to by nemělo žádný význam. Napsat politický text, vyzvat k založení politické opozice znamenalo okamžitě režimu rozkrýt, kde jsou opoziční síly a dát mu možnost ty lidi zlikvidovat. Charta ale vytvořila prostor, ve kterém později mohly tyto iniciativy vznikat. Nebýt Charty, nevznikla ani další uskupení, jako třeba Demokratická iniciativa.“

„Finančně jsme byli hodně u dna, i kdyby člověk měl nadprůměrné příjmy, při takhle velké rodině se to všechno rozplyne do dětí. Bývala dlouhá období, kdy jsme na tom byli opravdu hodně špatně, ne snad, že by tím trpěly děti, ale nemohli jsme si dovolit prakticky vůbec nic. Vzpomínka, která mě od té doby velmi provází, byly jedny Vánoce, kdy jsme neměli ani na vánoční stromeček, natož na dárky. Už jsme si říkali, že budeme s dětmi hodní, uděláme jim radost, měli jsme jenom základní potraviny, přišly nějaké složenky, které odsály veškeré peníze. Den před Štědrým dnem jsem ve schránce našel tlustou obálku plnou tuzexových bonů. Poslal mi ji František Janouch s odkazem na doporučení Alexandra Solženicyna, nevím, jestli z Nobelovy ceny něco dal na disent, ale já jsem to bral jako Nobelovu cenu pro sebe. Konečně jsme mohli dětem koupit dárky, po kterých toužily, a byly to ty nejbohatší Vánoce, co jsme kdy zažili. Mikuláš, který toužil po šlapacím autě, tak ho dostal, protože to bylo k dostání jenom v tuzexu. Ještě po Štědrém dnu chodil okolo v noci, slyšel jsem takové dětské capání, poslouchal jsem, co se děje, Mikuláš chodil okolo toho šlapacího autíčka a říkal: ‚Děkuju ti, Ježífku, děkuju ti, Ježífku, přefně takový autíčko fem fi přál.‘ To bylo skutečně dojemné. Asi to byl rok 1978.“

„Charta pro mě znamenala jakési nové a rozšiřující se společenství lidí, kteří se úžeji semkli. Silný prožitek lidských vztahů, které najednou získaly novou kvalitu. Zadruhé, já jsem se vnitřně osvobodil od strachů, ve kterých člověk žil až do té doby, aby na něj nepřišli. Pořád někoho v mém okolí vyšetřovala StB, z nejrůznějších důvodů, a tady člověk překročil Rubikon a zjistil, že zda a kde ho zatknou, vůbec nezávisí na tom, co dělá, a tudíž může jednat svobodně. A tak jsme se také chovali.“

„Byl jsem účastník přípravných schůzek, protože iniciátorem Hnutí za občanskou svobodu byl Rudolf Battěk. S ním se intenzivně stýkal architekt Pavel Nauman. Battěk byl stále sledován StB. Byl rád, že nalezl prostředí, kam mohl zmizet, časté schůzky byly v bytě Pavla Naumana. Ten pracoval jako noční hlídač v československo-sovětské obchodní komoře. Tam jsme sepisovali a korigovali text Demokracie pro všechny. Některé schůzky probíhaly u mě doma. Sledoval jsem ten vývoj od samého začátku. Trvalo to řadu měsíců, přestával jsem rozumět, na čem ti lidé vlastně pracují. Nakonec jsme se dopracovali k textu, který se zdál být použitelný. Záměr byl, že to bude první jakési nesocialistické hnutí, kde nebude žádná koncese režimu. Rudolf Battěk s Pavlem Naumanem odjeli na Hrádeček za Václavem Havlem, aby ho do toho zatáhli. Václav Havel nechtěl, říkal jim, ať si to udělají sami, že přeci nemusí být u všeho. Naprosto mu rozumím, protože v tom disentu bez něj nespadl lísteček, každý, kdo chtěl něco rozjet, jel za Havlem a chtěl, aby to posvětil a postavil se do čela. A Václav už byl na to opravdu alergický. Ale když mu přinesli ten text, na kterém se dlouhé měsíce pracovalo, on si ho přečetl a řekl: ,Tohle přece nemůžete zveřejnit, to je nečitelný, klopotný.‘ Vzal si to, šel do pracovny a ten text přepsal. Pak už cítil jakýsi závazek k této iniciativě a připojil se k ní. A když v tom byl Havel, pak už do toho šli mnozí další.“

„Dá se říct, o co jsme skartací živých svazků Státní bezpečnosti přišli?“ – „Skartace způsobila, že mnozí z agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti mohli sehrát důležitou roli v době, kdy nebyla známá jejich vazba na tajnou policii. Členové Státní bezpečnosti v porevolučním období ochránili své lidi, mnozí z nich se v novém režimu úspěšně etablovali; někteří si museli dlouhá léta počkat, až dané téma přestane veřejnost zajímat, a do vrcholů české politiky a veřejného života vstupují teprve nyní.“

„Zmatek vzniká z toho, že si lidé neuvědomují podstatu totalitního režimu. Podstatou je neomezená politická moc. Neomezená dělbou moci, vše řídí jedna jediná strana, neomezená vůči jednotlivcům, protože nerespektuje lidská práva. Tato objektivní charakteristika má své následky, že režim může zasáhnout do kterékoli oblasti lidského života, kdykoli se mu zachce. Že ten režim nakonec není schopen tu totalitu dovést do důsledků, je dáno tím, že po 68. roce se společnost do jisté míry naučila bránit. Režim se bál té společnosti. Na rozdíl od 50. i 60. let, kdy účast na průvodech na První máj a VŘSR byla povinná, po roce 1968 v těch podnicích byli vybíráni lidé, kteří se ‚směli‘ zúčastnit, ti ostatní, hurá, jeli na chaty. Tady vzniklo cosi, čemu se později říkalo ‚Husákova smlouva‘: kutejte si na chatách, do ničeho se nepleťte a my vám dáme relativně pokoj. Když se uzavřeli do své domácnosti, mohli žít v iluzi, že se nic moc neděje. Ale i v těch domácnostech žili lidé ve strachu. Když se říkal nějaký vtip doma, v soukromí, ti lidé šeptali. I doma se báli, že jsou odposloucháváni. Strach byl všudypřítomný a ty lidi určoval. Když se dnes mluví o tom, že je třeba zkoumat každodennost, v té každodennosti najdete doklady, že lidé měli strach. Všichni. Nejen ti nejnižší, i ti nejvyšší. I Štrougal, když si chtěl s někým něco důvěrně říct, tak šeptali, protože všude mohla být odposlouchávací zařízení. Postižení byli všichni. Režim chtěl ovládat všechny stránky lidského života, kdykoli si vzpomněl, mohl kamkoli zasáhnout, neexistovala žádná právní ochrana proti zásahům režimu.“

„Temné náznaky, že mě sledují, se proměnily v přímou konfrontaci, ve které jsem si nepočínal nijak zvlášť statečně. Měl jsem dojem, že se s těmi estébáky musím bavit tak, abych je neurazil nebo nevyprovokoval, takže jsem s nimi mluvil o nevinných věcech, a kdykoli se mě přímo ptali na činnost Charty a podobně, tak jsem říkal, že odmítám vypovídat. Myslel jsem si, že to je rozumná strategie, ale byl to omyl – výsledkem byly delší a delší výslechy a já jsem si postupně uvědomoval, že jim říkám věci, které pro ně stejně musí mít nějakou hodnotu, když jim stojí za to mě vyslýchat. Jednou jsem při takovém výslechu zalhal a ten estébák najednou přede mnou morálně vyrostl a začal mi dávat najevo svůj despekt. Přistihl mě při té lži a říká: ‚No, to je důstojné, vy, filozof, který má zakládat svůj život na pravdě, mi tu lžete jako malý kluk. Kdybyste byl chlap, tak mě pošlete někam. Já si vážím obyčejného dělníka, který řekne – to jsem udělal, za tím stojím – anebo mě pošle do háje.‘ Já jsem mu řekl: ‚Pane kapitáne, to máte pravdu, a odteďka vám neřeknu ani slovo.‘ On se na mě podíval a řekl: ‚Hm, tak to jsem přehnal, pojďte, tak to sepíšeme.‘ A od té doby, kdykoli mě zatkli, odmítal jsem odpovídat na cokoliv, řekl jsem jim to hned na začátku – a výsledek byl, že jsme sepsali protokol, že ‚vyslýchaný odmítá vypovídat‘, a za půl hodiny, za hodinku jsem šel domů.“

„Tam přicházeli vedoucí státní a straničtí funkcionáři a já, který jsem byl nováček, jsem se ptal: ,Prosím vás, tady chodí takové celebrity a nikde nevidím policii, že by je chránila.‘ A tehdy mi řekl jeden z těch podnikových informátorů: ‚Prosím vás, polovina z nás jsou estébáci.‘ Tak mně trošičku svitlo. Zapomněl jsem na to a večer na hotelu, když si ke mně jeden z těch informátorů přisedl, tak jsem řekl pár vtipů – mezi tím i o policajtech, které se v té době staly módní – ten člověk najednou ztuhnul a řekl: ‚Já jsem taky jeden z nich.‘ V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi hrozí zatčení za protistátní vtip, a vzhledem k tomu, že šel kolem číšník s několika panáky, dva jsem mu z tácu sebral, jeden jsem dal před toho spolusedícího a řekl jsem mu, ať si z toho nic nedělá a napije se na to. Čímž jsem opět uvolnil atmosféru, on si dal panáka a já jsem pak objednával další a další. Když odmítl mou naivní otázku, zda je Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, skoro se urazil a řekl, že je Státní bezpečnost. Zkrátka a dobře, pod vlivem alkoholu mi začal vyprávět naprosto neuvěřitelné věci, ze kterých mi postupně běhal mráz po zádech – ne že bych si je neuměl představit, ale z toho, že to říkal mně. A ráno v sedm hodin někdo bouchá na dveře, šel jsem otevřít a tam stál tenhle estébák, celý rozklepaný, a říkal: ‚Já jsem spáchal trestný čin.‘ – ‚A jaký?‘ – ‚Že jsem vám to všechno řekl.‘ A já jsem říkal: ‚Ale já to nikomu neřeknu.‘ A on jen: ‚To je jedno, tady je to stejně všechno odposlouchávaný.‘ A já mu na to řekl, že snad nebude tak zle, a on se zelený strachy odpotácel. Já jsem se oblékl a šel jsem na výstavu a z jedné kóje jsem slyšel strašný řev: nahlédl jsem tam a viděl jsem tam stát toho ‚svého‘ estébáka s jeho šéfem. Takže on nedekonspiroval jenom sebe, ale i svého šéfa! Když jsem se pak znovu podivoval, že tam estébáci jsou, a naťukával jsem to s ostatními, abych zjistil, kdo u nich je a kdo není, přišla za mnou jedna z informátorek a řekla mi: ‚Pane Kroupa, já vám řeknu, jak to je – my s nima vždycky na začátku a na konci uděláme mejdan a pak my, co k nim nepatříme, si chodíme zvlášť.‘ A já jsem říkal: ‚A jak víte, kdo jsou ti estébáci, a kdo nejsou?‘ – ‚No, my je ožerem a oni nám to všechno vypovídaj.‘“

„Když jsem hovořil o tom, jaký strach mnozí disidenti měli, či lépe řečeno úzkost, permanentní úzkost, tak si vybavuji jeden okamžik, kdy tato úzkost zmizela. Byl to den, kdy došlo k jednání představitele Občanského fóra, tedy Václava Havla, s představitelem komunistické strany panem Urbánkem v jedné z místností Obecního domu. Všichni jsme s napětím čekali, jak to jednání dopadne. Byl to nový generální tajemník, říkali jsme si tedy, jestli se postaví autoritativně a pokusí se OF zatlačit k nějaké pozici, která by byla nepřijatelná, co budeme dělat, jestli budou opět masové demonstrace či generální stávky, jestli se země neocitne v chaosu a podobně. Byly opravdu mnohé důvody k obavám. Když jsem vyšel ze Špalíčku na ulici a šel jsem směrem na Můstek, všude bylo plno lidí, dav v jednom místě byl velmi zahuštěný a uprostřed jsem viděl takový okruh, který okolo Václava Havla vytvořilo několik lidí, kteří mu dělali jakousi ochranku. A tahle skupinka se prodírala davem. Václav mě uviděl, zamával na mě, a tak jsem se prodral davem k němu, plný napětí. A ptal jsem se ho, co bylo, jak dopadlo to jednání. On se smál a řekl mi: ‚Jsou v prdeli!‘ A já se zeptal: ‚Jak to, o čem jste mluvili?‘ A on řekl: ‚No ten Urbánek mi vyprávěl o tom, jak dělal výpravčího někde na Moravě na nádraží.‘ A já jsem říkal: ‚No a co bylo dál?‘ A on povídá: ‚Dál už nic, chtěl, abych mu podepsal knížky.‘ No a to byl okamžik, kdy můj strach opravdu skončil, protože bylo zjevné, že uvnitř komunistické strany není žádná vůle, žádná zodpovědná osoba, která by se jakýmkoli způsobem pokusila zastavit valící se revoluci.“

„Vpodvečer se u mě sešli přátelé – Jiří Skalický, Pavel Bratinka, kteří se oba zúčastnili, bylo to docela zábavné, Bratinkovi se podařilo proniknout na Václavské náměstí a přinesl mi zprávu, že se nikde nic neděje. Protože Václavské náměstí bylo úplně prázdné, no tak sedl do metra a přijel k nám. Později přišel Jiří Skalický, který absolvoval mlýn na Národní třídě – nedostal žádnou ránu, ale přišel velmi otřesen a dá se říci ve velmi depresivním stavu. V ten okamžik jsem měl dojem, že se dějiny daly do pohybu a že ta očekávaná změna režimu je přede dveřmi. Důvod, proč jsem došel k přesvědčení, že zásah proti demonstraci na Národní třídě vyvolá takovéhle procesy, spočíval v tom, že se režim dotkl jednoho z klíčových zakladatelských mýtů tohoto režimu samotného. To, že se nedokázali ubránit takovému zásahu, ten režim zbavovalo jakékoli legitimity. Ukazoval, že uvnitř něj jsou rozpory, že ten režim neumí reagovat na podobné situace. A bylo zjevné, že otřesená a v první chvíli vyděšená veřejnost na tuto událost musí zareagovat.“

„Pro mě znamená 17. listopad obrovskou příležitost uskutečňovat svoje představy o budoucím politickém, hospodářském, sociálním a kulturním uspořádání naší země. Vrhnul jsem se tedy do víru politických událostí a svoje myšlenky jsem mohl uplatňovat už v samotném začátku v programech Občanského fóra. Jsem jedním ze spoluautorů volebního programu Občanského fóra, Miloš Zeman k němu napsal předmluvu, ale ten vlastní program byl dílem komisí, které jsem vedl a řídil. Byl jsem zvolen do Federálního shromáždění, kde se ten program transformace České republiky uskutečňoval přijímáním zákonů. Řadu těch zákonů jsem mohl ovlivnit podle vlastních představ a mohl jsem uplatnit své názory. V situaci chaosu, jaký představuje každá revoluce, se nejlépe uplatní lidé, kteří mají v hlavě jasno a vědí, co chtějí. Můj vzestup v politice nebyl dán tvrdými lokty, ale byl prostě dán tím, že jsem mohl při různých diskusích říci jasné stanovisko.“