The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Kroupa (* 1949)

• narozen 6. ledna 1949 v Praze

• v letech 1968–1978 soukromě studoval filozofii u Jana Patočky

• roku 1977 napodruhé podepsal Chartu 77

• v letech 1977–1989 vedl vlastní bytový filozofický seminář

• v roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra

• v letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR

• v letech 1996–1998 byl členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

• v letech 1998–2004 senátorem

• v letech 1998–2001 předsedou ODA

• od roku 1989 působí jako přednášející filozofie na Univerzitě Karlově a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

„Bez prostředí bytových seminářů by nebyla možná transformace české společnosti od komunistického totalitního, centrálně plánovaného systému k demokratickému, svobodnému volnému trhu.“

Přátelství s Tomášem Halíkem

S Tomášem Halíkem se Daniel Kroupa setkal v roce 1971 na semináři FF UK věnovaném filozofii dějin. V teologii vzdělaný a diskutující Halík upoutal Kroupovu pozornost. „Jednou jsme šli z filozofického semináře a přiznám se, že mi šel trochu na nervy, protože jsem se domníval, že patří k těm rádoby znalcům, kteří se chtějí předvádět, ale sami nejsou schopni nebo ochotni zaujmout stanovisko. A tak jsem mu položil poněkud neomalenou otázku, zda když tak často mluví o teologii, zda je sám věřící člověk. Tomáš se zarazil, podíval se na mě a řekl: ,Ano, já věřím.‘ Tak jsem mu opáčil, že v neděli hodlám přijmout křest svatý, a pozval jsem ho na bohoslužbu. No a Tomáš přišel. Řekl bych, že to by počátek našeho přátelství.“

Kulturní průnik mezi přáteli tvořila především literatura – autoři jako Zahradníček, Bloy, Bernanos, později, v 80. letech Tolkien: „Tady byl ale hlanvím motorem Zdeněk Neubauer, který v takových příbězích dokázal najít spoustu motivů hermetické filozofie.“

Tomáš Halík dle Daniela Kroupy patří spíše světu náboženství a vzdělání, rozhodně více než politice, které prý vlastně příliš nerozumí. Byl takto formován již svou rodinou: Daniel Kroupa vzpomíná, jak se jeho zásluhou Halík poprvé v životě ocitl v hospodě IV. cenové skupiny. „Byl z toho, jak se v takové hospodě lidé projevují a jak mluví, šokován, možná až fascinován, a nemohl jsem ho z té hospody dostat. Seděl s vytřeštěnýma očima a nevěřil, že takoví lidé opravdu existují. Chudák netušil a možná dodnes netuší, že takových lidí je naprostá většina.“

Od počátku známosti Kroupy s Halíkem byl Tomáš Halík aktivní v paralelních církevních strukturách, působil např. v organizaci mládeže Vigilia, usiloval o vstup do jezuitského řádu. „Všichni jsme chápali, že se orientuje směrem ke kněžství a kněžské službě. Nelze však považovat Tomáše Halíka za někoho, kdo by oddělen od disentu, on byl jeho součástí a aktivit disentu se účastnil.“ Pamětník připomínná velký a iniciační Halíkův podíl na „Desetiletí obnovy“ k miléniu sv. Vojtěcha. Odhalení této aktivity StB by jistě vedlo k trestnímu stíhání a možná i vězení – „co se týče odvahy, nemůže tedy nikdo proti Tomáši Halíikovi říct křivé slovo“.

Halíkovo úsilí směřovalo k „vytváření svobodného křesťanského života“ – do značné míry byl tak disidentem i uvnitř církve, která byla v 70. i 80. letech silně kolaborantská. „To, že se někteří představitelé církve, jako kardinál Tomášek, dokázali vznést z popela jako pták Fénix, vnímám jako zázrak.“ Daniel Kroupa vzpomíná na pátera Jiřího Reinsberga, který přivedl k víře právě i Halíka, osobnost nesmírně vzdělanou, ale i vtipnou a charismatickou. „Nepochybně byl Reinsberg a Týsnký chrám jedno z duchovních center, které Halíka formovalo.“ 

Vedle Reinsberga působili na Halíka či Kroupu lidé jako Zvěřina, Mandl, Mádr.

Další důležitou osobností pro Halíka byl dále kněz Jaroslav Kadlec, po listopadu 1989 zavražděný v kostele zloději. „Hlavně nám mladým dával možnost se těch bohoslužeb aktivně účastnit. Po mších jsme diskutovali o různých teologických tématech. To rozprášila Státní bezpečnost, která varovala pátera Kadlece, aby tato shromáždění rozpustil, jinak přijde o státní souhlas.“ Společenství mladých se poté ujal kněz Václav Dvořák, duchem skaut, který „nás stále vozil někam do přírody, kde jsme mohli volně a svobodně diskutovat a kde sloužíval mše“. Z dalších Daniel Kroupa připomíná Karla Skleničku či Bonaventuru Boušeho.

Na přelomu 70. a 80. let Kroupa s Halíkem pracovali společně v protialkoholní léčebně jako topič a terapeut. „Vzpomínám, jak jsem se tam plížil chodbami ke zpovědi.“

Kněžství Tomáše Halíka

„Okolo Tomáše se vždycky točila celá řada dívek. Zvláště poté, co se rozhodl žít celibátním životem, k němu řada z nich pocítila nepřekonatelnou vášeň. Tomáš s některými z nich udržoval takové platonické vztahy, které část z nich nedokázala dlouho snést.“ Ačkoli Tomáš Halík nebyl rozhodně „žádný suchar“, byl podle Daniela Kroupy „v této oblasti naprosto poctivý“. O Halíkově kněžství se Daniel Kroupa dozvěděl poměrně pozdě – „já jsem nepokládal za slušné ptát se svého přítele, jestli je nebo není vysvěceným knězem“.

Se stoupající slávou Tomáše Halíka je dle Daniela Kroupy spojena i „určitá ztráta, určitý pád. My muži jsme ješitní, ale pevně věřím, že zvítězí to dobré jádro. Mám však dojem, že v poslední době postoje k politické situaci mění a modifikuje. Za nejslabší stránku působení Tomáše Halíka považuji přestřelky v médiích. Polemiky s lidmi typu Bátory či s úšklebky Václava Klause jsou pod jeho úroveň, je to intelektuální suterén, do nějž vůbec nemá vstupovat.“ Za velmi záslužnou činnost a téma považuje Daniel Kroupa mezináboženský dialog, i když právě zde se Halík dostává na pozice panu Kroupovi vzdálené (např. ve vztahu k umírněnému islamismu turecké vlády).

Charta 77

Dle Daniela Kroupy Charta ani disent nebyly odbojovou ani opoziční organizací. „(Charta) spočívala v tom, že člověk vystoupil a vyjádřil významnou formou svůj nesouhlas. Všechno probíhalo veřejně, režim byl konfrontován s tím, že o každém zatčení se psalo v západních sdělovacích prostředcích. Nebyla to ale společnost, organizace,“ rozhodně ne v utajení pracující skupina. Takové tajné odbojové organizace naopak režim rychle odhaloval a snadno likvidoval.

Dojem, že v Chartě hráli prim bývalí komunisté, je dle Kroupy mylný. „Oni byli hyperaktivní a známí ze sdělovacích prostředků.“ Avšak vězni z 50. let viděli pochopitelně právě tyto lidi, „nás neznali. Ale není pravda, že tam vězni z 50. let nebyli. Copak nelze považovat za vězně lidi, jako byl Bonaventura Bouše, prof.esor Zvěřina nebo Růžena Vacková?“ Většina bývalých politických vězňů dle pana Kroupy neměla již žádnou chuť se proti režimu angažovat, dokládá to na příkladech osobností perzekvovaných v 50. letech, které osobně znal. Byli navíc silně nedůvěřiví, „měli zkušenost z padesátých let, že v těch skupinách byli nasazeni estébáci“. Za důležitou považuje vzájemnou podporu a respekt chartistů odlišných politických orientací.

Režim 50., 70. a 80. let

Režim 50. let byl brutálnější, ale zároveň měl podporu značné části obyvatelstva, které se na „jakoukoli opoziční činnost dívalo s nenávistí. Ti lidé v padesátých letech to měli nesrovnatelně obtížnější než v letech sedmdesátých, kdy společnost byla mnohem zkorumpovanější. Už téměř neexistovali komunističtí idealisté – takových fanatiků v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo naprosté minimum i mezi vůdčími osobnostmi strany.“ Disidenti se setkávali s verbální podporou i v nečekaných prostředích, např. u kolegů v práci, a to i mezi řadovými členy KSČ.

Strach a výslechy

Disident v 70. letech samozřejmě nemohl vědět, nakolik bude režim brutální. „Já mohu potvrdit, že jsem se bál po celou dobu. Estébáci měli výhodu v tom, že lidé se báli už předem. Nejhorší je situace, kdy čekáte, až ta rána přiletí. Já ale mohu říct, že mě nikdy nebili a chovali se víceméně korektně, až na určité výjimky, kdy vytvářeli velmi silný psychický nátlak, kdy mi řekli, že zatkli moji manželku, odvezli děti a rodinu už nikdy neuvidím.“

Vyšetřovatelé hráli své role – jejich hry ale „fungovaly jen do doby, kdy se s nimi člověk bavil“. O výsleších disidenti mezi sebou hovořili vždy otevřeně.

Bytové semináře

Pamětník provádí jakousi klasifikaci seminářů, jež dělí na diskusní (na různá témata) a vzdělávací či osvětové. Daniel Kroupa organizoval vzdělávací filozofický seminář, kterým prošlo asi 50 studentů, a setkání známých nad biblickými texty, kde často vystupoval Tomáš Halík či Pavel Bratinka, informující o mezinárodní politice (každý druhý čtvrtek), dále připomíná „Kampademii“ již filozoficky vzdělaných lidí každé druhé pondělí (Kroupa měl na starosti Husserlovu fenomenologii) – trvala od poloviny 70. let, za účasti zahraničních filozofů (P. Ricoeur, Ch. Taylor). O prázdninách probíhala filozofická sympozia u Václava Havla na Hrádečku.

Ve stavu výlučné dominance marxismu-leninismu na univerzitní půdě byly tyto vzdělávací filozofické aktivity dle pamětníka neobyčejně významné, „vytvářely enklávy nezávislého myšlení, stávaly se půdou, kde se později rodily politické projekty. Bez tohoto prostředí by nebyla možná transformace české společnosti od komunistického totalitního, centrálně plánovaného systému k demokratickému, svobodnému volnému trhu.“

Podobné aktivity provokovaly režim samotným faktem existence nějakých alternativ, jež je pro totalitní systém nesnesitelná – „pronásledoval jakoukoli činnost, která byla nezávislá“, byť i jen tím, že si její protagonisté nechtěli nechat do své jinak nepolitické práce mluvit. „Komunisté si ani nedovedli představit, že existují nějaké moderní myšlenky, které jsou po marxismu nebo vedle marxismu.“

Bytové semináře generovaly lidi, jako byli členové Kampademie Pavel Bratinka, Radim Palouš, Martin Palouš, Václav Havel, Ivan Havel, Tomáš Halík... Z filozofického semináře Daniela Kroupy vzešel např. pozdější ministr Jiří Skalický, vysokoškolští učitelé jako Filip Karfík, Štěpán Špinka aj. Těsně po revoluci 1989 se lidé z okruhu Kampademie „rozlétli“ a takřka se nevídali, později a v poslední době se zase mnozí z nich dosti pravidelně stýkají.

Disent a underground

Mezi kulturním a vzdělaneckým disentem a undergroundem panovaly poměrně úzké styky a kontakty, „tahleta prostředí byla propojena“. Daniel Kroupa připomíná postupné (i rodinné) provázání na kapely Plastic People či Garáž, např. prostřednictvím Martina Palouše, Jana Litomiského nebo přes (děti) Jiřího Němce, který s undergroundovým prostředím seznámil i Jana Patočku. „Musel to být tedy pohled pro bohy, jak Patočka sedí ve stodole na židli, přednáší základy filozofie a okolo na zemi sedí 50 nebo i více lidí s vlasy až na záda a poslouchají zbožně pana profesora. Patočka si uvědomil, že mladí lidé z tohoto prostředí se postavili proti režimu a tak úplně nevědí, co hledat, tak jim nabídl pomocnou ruku. Musím říci, že mnozí z prostředí undergroundu pak přecházeli do prostředí filozofie, kultury apod. Na druhou stranu je třeba říci, že ten underground přerůstal v takové polokriminální prostředí, se kterým bych tedy nechtěl mít nic společného. Tam, kde se bortí pravidla života, která nastaví ten režim, vždycky vzniká takovýhle volný přechod.“

Nahrávka: Mikuláš Kroupa

Editor: Jaroslav Richter