„Když se zeptáte objektivního vězně z té doby, jak se mu podařilo přežít, tak Vám musí odpovědět: Štěstí a náhoda. Nic jste k tomu nemohl udělat. Když jste to risknul, tak bylo devadesát devět procent, že Vás zastřelí. To riskování nebylo časté, protože v každém z nás - ač jsme v podvědomí tušili, že nás nemůžou nechat přežít po tom, co jsme viděli, abysme to světu řekli. Takže jsme počítali s tím, že to je stejně jedno. Ale ten život tam byl takové carpe diem, každý den užít. A ne v radovánkách, ale přežít.“
„To je přímo úkaz u lidí, co jsme byli zavření, že těsně po válce, a když jsme pak měli nové rodiny a děti a doba byla jiná, že jsme neříkali, co jsme prožili. Ono se to vůbec špatně interpretuje všechno. Koukáte na povodně a říkáte si, to je hrozný. Ale kdybyste to zažil, teprve budete vědět, co to je. Pakovat se, tak to jsem zažila. Utíkat z domu beze všeho. Nemusí být povodeň, ale když pak lidé chodili spát s taškou do sokolovny, tak to jsem si řekla, to je strašný. A nespala jsem.“
„Když se řeklo, táta jel do lóže, tak já jsem měla představu, jako dítě, že jel odpočívat na lože. A protože jsem tátu obdivovala a milovala, tak jsem byla vždycky strašně ráda, že jel odpočívat. Ale ta lóže byla asi něco jako zednáři, protože to byli tajně volení židovští vzdělaní lidé se svobodomyslným smýšlením a sklonem k filozofii. Tak do této lóže táta jezdil.“
„My jsme přijely z Osvětimi, to znáte asi všechno, jak ty transporty probíhaly. Ve vlaku nás stálo asi dvě stě. Protože my jsme byly jeden vagón a stály jsme. A já dostala čtyřicítku horečku a angínu, na což jsem trpívala, takový čepy. A holky byly tak hodný, že mě nechaly sednout na zem. Pak jsme přijely, vylezly z toho vagonu, Konzentrationslager Oederan. No, byly jsme šťastné, že jsme pryč z Osvětimi. Jely s námi ještě vagon Polek a vagon Maďarek. Vidíme továrnu a tovární komíny, tak jsme si řekly: Sem asi jedeme na práci. Ale mně bylo tak zle.“
„Jednou jsem si sedla na vosu. Tak paní Herzková řekla: ‚Vystrč prdel a já ti to vyndám.‘ Jak jsou v Terezíně v kasárnách arkády, tak z té jedné arkády bylo vidět do našeho pokojíčku. Druhý den jsem šla po chodbě a zastavil mě mladej mužskej. Říká: ‚Já Vás znám.‘ - ‚Ale já Vás neznám.‘ - ‚Já vím, že se jmenujete Helena, a včera jsem viděl Váš zadek.‘ - ‚Cože, prosím Vás...?!‘ - ‚No, paní Herzková Vám vytahovala žihadlo.‘“
„Jak se velice brzy, snad ještě tentýž den ukázalo, tak si jí přivezla ta oberaufseherka z Osvětimi jako židovskou dozorkyni nad vězeňkyněmi. Protože jí měla na bloku. Edita se ukázala jako melancholický člověk. Úzce se spřátelila s třemi z nás, takže časem nám třem svěřila, že její bratr byl v komandu, které dávalo mrtvoly do pece. Zjistil, že dává do pece maminku a tatínka, začal vyvádět a zastřelili ho. A ona se zcela uzavřela do sebe.“
Helena Krouská, rozená Lamplová, se narodila v září 1921 ve Znojmě v židovské rodině. Otec Josef Lampl byl zvěrolékař a významný člen moravské lóže B’nai B’rith. V únoru 1938 zemřela matka Anna v pouhých 42 letech na rakovinu. Ve stejném roce se po anšlusu Rakouska většina nejbližších příbuzných dostala do německé sféry vlivu. Po obsazení Sudet se musel zbytek rodiny odstěhovat ze Znojma do Moravských Budějovic. Zanedlouho odjel šestnáctiletý bratr František na vystěhovalecký pas s výpravou dětí do Palestiny. V dubnu 1942 spáchal po výsleších na gestapu v bezvýchodné situaci sebevraždu otec Josef. Krátce poté byla Helena společně s prarodiči deportována do terezínského ghetta a tam se provdala za MUDr. Jiřího Ganze. Společně s ním odjela v říjnu 1944 transportem do Osvětimi-Birkenau, odkud brzy pokračovala do pracovního tábora Oederan v Sasku. V rámci evakuace se na začátku května 1945 vrátila zpět do Terezína. Jiří Ganz podlehl zranění a těžké nemoci v Dachau. Po válce se Helena usadila v Praze a podruhé se provdala, a to za JUDr. Otakara Krouského, vychovávala s ním jeho dvě děti z prvního manželství a společného syna Jana. Manželé byli v blízkém kontaktu s osobnostmi nepohodlnými komunistickému režimu. Zemřela 26. března roku 2024.
