František Kroutil

„Bylo to organizované od Jugoslávců na naši podporu – hodně se scházeli lidi a přicházeli až k nám do tábora a dost se s námi kamarádili. Stejně jako my si asi mysleli, že to nemůže dlouho trvat. Že se jednou vrátíme. Pořád jsme si uvědomovali, že trochu poznáme svět a všechno bude dobré [a tak jako dřív], než jsme odjeli na dovolenou. Ale bohužel, doba se protahovala, protahovala a u nás to bylo čím dál horší. Když jsme byli ve spojení se strýcem Kauckým, tak jsme měli i spojení do Prahy. Mohli jsme zavolat i od něj, tak jsme byli o všem spraveni a rodiče se o nás starali. Maminka mého kamaráda byla nějakou vyšší sekretářkou v Červeném kříži, tak se dostala do Vídně a přivezla nám každému kufr s naším strojením. Protože jsme měli do té doby každý jen letní věci k moři, to znamenalo skoro nic. Žádné kalhoty, žádný svetr. V říjnu už bylo docela chladno, tak jsme to docela uvítali. “

„A protože jsme ubytování nesehnali – bylo nás devět nebo jedenáct – tak nám poradili, abychom jeli kamkoliv vlakem, že jsou pro nás otevřeny tábory. Namířili jsme si to k moři, do Mostaru, ale v Sarajevu, kam jsme přijeli přes noc někdy ve čtyři hodiny ráno, jsme museli čekat na přípoj. Tak jsme si tam postavili stany, abychom se vyspali. Protože ve vlaku se nedalo spát, ten byl absolutně přetížený pasažéry. Mezitím, co jsme my nejstarší sháněli něco k jídlu, tak tam přišla televize a rádio a natáčeli s námi pořad. A řekli nám, že mají otevřený tábor, jestli bychom tam chtěli zůstat. Převezli nás tam a vlastně jsme byli první, kteří tábor otvírali.“