The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Krpešová (* 1930)

• narozena 11. října 1930 ve Starých Hamrech v Beskydech

• otec byl řezník a uzenář a ve Starých Hamrech měl prosperující řeznictví

• pamětnice nacistické okupace a osvobození oblasti Rudou armádou v roce 1945

• když komunisté otci po únoru 1948 zlikvidovali živnost, spáchal sebevraždu

• Anna Krpešová se vyučila švadlenou

• po otcově smrti se starala o hospodářství, které rodině zůstalo

• po sňatku s učitelem Václavem Krpešem se přestěhovala do Ostravice

• zažila budování vodní nádrže Šance na řece Ostravici v 60. letech

• kvůli přehradě skončil její rodný dům i s centrem Starých Hamer pod vodou

• po roce 1989 spoluzakládala v Ostravici sdružení Občanské demokratické strany

Když si Anna Krpešová vzpomene na uzeniny, které vyráběl její otec, rozplývá se nadšením. „Všechno, co dělal, bylo výborné, protože nic neuměl ošidit. Jeho vyhlášený suchý salám jsme jedli naposledy na mé svatbě v roce 1950. To byl salám! Krásně v něm svítilo tlusté maso. Tatínek říkával, že za recept dal celou jalovičku,“ vypráví Anna Krpešová.

Řezník a uzenář z beskydských Starých Hamer Alois Duží však na svatbě jediné dcery chyběl, protože v říjnu 1949 spáchal sebevraždu. Bylo mu 52 let. Komunisté mu zlikvidovali živnost a on se bál, že neuživí rodinu. „Bylo mi ho strašně líto. Byl to moc hodný člověk. Ještě teď slyším maminčin křik, když ho našla,“ říká.

U stolu seděli s tovaryši a děvečkami

Anna Krpešová, za svobodna Duží, se narodila 11. října 1930 ve Starých Hamrech v údolí řeky Ostravice v Beskydech. Přišla na svět jako druhé ze tří dětí Aloise a Anny Duží. Měla bratry Karla a Aloise. Matka Anna byla jedinou dcerou hajného, který pracoval pro arcibiskupské lesy v Bílé. Otec Alois byl rodákem ze Starých Hamer a jeho otec i dva bratři byli řezníci.

Vyrůstala v domě v centru Starých Hamer pod kostelem, který otec převzal po rodičích a pokračoval tam v řeznické živnosti. „Byla to obyčejná nízká chalupa s térovou střechou, nahoře byla půda na seno. Obývali jsme velkou kuchyň a světnici s kachlovými kamny. Přímo v baráku byl i obchod, vzadu měl tatínek dílnu, kde dělal salámy, udírnu, kde se udilo,“ popisuje. Dřevo na uzení si otec pečlivě vybíral a nesměl mu prý na něj nikdo sáhnout.

Na dvoře byl prostor, kde otec boural maso a stahoval dobytčata z kůže. Na zabíjení se děti nesměly dívat. „Pokud to šlo, dělal si tatínek všechno sám. Byla to velmi těžká práce. Za války už ale musel jezdit na jatka.“ Pamatuje si, že měli v chalupě ledovnu, kde skladovali led. „Vždycky v únoru, kdy obvykle hodně mrzlo, se sekal led na řece. Formani nám to pak vozili domů. Za války se musela ledovna zbourat a udělala se chladírna. To už bylo na elektřinu,“ vzpomíná.

Rodiče obhospodařovali pole, chovali krávy, ovce. Dvůr byl plný drůbeže včetně krůt a hus. Otec míval dva tovaryše a jednoho učně. V hospodářství, ke kterému patřila také květinová a zeleninová zahrada, pomáhaly dvě služky. Jedna podle pamětnice hlavně pásla krávy, druhá pomáhala matce, která také zastupovala otce v řeznictví, v domácnosti. „Maminka kromě toho dojila a zpracovávala mléko.“ S rodinou jedli u jednoho stolu tovaryši, učni, děvečky a další lidé. „Vařili jsme ve velkém. Musela jsem vždycky naloupat kýbl brambor. Jednu dobu k nám chodili na obědy i místní četníci a učitelé.“

Otcův salám voněl i gestapákům

Otcův starší bratr pro něj nakupoval dobytek. Jezdil pro zvířata hlavně na Slovensko. Maso a uzeniny otec prodával v obchodě, hlavně ale zásoboval zbožím okolní horské hotely. K jeho odběratelům patřil Hotel Bílá, Hotel Sulov na Bílém Kříži, Hotel Charbulák nebo horská chata Švarná Hanka na Grúni. Neměli koně, zboží vozili autem značky Tatra. „Tatínek ale neuměl řídit. Řidiče mu dělal pan Kurečka, který byl také řezník,“ vzpomíná.

V obchodě měl otec pult z bílého mramoru a špalek, na kterém porcoval maso. „Když v zimě mrzlo, dával tatínek maso rozmrznout do kuchyně. To jsme se vždycky křižovali, že budeme v kuchyni se čtvrtkou hovězího.“ Vedle obchodu měl Alois Duží malou světnici, kde na rozdíl od obchodu topil. „Měl tam vždycky teplou polévku, třeba dršťkovou, kterou nabízel lidem, když přijeli odněkud z dálky. Uměl výborně vařit.“ Říká, že díky otci měla hodně kamarádů, protože každý od něj dostal kousek salámu.

Nepříjemné vzpomínky má na březen 1939, kdy Československo obsadila nacistická armáda. Německo vyhlásilo v republice, ze které už předtím odřízlo Sudety, Protektorát Čechy a Morava. „Přijeli od Frýdlantu. Bylo tehdy už hodně sněhu. Na těch sajdkách to s nimi házelo na stranu. Jeli úplně našikmo,“ říká.

Z německých vojáků měla strach, zvláště se bála gestapáků, kteří měli štáb v Bílé i ve Starých Hamrech v hotelu Ostravačka. „Nejhorší bylo, že chodili i k nám, hlavně když tatínek udil a krásně to vonělo. Samozřejmě chtěli salám. Když jsem viděla ty jejich lebky a zkřížené kosti, hned jsem utekla.“

Za okupace otec pomáhal živit partyzány, kteří se hlavně v závěru války ukrývali v okolních lesích. „V noci vždycky chodil ven s býkovcem. Partyzáni přicházeli až k chalupě. Aby jim mohl něco dávat, pomáhal si pašovaným masem ze Slovenska. V roce 1943 byl kvůli tomu zavřený ve Frýdku,“ vypráví. Vrátil se prý za několik měsíců zavšivený a vyhublý. „Po válce mu partyzáni přišli poděkovat a dostal i vyznamenání podepsané generálem Ludvíkem Svobodou,“ říká Anna Krpešová.

Svíčková po Němcích byla rudoarmějcům málo kyselá

Nedlouho před osvobozením u nich pobývali němečtí vojáci a na dvoře si postavili polní kuchyni. „Když jsem byla jako čtrnáctiletá u konfirmace, dostala jsem zlaté náušnice, prstýnek a přívěsek a normálně jsem to nosila. Jeden starší německý voják mi říká: ‚Co ty se tady tak producíruješ s tím zlatem? Před námi to schovávat nemusíš, ale až přijdou Rusové, tak ti to seberou.’ Samozřejmě jsem mu nevěřila,“ vypráví.

Němečtí vojáci pak museli rychle utíkat, protože se blížila Rudá armáda. Měli tak naspěch, že u nich nechali polní kuchyni a nestihli ani sníst svíčkovou, kterou si uvařili. Matka Anna, nadšená sokolka, se na sovětské vojáky velmi těšila. „Pak přišla hláška, že Rusové jsou už v dědině, ale že kradou. Starosta místního Sokola, který nosil na řetízku na vestě zlaté hodinky, vyšel před dům a chtěl vojáky pohostit kořalkou. Důležitě jim nalil do štamprlí. Vzali mu celou flašku, a ještě mu sebrali hodinky.“

Rudoarmějci pak přišli i k nim a hned objevili kuchyni po Němcích i kotel s masem a omáčkou. „Chtěli k tomu něco kyselého. Maminka jim přinesla kysané zelí a oni to všechno vyklopili do té svíčkové. Maminka se na to nemohla dívat. Pak se ožrali a tatínek mě a služebnou Stázku, která byla děvče krev a mléko, odvedl k dědečkovi, abychom se tam schovaly.“

Anna Krpešová měla v té době za sebou měšťanskou školu, kterou absolvovala u sester Boromejek ve Frýdlantu nad Ostravicí. Dojížděla tam tři roky. Ještě za války se začala učit u tety, která měla ve Starých Hamrech živnost jako dámská krejčová, na švadlenu. Po válce složila tovaryšské zkoušky a pak ještě navštěvovala hospodyňskou školu v Rožnově pod Radhoštěm. „Byla jsem tam rok a dodnes na to vzpomínám. Byla to výborná škola,“ říká. K jejímu vzdělávání přispěl i otec, který ji doma učil vařit.

Bezpečnost odváděla sousedy a otec plakal

Když v únoru 1948 uchvátili moc v republice komunisté, otec, který volil národní socialisty, se začal obávat budoucnosti. Neměl komunisty rád a Anna to od něj převzala. V červnu 1948 byla s matkou na všesokolském sletu v Praze, který přerostl v protikomunistickou manifestaci. Stala se toho součástí, když se sokolkami v krojích pochodovala kolem tribuny. „Seděl tam už ten žebrák Gottwald. Neuposlechli jsme povelu, nepozdravili jsme ho. Položili jsme si ruku na jmenovku s nápisem Staré Hamry a odvrátili jsme se na druhou stranu.“

Davy sokolů naopak provolávaly slávu předchozímu prezidentu Benešovi. Byl to nadlouho poslední masový projev nesouhlasu po komunistickém puči a zřejmě to uspíšilo zákaz činnosti Sokola a dalších spolků obnovených po válce. Pro rodinu Anny Krpešové pak byla zásadní likvidace živností, ke které režim přistoupil poté, co znárodnil velké továrny a podniky. Už od konce roku 1948 začalo komunistické vedení úřadů a národních výborů rozvracet soukromé podnikání omezováním přídělů surovin, pracovních sil a odbytových možností.

„Tatínek strašně těžce nesl, že se lidé, kterým za války pomáhal, na něj začali dívat jako na buržuje. Cítil to jako křivdu, protože nikdy nikoho nevykořisťoval. Mívali jsme sice dvě služky, ale byly to holky z hor, které byly rády, že u nás měly práci a něco se naučily,“ vysvětluje. Poslední kapkou pro otce prý bylo, když příslušníci Bezpečnosti odvedli v poutech sousedy, bratry Dudovy. „Tatínek brečel, když to viděl. S Dudovými se přátelil, já si hrála s jejich dětmi.“ Rodina Dudova byla nejbohatší ve Starých Hamrech. Jen ve vesnici jim patřila pila, velký statek, hotel. Zaměstnávali spoustu lidí.

Poslední večer řezníka Aloise Dužího

Komunisté už také znárodnili horské hotely, do kterých Alois Duží dodával maso a uzeniny. Noví nájemci od něj nesměli nic brát. Naposledy otce viděla živého 1. října 1949. „Pamatuji, že tehdy přišel pan Martínek z Bílého Kříže zaplatit mu účet, vyrovnat potravinové lístky a rozloučit se. Rozhodně spolu něco vypili. Večer jsme s ním ještě mluvili a ráno ho maminka našla mrtvého,“ vypráví. Matka se na něj zpočátku zlobila a v šoku dokonce mrtvého bila. „Pak řekla místním komunistům, že za to můžou oni. Musela to odvolat.“

Rodině zůstalo pole, dvě krávy, ovce a drůbež. Z výnosů hospodaření museli odvádět povinné dávky. Do jednotného zemědělského družstva nevstoupili. Protože doma chyběly peníze, matka začala pracovat v kuchyni bývalého hotelu Duda. Na důchod prý neměla nárok. Anna Krpešová zůstala doma a s dědečkovou a matčinou pomocí se starala o hospodářství. Dojila, vyráběla máslo a tvaroh a prodávala to zájemcům z okolí. Pracovala na poli.

Po svatbě s Václavem Krpešem žila i s manželem zpočátku u matky a dál vedla hospodářství. Její muž pocházel z Čech, vystudoval filozofii a historii na Karlově univerzitě v Praze a jako student zažil přednášky profesora Jana Patočky, který na něj silně zapůsobil. Když nedlouho po nástupu komunistů k moci končil studia, byl nedostatek kantorů. Komunističtí představitelé vyzývali i studenty filozofie, aby šli okamžitě učit. Václava Krpeše poslali do nově zřízené měšťanky na Starých Hamrech. K Dužím chodil na obědy.

Vlastní domácnost si manželé zařídili až v roce 1955, kdy se vrátil z vojny. Měli už dvě děti, když musel narukovat. Dostali učitelský byt se zahradou v nedaleké Ostravici, kde Václav Krpeš učil na měšťance přestěhované ze Starých Hamer. V roce 1965 se jim narodilo třetí dítě.

Maminka dostala za chalupu asi šedesát pět tisíc

To už se začala budovat vodní nádrž Šance a bylo jasné, že kvůli stavbě padne s centrální částí Starých Hamer i rodný dům Anny Krpešové. Matka a dědeček tam žili až do roku 1969, kdy se začala přehrada napouštět. „Dědeček vyprávěl, že se o přehradě mluvilo už za jeho mládí, ale nikdo tomu nevěřil. Během výstavby se na domech odsouzených ke zbourání nesměly dělat žádné opravy. Nemohli jsme ani natřít střechu. Pak tam i teklo. Mamince nakonec vyplatili za chalupu asi šedesát pět tisíc. Dostala byt ve Frýdlantu, který si už ale musela platit. Dědečka vzala s sebou.“

Anna Krpešová pamatuje, když přijeli bagristé a začali srovnávat střed Starých Hamer se zemí. „Bylo to velmi smutné. Dodnes je mi líto Starých Hamer i celého toho nádherného údolí.“ Lituje i zrušené železniční trati z Ostravice na Bílou. „Byla to krásná trať. Ani by mě nenapadlo účastnit se slavnostní poslední jízdy, obrečela bych to,“ říká. Uznává ale, že to nebyla nesmyslná stavba. Dobře podle ní slouží jako zásobárna pitné vody i jako ochrana při povodních.

Rodina se ve staré chalupě naposledy sešla v červenci 1968, kdy bývala ve Starých Hamrech pouť. „Uvařila jsem slavnostní oběd, přijeli i bratři.“ Zanedlouho vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu. „Byl to hrozný šok. Dozvěděla jsem se to z rádia. Manžel byl zrovna s našimi syny v Čechách. Měla jsem strach hlavně o dceru, která byla na chmelové brigádě. Manžel pro ni zajel,“ vzpomíná.

Pro manžela jako učitele pak bylo poprvé výhodou, že nebyl členem komunistické strany. Nemusel projít prověrkami, kterými stranické vedení v roce 1970 prověřovalo loajalitu členů. Ty, kteří nebyli ochotni schválit srpnovou invazi jako bratrskou pomoc, vyloučilo ze svých řad. Nestraníci na tom byli v době normalizace lépe než vyloučení komunisté, které speciálně ze školství nemilosrdně vyhazovali.

Škoda, že rodiče se nemohli radovat se mnou

Václav Krpeš dělal řadu let v Ostravici zástupce ředitele. „Neměl to ale jednoduché. Měl vystudovaný dějepis, ale nesměl ho učit,“ říká. Děti se nemohly dostat na školy. „Dcera Hana chtěla dělat medicínu, ale nebylo jí to dovoleno. Syn Václav chtěl na střední lesnickou školu. Vzali ho až po roce na učilišti a po mnohých přímluvách,“ líčí.

Anna Krpešová pracovala několik let v továrně podniku Norma ve Frýdlantu, kde se vyrábělo smaltované vybavení kuchyní. Nejdéle pak byla zaměstnaná jako školnice ve škole, kde s rodinou bydlela. Když v listopadu 1989 padla komunistická vláda, radovala se a o svou radost se symbolicky podělila i s rodiči. „Maminka je pochovaná na Hamrech, tatínek na Ostravici. Oběma jsem zašla na hrob říct, že komunisté jsou v prdeli. Ulevilo se mi.“

Ve svobodných poměrech se poprvé politicky angažovala. V roce 1991 patřila k zakládajícím členům sdružení Občanské demokratické strany v Ostravici. V době rozhovoru pro Paměť národa jí bylo 92 let a žila v Domově pro seniory ve Frýdlantu nad Ostravicí. Na závěr se svěřila s tím, co ji v posledních letech hodně trápí: „Jsem nešťastná z toho, že lidé zapomínají na to, co dělali komunisté a přestávají věřit v demokracii.“