The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kršková (* 1934)

• narozena 8. dubna roku 1934 v Dubicku u Šumperka

• svědkyně transportu Židů do koncentračních táborů i pochodu smrti

• tatínek totálně nasazen v Berlíně na poštovním úřadu

• i přes špatný posudek absolvovala studia práv v Praze (1953 až 1958)

• v letech 1958 až 1969 pracovala jako soudkyně Okresního soudu Karlovy Vary

• odmítla dát souhlas s invazí srpna roku 1968, práci musela opustit

• jako advokátní poradce v Karlových Varech pracovala v letech 1970 až 1989

• v letech 1990 až 2014 provozovala soukromou advokátní praxi

„V době Mnichova mi byly čtyři roky, takže jsem neměla žádnou představu o důsledcích této dohody na obyvatelstvo. Ale naši rodinu tato záležitost postihla v době, kdy jsem v září 1940 nastoupila do první třídy obecné školy,“ začíná své vyprávění Božena Kršková, narozená 8. dubna roku 1934 v Dubicku u Šumperka. 

A právě tady, hned první den při nástupu do školy, poprvé pocítila, jak druhá světová válka postihne životy obyčejných lidí včetně její rodiny. „Když pan řídící zahájil naše přivítání a vyučování, dostavil se do třídy nějaký pán celý v černém, prohodil pár slov s panem řídícím a vybral si sedm žáků, mezi nimiž jsem byla i já, a odvedl nás do jiné třídy,“ popisuje Božena. Tam jí a dalším šesti dětem zmíněný muž rozdal pastelky, tužky, barvičky a bonbony, zeptal se skupinky na jména a řekl, aby příští den do školy přišli právě do této třídy a nikoli do té původní. 

„Chtěla jsem se pochlubit tatínkovi s tím, co jsem dostala. Takže jsem k němu šla, řekla mu tyhle věci, tomu se to nějak nezdálo, tak zašel do školy. A doma jsem se pak dozvěděla, že já a ti spolužáci jsme byli převedeni do školy s vyučovacím jazykem německým,“ vypráví. „S tím moji rodiče nesouhlasili a trvali na tom, abych se vrátila do původní třídy, kde se vyučoval český jazyk,“ dodává.

Rodina se přestěhovala do Protektorátu

Pak ale následovala návštěva poštovního inspektora, neboť Boženin tatínek byl listonoš. „Ten tatínkovi řekl, že pokud nebude souhlasit s tím, aby jeho děti chodily do školy s vyučovacím jazykem německým, a nebo pokud se nepřihlásí k Němcům, to znamená nezřekne se české národnosti a přihlásí se národnosti německé, nebude ho moct už pošta zaměstnávat, bude bez zaměstnání a zařazen někde do zbrojního průmyslu,“ vzpomíná Božena.

Rodiče se proto rozhodli, že požádají o přestěhování do Protektorátu, kde v té době bydlel dědeček s babičkou. Dědeček byl totiž legionář a po roce 1938 mu, jak říká Božena, „bylo jasné, co by ho asi čekalo“.

A tak mohl tatínkovi zařídit místo na poště v obci Moravičany, zhruba dvacet kilometrů vzdálených od vesnice Dubicko, kde rodina žila a kde tehdy probíhala hranice mezi Sudety a Protektorátem.

V Moravičanech začala Božena chodit do obecné školy, kde se německý jazyk vyučoval jen několik hodin týdně. Tehdy škola probíhala od pondělí do soboty, dvakrát týdně se výuka konala odpoledne.

Vše ve prospěch válečné fronty

Ve školním roce 1944 až 1945 nastoupila Božena do měšťanské školy ve vedlejší obci Loštice. Skoro celý rok se ale neučila, žáci museli chodit do zemědělství, například na řepu, poté byly uhelné prázdniny, následovaly ty vánoční. 

„A pokud jsme někdy zašli do školy, tak jsme takhle v náručí nosili dřevo, aby nám učitelé mohli zatopit, protože za války nebylo absolutně nikde nic. Všechno se odsouvalo ve prospěch fronty a obyvatelstvo trpělo,“ vybavuje si.

Jídlo pro lidi v transportech

V té době platil lístkový systém na potraviny či oblečení a jak popisuje Božena, byl velký rozdíl mezi tím, co dostávali Němci a co Češi, kteří dostávali méně, některé věci pak vůbec. Podle Boženy panovala bída a rodiny se proto dostatek potravin snažily zajistit například skrze vlastní menší hospodářství, kde chovaly kachny či husy.

Zhruba v té době si spolu s kamarády chodila hrát na prostranství před nádražím. „A zjistili jsme, že tam vždycky postávají vlaky naplněné úplně do posledního místečka lidmi. Okna vagónů byla jen pootevřená a bylo vidět, že jsou v chodbách úplně natlačeni, protože v okně bylo třeba pět hlav,“ popisuje Božena, která o tom, co se na nádraží děje, doma spolu s kamarády řekla rodičům.

„Zjistili jsme, že ti lidé mají hlad. Prosili, pořád ukazovali, že by chtěli jíst. Rodiče tam začali nosit chleba, tedy krajíce chleba, protože nikdo nemohl moc rozdávat z toho mála, co měl,“ vzpomíná.

Hlídka vlaku je ale odháněla. „Ti esesáci, kteří kolem vlaku pobíhali, tak lidi odháněli, zakazovali jim dávat chleba nebo vodu, takže se to obíhalo z druhé strany, aby se jim pomohlo. Nebylo možné všem vyhovět, a proto ti lidé začali směňovat, oknem nabízeli prsteny, tabatěrky, aby přednostně dostali krajíc chleba než ostatní, kteří nemohli nabídnout nic,“ vypráví Božena. Až v pozdějším věku se dozvěděla, že šlo o transporty Židů, které Němci odváželi do koncentračních táborů.

Svědkem německého zabíjení

Později se Božena dostala s o rok mladším bratrem do Vranové Lhoty za babičkou a dědečkem, kde se také zapsali do školy. Ale tam to vypadalo stejně, víceméně se neučilo. Rodina Boženu i s bratrem nechala u prarodičů kvůli tomu, že byl tatínek totálně nasazen na poštovní úřad v Berlíně.

Poté, co Spojenci vybombardovali berlínskou ulici, ve které tatínek pracoval, se otec vypravil domů. „Šli v noci, hladoví, živili se různým způsobem. A takto se dostali domů,“ popisuje pamětnice.

Ani u babičky s dědou se jí ale jako malé dívce hrůzy války nevyhnuly. „Jednoho dne jsme jako děti viděly, když jsme si hrály u rybníka, že esesáci ženou silnicí nějaký průvod zbědovaných lidí,“ vzpomíná Božena.

Lidé ve skupince byli ostříhaní dohola a nebylo tak poznat, zdali jde o ženy, či muže. Oblečeni byli v hadrech, neměli obutí, pouze někteří hadry omotané nohy, ze kterých jim koukaly prsty.

„A šli v rozmoklém sněhu. Ti esesáci měli psy a popoháněli je pažbami pušek. Pořád na ně volali: ‚Schnell! Schnell! Schnell!‘ Byli v pětistupech, byla jich celá řada, zbědovaní, sotva šli. A když někdo upadl a těm okolním se ho nepodařilo postavit, esesáci ho zastřelili a pažbou a kopnutím srazili do příkopu. Dva případy jsem takto přímo viděla,“ říká Božena.

Za průvodem pak jel valník s koňmi, kde vězni v pruhovaných šatech házeli mrtvé na valník. „Jako pytle s bramborami. Takto zacházeli s lidmi, to byl pochod smrti. Něco hrozného, úplná bestialita, jak se ti strážci k lidem chovali. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, vidím obraz, jaká to byla hrůza,“ říká k tomu pamětnice dnes.

Ústup vojáků wehrmachtu

Po této události vzali rodiče Boženu i jejího bratra zpátky domů do Moravičan. V té době už se blížil konec války. „To byl další průvod Němců, kteří šli pěšky přes hranice do Sudet. A měli s sebou válečné vězně, které nechtěli brát, tak je nechali ve vesnici a komando nařídilo, že každá rodina si musí jednoho z těch válečných vězňů převzít. Někteří byli raněni, nemocní. Tak ty si nebrali do Německa, nechali je u nás ve vesnici a do každé rodiny byl přidělen jeden,“ vysvětluje Božena.

Její rodina dostala asi šestnáctiletého chlapce polské národnosti, který měl horečku a blouznil. „Nemohli jsme mu pomoct, u nás ve vesnici nebyl lékař,“ vypráví. Rodina se proto mladíkovi snažila horečku srazit například zábaly. „Pořád křičel, plakal, volal maminku a asi po dvou dnech zemřel,“ dodává Božena.

To už se blížila fronta sovětské armády, a tak se rodina ukryla do sklepů, kde zůstala zhruba tři čtyři dny. Pak přišla Rudá armáda.

A místo němčiny přišla ruština

Po osvobození se rodina vrátila do svého domku v Dubicku a ještě rok tady Božena navštěvovala obecnou školu. „Tam jsme místo němčiny, kterou jsme měli od první třídy obecné školy, měli ruštinu. A od třetí třídy latinu,“ vypráví Božena.

Poté udělala přijímací zkoušky na gymnázium, které v Zábřehu navštěvovala v letech 1946 až 1953.

Do roku 1948 probíhala výuka víceméně normálně, vrátili se například staří učitelé, kteří po dobu války museli nuceně jít na jinou práci. Do stejného roku se na škole také vyučovalo náboženství, učitel však později skončil v Jáchymově.

Změny nastaly právě po komunistickém puči v únoru 1948, se kterým přišla například civilní obrana. „Tam nás učili, jak se chránit proti imperialistům. Museli jsme umět pracovat s plynovými maskami, běhali jsme ve sklepě do úkrytů,“ vypočítává Božena, jak se se změnou režimu proměnila i výuka. Na gymnáziu také jezdila se spolužáky na lesní brigádu do Hynčiny.

Pozdější školská reforma komunistického režimu ale zrušila gymnázia a zavedla takzvané jedenáctiletky. Tehdy byla Božena v sedmé třídě.

„Tak se rozhodlo, že nás nechají doběhnout, šestou třídu za námi také, s tím, že udělají maturitu na podzim, abychom to ukončili ještě na gymnáziu. A zbytek se přesunul do jedenáctiletky,“ popisuje Božena, která tehdy byla povinně zařazena také do Svazu mládeže. Jinak bylo beznadějné, říká, aby se dostala na vysokou školu.

Po studiu práv zamířila pracovat na soud

V roce 1953, když se Božena se spolužáky chystala na maturitní večírek, přišla měnová reforma. Poté, i přes špatný posudek z rodné obce, kde se nelíbilo, že by jako žena měla studovat, navíc v čase vážného onemocnění její maminky, ji vzali ke studiu práv. Právnickou fakultu v Praze absolvovala v letech 1953 až 1958.

Když byla ve čtvrtém ročníku práv, škola oznámila, že jim kvůli přebytku vysokoškoláků prodlužuje studium o rok, tedy na pět let. „Už jsme byli připraveni ke státnicím, myslím, že už jsem měla jednu dokonce hotovou,“ říká Božena.

Režim si však s rokem navíc moc nevěděl rady, nakonec nařídil povinnou půlroční praxi, například na soudu, prokuratuře či okresním národním výboru. A v druhé půlce bylo nutné vypracovat diplomovou práci. „A teprve poté nás připustili ke státnicím,“ popisuje Božena. 

Někteří ze spolužáků ovšem ke zkouškám ani připuštěni nebyli, neboť neměli dostatečně vhodný kádrový profil – poslali je na rok na práci a ke státnicím se mohli vrátit až poté.

Odmítla dát souhlas s okupací v roce 1968

Po absolvování studia dostala Božena takzvanou umístěnku na práci do Karlových Varů. Podobně jako její muž, který školu dokončil o dva roky dříve a zamířil na karlovarský okresní národní výbor.

Až do roku 1969 pracovala jako soudkyně Okresního soudu Karlovy Vary. Když odmítla souhlasit s invazí vojsk Varšavské smlouvy, čímž tehdejší režim podmiňoval dobré pracovní uplatnění, musela odejít. „Tím pádem jsem nemohla vykonávat funkci soudce,“ říká pamětnice.

Díky tomu, že dobře vycházela s místními advokáty, přijali ji jako advokátku do advokátní poradny. Soukromou praxi pak provozovala od roku 1990 do roku 2014. „Poté jsem získala nárok na důchod. Ale sokolští advokáti si tady založili kancelář a požádali mě, abych ještě jako důchodkyně pokračovala u nich v kanceláři,“ popisuje. Do důchodu tedy odešla v roce 2015.