Božena Kršková

„Ještě v té době předtím, než nás rodiče poslali do té Vranové Lhoty, jsme si vždycky hrávali na prostranství před nádražím, kde jsme uvázali kozy ke stromu a hráli jsme si tam. A zjistili jsme, že tam postávají vždycky vlaky, které jsou naplněné úplně do posledního místečka lidmi a ti lidé v těch oknech, ta okna těch vagónů byla jenom pootevřená a bylo vidět, že i v těch chodbách jsou úplně natlačeni, protože v tom okně bylo třeba pět hlav. Takže jsme se o to jako děti začali zajímat a zjistili jsme, že ti lidé mají hlad. Že prosili, pořád ukazovali, že by chtěli jíst. Tak pochopitelně, že jsme to řekli rodičům a rodiče tam začali nosit těm lidem chleba, teda krajíce chleba, protože nikdo nemohl nějak moc rozdávat ze svého mála, co měl.“

„Tehdy, když pan řídící zahájil naše přivítání a vyučování v té první třídě, se do třídy dostavil nějaký pán, celý v černém, prohodil pár slov s panem řídícím a vybral si sedm žáků, mezi nimiž jsem byla i já, a odvedl nás do jiné třídy. Tam nám rozdal nějaké pastelky, tužky, barvičky a bonbony, zeptal se nás na jména a řekl nám, abychom příští den přišli už do této třídy a nechodili do té původní, do které jsme byli zařazeni. Já jsem se chtěla pochlubit tatínkovi s tím, co jsem dostala, protože tehdy na vesnici, v které jsem se narodila, nebylo zvykem, že rodiče doprovázeli děti do školy. Děti tam byly naprosto samostatné, do školy se dostavily samy nebo se staršími sourozenci. Takže jsem šla k tatínkovi, řekla jsem mu tyhle věci, tomu se to nějak nezdálo, tak zašel do školy. A doma jsem se pak dozvěděla, že jsme byli já a ti spolužáci, těch šest dalších spolužáků, že jsme byli převedeni do školy s vyučovacím jazykem německým. S tím moji rodiče nesouhlasili a trvali na tom, abychom, abych se vrátila do původní třídy, kde se vyučoval český jazyk.“