Ing. Jan Kruml

„My jsme se pak přestěhovali zase zpátky domů. Samozřejmě ten byt stihli vykrást. Byli to krasnoarmějci. Když šlo o nějaké oblečení, tak to třeba potřebovali do civilu. Ale třeba housle. To táta nechápal, k čemu musí krást housle. No ale tam jsme se dozvěděli, že v tom domě, co jsme bývali, byl nějaký plukovník. A protože to bylo 9. května a byl najednou konec války, tak on udělal takové symbolické gesto, že tomu chlapci, tedy mně, nechal svou šavli. A já, když jsem se to dozvěděl, tak jsem mazal pro tu šavli na druhou stranu té Zastávky a tu šavli jsem hrdě nesl a taky jsem jí mával. Čas od času mě zastavili krasnoarmějci: ‚Davaj‘, aby zjistili, jestli je ostrá, nebo tupá. Byla tupá, tak mi ji vrátili. Tak jsem si ji nesl domů. Ale tím, jak jel ten trén tady těch vozů, za tím jejich postupem, tak jeden z těch na mě zavolal. Já jsem přišel, on říkal: ‚Ukaž!‘, tak jsem mu ji ukázal a on si ji zasunul tam do vozu. A já jsem říkal: ‚To já jsem dostal! Od ruského plukovníka!‘ A on mi řekl: ‚Adin dal, a drugoj vzal‘. A tím to skončilo. Takže nemám památku na tohoto plukovníka Rudé armády.“

„Já věřím, že tento náš národ, který tady má velkou tisíciletou tradici mezi evropskými státy, má budoucnost. Věřím v mladou generaci. Věřím, že ideje Masaryka a Václava Havla budou mít pokračování. Věřím, že naše mládež, která má dnes to, co já jsem neměl, to znamená možnost vidět, jak vypadá svět, znát jazyky, mít možnost přátelit se s kdekým, že si najde své postavení. A že se musíme těšit, že naše členství v Evropské unii je pro nás skutečně i takovým národním štěstím. A že čekáme na dalšího Václava Havla, který nás povede jako rovnocenné členy Evropy do společné budoucnosti.“