Juraj Krupa

„Vždycky před těmito deseti dny korekce byl pohovor s veliteli. A jeden z nich mi říkal, že budu kapitulovat. 'Já to vydržím, ale vy to nevydržíte,' říkávali. Jednou poslali dokonce údajného prokurátora. Říkali, že narušuji hospodářský plán. Ptal jsem se, jak já narušuji hospodářský plán. Je prý na mě hospodářský plán a já ho narušuji tím, že nenastupuji do práce. Na to je paragraf ten a ten, a že mi za to prodlouží trest. Budu souzen a do smrti prý odtud nevyjdu. Jednoho dne jsem byl skutečně předvolán před někoho, kdo se představil jako okresní prokurátor a znovu mi přednesl, že narušuji hospodářský plán a budu znovu odsouzen. Zkrátka mi ukázal, že mi hrozí, že se z vězení nedostanu do smrti.“

„Jeden ze spolužáků byl adventista a nějak jsme se skamarádili. Začal mi vyprávět o pánu Ježíši, což jsem dosud neslyšel od nikoho. S nikým jsem se o tom nemohl bavit. On mi však dokázal líčit, jak nás pán Ježíš má rád a podobně a to bylo něco, co přitáhlo moje srdce a co mi bylo sympatické. Od maminky a od lidí, se kterými se stýkala, jsem dosud slyšel jen to, že jsou to tzv. sobotáři, kteří světí sobotu stejně jako Židé, a to vnímali jako něco negativního. Já si ale nepamatuji, že by mi to nějak vadilo. Díky adventistům jsem našel Ježíše, který k nám má vztah a nabízí nám vztah prostřednictvím rozhovoru. Takže pravděpodobně už na konci první třídy jsem chodil k tomu kamarádovi. Jednou jsem tam přišel v sobotu a jeho maminka mi ukázala Bibli a řekla, abych si to přečetl. Byly tam určité texty a já jsem tomu uvěřil.“

„Určitý čas to probíhalo normálně bez problémů. Měli jsme velitele roty nadporučíka Ondřeje Kalabu, na kterého mám velice dobré vzpomínky, byl to velice slušný člověk. On o tom věděl a nedal mi v sobotu žádný rozkaz. Pak ale jednou bylo v sobotu vojenské cvičení a poplach, na který jsem odmítl v sobotu nastoupit. Velitel praporu mě bez velkých cavyků poslal k prokurátorovi poté, co jsem potvrdil, že trvám na svém. Takže vyšší důstojníci mě poslali k prokurátorovi a v pondělí ráno mě eskortovali do Brna, kde byl podplukovník doktor Tomáš Holomek, prokurátor, který se mě ptal, jak to se mnou je, a už jsem viděl, jak mi dává na papíry razítko 'vazba'.”

„Je to skutečně ale tvrdý trest. I pro mě to byl tvrdý trest. Ta chvíle je dlouhá. Je tam beton a žádný nábytek, nic. Jen záchodová mísa, ze které dají pryč dřevěné prkýnko, aby se na tom nedalo sedět a odpočinout si. Ani židle, nic, jen betonová podlaha.“ - „Takže celý den vestoje?“ - „Celý den vestoje. Na spaní přinesli večer slamník a to, v čem byl člověk přes den oblečený, se vysvléklo, převlékl se a ráno se to zase dávalo pryč. Takže to bylo drsné. Bylo to dlouhé, těch 16 hodin bdít a stát. Bylo to únavné, i psychicky. Vždyť proto to dělají, aby toho člověka zlomili.“

„Byla tam naprostá tma a jen jsem věděl, že je den. Byl únor a byla mi zima. Každý třetí den bylo normální vězeňské jídlo, které jsem ale často vracel, protože jsem to nejedl. V ostatní dny byla pak jen ranní dávka chleba a pak už celý den nic a další den totéž. Třetí den bylo tedy to normální jídlo, já ho ale často vracel zpátky. Přišel za mnou velitel korekce a ptal se, jestli držím hladovku, a já mu odpověděl, že nedržím hladovku, ale že tohle prostě nejím. On se mnou sympatizoval a dokonce mi přinesl i chleba. A to trvalo deset dní a po vypršení deseti dní jsem znovu nastoupil na celu a večer jsem fáral. Tři dny jsem fáral a deset dnů zase. A tak se to opakovalo.“ - „Vždycky přišla sobota a vy jste nenastoupil do práce.“ - „Nenastoupil, a vždycky mě odvedli do korekce. Takže těch dní v korekci mám celkem přes sto.“