Jana Krutilová

„Mně přišlo do schránky předvolání od Státní bezpečnosti, že se mám tehdy a tehdy dostavit na jejich pracoviště. No tak samozřejmě [jsem byla] vyděšená, už po zkušenostech s tátou... A [bylo to] úplně jako v těch pozdějších filmech, systém hodný – zlý: ,Já jsem nadporučík Tlustý, já mám tady na starosti tramping, ale já jsem ten hodný. Já vím, že vy jezdíte s hodnými trampy, my potřebujeme odlišit ty hodné trampy, které necháme na pokoji, od těch zlých. Dokonce jsme chytli trampy, že si dali fotku prezidenta Husáka na strom a stříleli do ní se vzduchovkou, ale mezi těmi určitě nejste.‘ A v podstatě mě chtěli donutit ke spolupráci... že v pátek budu chodit po nádraží a tenhle nadporučík Tlustý tam bude chodit v trampském oděvu a já se budu bavit s těmi trampy, kterých bylo vždycky plné nádraží, a budu mu říkat, kam jedou. Což jsem samozřejmě odmítla. Tak si mě pozvali znovu, to člověk musel jít. Dokonce pro mě jednou přišel domů. No a pak už přitvrdil, začal mi vyhrožovat, že když nebudu spolupracovat, že mě vyhodí ze školy, že nedokončím studium. Já jsem řekla: ,No tak nedokončím, já prostě s vámi spolupracovat nebudu.‘“

„V každé fabrice byl pracovník StB, samozřejmě se o něm teoreticky nevědělo, že je z StB, všichni to věděli, ale oficiálně tam u nás ve Zbrojovce byl zaměstnanec odboru podnikové kontroly. A on chodil, vykládal politické vtipy a sledoval, jak na to lidi reagují. Ale my jsme všichni věděli, že to je estébák. A když jsem dostala přidělený byt, tak za mnou přišel – úsměvná historka, ale dokumentuje dobu – a řekl mi, že strana se mi postarala o byt, a že když nezačnu okamžitě odebírat Rudé právo [komunistické noviny], tak že se postará, abych ten byt nedostala. A to jsem jedinkrát v životě ustoupila, že jsem si teda kvůli tomu bytu to Rudé právo objednala, dostala byt, no a za půl roku jsem Rudé právo odhlásila. Takže to byl můj jediný ústupek režimu.“